Božská božskost osmého bitu

Usku­pe­ní Han­da Gote se v pro­jek­tu Ele­u­sis význam­ně odklo­ni­lo od svých posled­ních, pře­váž­ně alchy­mis­tic­kých hří­ček. Namís­to ruko­děl­né­ho pábi­tel­ství vyvo­lá­va­jí na jeviš­ti duchy mezi kře­mí­ko­vým nebem a digi­tál­ním tar­ta­rem. Své­ráz­né pře­vy­prá­vě­ní antic­ké­ho mýtu dopro­vá­zí rezi­du­em nechval­ně pro­slu­lé­ho ope­rač­ní­ho sys­té­mu Win­dows 95 i este­ti­kou video­kli­pů „Ita­lo disco“.

Na antic­kém mýtu o Per­se­fo­ne si pěti­ce ově­řu­je nespo­leh­li­vost vypra­vě­če. Syže­tem pří­bě­hu o Hádem une­se­né dce­ři bohy­ně Deméter pro­le­tí tvůr­ci v před­náš­ce Tomá­še Pro­cház­ky za pomo­ci power­poin­to­vé pre­zen­ta­ce vskut­ku rych­le. Pří­běh Pro­cház­ka odvy­prá­ví celý od začát­ku do kon­ce včet­ně všech peri­pe­tií a zálud­nos­tí vel­mi polo­pa­tic­ky. Díky tomu je mož­né se vyznat ve všech posta­vách, kte­rý­mi býva­jí mýty obvykle zapla­ve­ny, a není pro­blém jas­ně určit, kde se pří­běh ode­hrá­vá a co je jeho „mrav­ním poslá­ním“. Sta­čí mu na to ani ne pět minut. Do sku­teč­né­ho Hádu ovšem Han­da Gote sestou­pí až v momen­tě, kdy prů­let bájeslo­vím skon­čí. Ele­u­sis vstu­pu­je do pod­svě­tí gre­enscre­e­no­vých orgií a naklí­čo­va­ných absurdit.

Sko­ro až s pedan­tic­kou důsled­nos­tí antic­ké­ho pra­vi­dla jed­no­ho her­ce se na scé­ně obje­vu­je stří­da­vě Tomáš Pro­cház­ka nebo Vero­ni­ka Švá­bo­vá, kte­ří pro­vá­dě­jí nej­roz­to­div­něj­ší úko­ny ilu­stru­jí­cí dří­ve popsa­ný pří­běh. Namís­to slov ale pro­mlou­va­jí obra­zy a hřmot­né elek­tro­nic­ké kom­po­zi­ce. Namís­to řec­ké­ho měs­ta Ele­sius, kde se část pří­bě­hu ode­hrá­vá, zabí­há Han­da Gote spíš do deka­dent­ní­ho tech­no kaba­re­tu na Ibi­ze. Bizar­ní sóla zpo­za sto­lu sle­du­je němý chór zbyt­ku ansám­blu — pří­znač­ně ozá­ře­ný ote­vře­ný­mi „jablíč­ko­vý­mi“ note­boo­ky na sto­le (mezi nej­úchyl­něj­ší pat­ří výstup Vero­ni­ky Švá­bo­vé, při kte­rém se pohu­pu­je a pro­zpě­vu­je jako diva z video­kli­pu někde zpro­střed osm­de­sá­tých let). Han­da Gote pomo­cí obra­zů zno­vu pře­vy­pra­ví celý pří­běh. Ten­to­krát se od mini­ma­lis­tic­ké­ho a stro­hé­ho pro­je­vu, ale sou­stře­dí na monu­men­tál­ní vizu­ál­ní doprovod.

Radost s jakou sku­pi­na obje­vu­je hmo­tu v Mutus Liber, je stej­ná, jako ta s níž plní něko­lik obrov­ských plá­ten pes­t­ro­ba­rev­ný­mi kolá­že­mi. Zbě­si­lá mari­ná­da chy­bo­vých ohlá­šek sys­té­mu Win­dows, obra­zy podob­né pře­ba­lům „nej­lep­ší­ho ze sci-fi bra­ku“ v těch nej­ob­skur­něj­ších spek­t­rál­ních posu­nech a osmi bit­to­vý pel mel dopl­ňu­je nád­her­ný CGI foo­tage kráp­ní­ko­vé jes­ky­ně (nápad­ně při­po­mí­na­jí­cí část z medi­ta­tiv­ní počí­ta­čo­vé hry Dear Esther). Srov­ná­vá­ní for­my tzv. vyso­ké­ho a níz­ké­ho potvr­zu­je, že vyprá­vě­ní nefun­gu­je a tra­dič­ní vypra­věč selhá­vá. Vrcho­lem zálib­né­ho video mixu jsou ovšem výje­vy podob­né těm, v nichž Vero­ni­ka Švá­bo­vá v bílém oble­ku podob­na zpě­vač­ce Ange­le Bram­ba­ti pěje před bizar­ní pro­jek­cí o pochod­ni. O jejím běhu na 3D poza­dí ani nemluvě.

Tři čtvr­tě hodi­no­vá inten­ziv­ní lavi­na vrst­ví ohrom­né množ­ství obra­zo­vé­ho mate­ri­á­lu, kte­rý se i přes pří­jem­nou sto­páž začí­ná recyklo­vat. Ale není to prá­vě jádro sdě­le­ní, že i sebe­víc kom­pli­ko­va­ný pří­běh je mož­né shr­nout do vel­mi rych­lé­ho výčtu zvra­tů a kaž­dý dal­ší pokus o rekon­struk­ci syže­tu je pou­há recyk­la­ce. V kon­tex­tu komik­so­vých adap­ta­cí, kte­ré se stá­va­jí v sou­čas­nos­ti nej­vi­di­tel­něj­ší­mi nosi­te­li vyprá­vě­ní s oprav­du výraz­ný­mi hrdi­ny (doslo­va, jako v anti­ce) má v pro­jek­tu Ele­u­sis také opod­stat­ně­ní zápla­va digi­tál­ním obsa­hem, pro­to­že vět­ši­na z „komiksá­ků“ je tvo­ře­na prá­vě počí­ta­čo­vou gra­fi­kou. Sílu antic­kých bohů pře­bí­ra­jí Aven­gers, X‑Men nebo Jus­ti­ce Legue stej­ně jako jejich příběhy.