Poprvé se v České republice podařilo uspořádat významný taneční festival Aerowaves — Spring Forward 2016. Prezentovala se díla vybraná mezinárodní porotou Twenty 2016. Po náročné i dlouhotrvající selekci z přihlášených 500 děl — choreografií, vesměs mladých i většinou ještě nezkušených začátečníků, porota zahraničních odborníků vybere každým rokem nejlepších dvacet děl.
Jistě je to diskutabilní, do jaké míry mohou či mají být prezentovány. Je to otázka profesionálního přístupu, hodnocení i současných estetických norem, které hrají do jisté míry roli jakéhosi i „přimhouření oka” porotců. Nejde vždy o rovnocenné kvality tanečníků — profesionálů a tanečníků amatérů. Yvona Kreuzmannová, ředitelka Divadla Ponec, je ve vedení Aerowaves jako associate director, vedle Johna Ashworda. Byl to opět její velký a odvážný tah na město Plzeň, které bylo vyhlášeno v loňském roce ” Evropským městem kultury roku 2015. Plzeň 2015 otevřela mimo jiné prostor DEPO 2015. Vedle toho Plzeň disponuje dalšími zajímavými alternativními scénami jako Moving Station a Papírna nebo Nové divadlo a jeho studiová scéna.
Aerowaves — Spring Forwards se tedy odehrávaly střídavě na těchto scénách během víkendu 22. — 24. dubna 2016. Rekordně se sjelo na 250 zahraničních i domácích odborníků, kritiků, pozorovatelů, manažerů, choreografů a tanečníků (mimo vybrané produkce a jejich interprety). Představilo se téměř 100 umělců z 19 zemí. Jedná se o ojedinělou a velmi prestižní akci v oboru tance, alternativních postupů i fyzického divadla, tanečníků i performerů.
Z prvního večera 22. 4. lze jednoznačně nejvýše ohodnotit švýcarskou choreografku Yasmine Hugonnet. Kvality její interpretace i choreografie Le Récital des Postures daleko předčily očekávání. Následovala Francouzsko — rakouská produkce nazvané AU Christiana Ubla a Kylie Walters (Cie Ornithorynque). Nápady, scénické řešení, kostýmy i výrazné taneční vystoupení mělo vysokou úroveň. Dosti bláznivá byla produkce The WOMAN house z Dánska. Začala tančit skupina čtyř podivných mužů, ne stejné pohybové kvality — na hraně tance a předvádění se, různého překřikování a osobních výzev, jak na sebe upozornit. V závěru (který nikam zvlášť nevede) se samozřejmě začínají všichni obnažovat. Konečně se dozvídáme a i názorně poznáme, že se z „vykutálených” mužů staly ženy. Taková je to změna pohlaví — v přímém přenosu. Sobotní maratón byl velmi rozdílný ve kvalitách interpretů i vlastní produkce. Pěkně v klidu a soustředěně pracovala dvojice umělců z Maďarska a Portugalska — Anna Réti a Ricardo Machado. I když jejich studiová kompozice byla fragmentární, v krátkých tanečních úsecích — brnkli oba tanečníci na strunu vnímání, empatie diváků. Dovedli je ve svém dost civilním záměrně neatraktivním přístupu k pozornosti až do konce. Žena a muž se provokují, iniciují k impulzivnímu emocionálnímu sdělení. Ale viditelné dotyky — impulzy, akce — reakce mají přesnou odezvu tanečních pohybů.
Různé situace střídají s vtipem i s jistým rizikem, že diváci spolupracovat nebudou. Nechají totiž diváky, několikrát během produkce, vyměnit, přemístit ze svých umístěných poloh hlediště. Jde o úsměvnou dobrou práci tanečníků, performerů, kteří si mimo jiné sami obsluhují zvuk a hudbu z počítače. Nehrají si na žádnou oslnivou produkci. Ve večerním bloku excelovala jednoznačně česká skupina DOT 504 Lenky Ottové s úspěšnou kompozicí Collective Lost of Memory choreografů Jozefa Fručeka a Lindy Kapetaney (loňských vítězů České taneční platformy). Pět mužů — tanečníků, v zahraničním obsazení a ve svých drsně svérázných pohybových sekvencích, kompozičně i výrazově dost rozdílných, připomíná tragickou a násilnou smrt, napadeného muže ukopaného, utlučeného k smrti. Tuto okolnost se dozvídáme až na úplném konci inscenace, která graduje scénu po scéně, chvílemi humorně laděným pošťuchováním, přes akrobatické výkonnostní prvky pohybů až k absolutnímu drastickému násilí. Je stále aktuální. Nenechá diváky ani chvíli v klidu.
Myslím si, že divácky velmi zaujal duet či duel Super Naturals ve vynikající interpretaci Martiny Hajdyly Lacové a také slovenského tanečníka Stano Dobáka. Opět produkce zastupující Českou republiku. V závěru nedělního klání zapůsobila nejvíce řecká skupina Leon a the Wolf Christofa Papadopoulos s citlivou choreografií Elvedon. Z mnoha sólových vystoupení, která byla spíše rozčarováním, byl nejlepším a nejvtipnějším španělský tanečník Pere Faura s vystoupením nazvaným Striptease. Nejde o striptýz jako takový. Umělec nápaditě a vtipně pracuje s vlastními úzkostmi, strachem z vystupování. Nic zásadně převratného, co se choreografie a tvůrčí invence neděje, se opravdu neděje. Ale celá akce, Aerowaves — Spring Forward, má na mezinárodním poli prestižní význam především pro zvyšující se kvality a stav českého současného tance v konfrontaci dalších vybraných zahraničních děl. Čtyři uvedené české — slovenské produkce vedly rozhodně prim!
Tereza Ondrová a Peter Šavel — As Long As Holding Hands, skupina ME-SA a BOD.Y - s dílem Renana Martins de Oliveira Let Me Die In Your Footsteps, Martina Hajdyla Lacová a Stano Dobák (skupina ME- SA) a již zmíněná DOT504 — Collective Loss of Memory.
