Cirk La Putyka završil rodinnou novocirkusovou anamnézu, nesoucí příznačný název Family Roots in Black Black Woods, opravdu výjimečně. V poslední části trilogie Black Black Woods opouští okázalá akrobatická čísla i nablýskanou company a soustředí se na prazákladní motiv vztahu otce a syna, bytí na jevišti a práci s časem. Nábojem jmenovaných elementů jsou u obou Novákových osobní i umělecké ambice.
Ostatně s dualitou pracuje režijně-choreografická dvojice Josef Fruček a Linda Kapetanea v inscenaci na mnoha úrovních. Nejde jen o dva protagonisty, muže, umělce, ale především o dvě těla tvořena stejnými informacemi, které od sebe dělí víc jak čtvrt století. Otec a syn, tak blízcí a zároveň tak vzdálení se střetávají na jevišti, aby prostřednictvím milovaného i nenáviděného divadla nahlédli svůj individuální i společný život a definitivně jej skrze rituál a mimezi očistili od dávných křivd.
Inscenace počítá i s dvojím divákem. Velkorysejšímu, ochotnému obětovat více času, nabízí plnou bezmála pětihodinovou verzi. Modernímu konzumentovi ji zkracuje a výrazově zhušťuje na běžnou stopáž půldruhé hodiny, která má být tělem inscenace. Divák, který přichází domněle na to nejlepší tedy na poslední hlavní část, vchází do sálu, kde Novák starší důsledně natírá podlahu na oranžovo. Výpar barviv, jež se vlezle šíří prostorem Jatek78, je v tu chvíli pro nic netušící jediným záchytným bodem. Čas, který se v jednotlivých úkonech obou protagonistů v předešlých hodinách zpomalil na samou mez, je nyní v ostrém střetu s běžným rytmem nově příchozích.
Performativní část, která předchází večerní inscenaci, totiž znatelně pracuje se zakoušením času, předvádí několik životních fází — zrození, dětství a dospívání a to všechno v reálném nikoli fiktivní hrací veličině. Rosťa mladší si nejprve musí z bílých desek postavit ring k budoucímu zápasu s otcem, postupně klade jednu za druhou, což trvá dlouho. Pak si z nich vyrobí dětský bunkr, v němž zmizí před světem. Bílé desky se promění v projekční plátno domácího kina, filmové sekvence dětských krůčků Nováka staršího se nápadně podobají těm, které učiní později jeho syn a posléze i vnuk. Jsou tak stejní a přitom rozdílní.
Desky se proměňují na školní sešit, do něhož provinilý žák Novák mladší úhledně zapisuje jednu a tutéž frázi: „Udělám to lépe“, aby se pouze jednou vzepřel otcovské autoritě a napsal: „Udělám to jinak. Udělám to po svém“ a znovu se vrátil k opakované mantře. Dospělostí pokračuje večerní inscenace. Novák starší natírá podlahu a účtuje s minulostí. Staré rány ovšem dohání oba muže i dnes. Jejich zápas se zdá být nevyhnutelným. Inscenace se výrazně zrychluje a to i díky dynamické hudbě Vassilise Mantzoukise v podání sedmičlenné kapely umístěné v zadním části jeviště. Novák mladší staví otci trůn z šamotové hlíny, aby ho na něm mohl zesměšnit jako starého smutného klauna. Inscenace vrcholí tragikomickým pěstním zápasem, který připomíná ze všeho nejvíc právě obětí. Obětí na troskách scény, kterou mezitím oba zlikvidovali. Obětí na troskách rozporuplné minulosti.
Inscenace Black Black Woods vstupuje do kontextu české nezávislé performativní scény s novým divadelním jazykem, kromě vysokých nároků na diváka, vyžaduje i absolutní nasazení performerů, kteří se nejednou ocitnou na hraně svých možností. Stejně nekompromisně zachází i s prostorem a dekoracemi, které se nebojí destruovat či jinak nenávratně přetvářet. Celostní zážitek ovšem může přinést pouze tomu, který shlédne úplný opus a nepřijde jen zbaběle na závěr večera.
Jozef Fruček, Linda Kapetanea: Black Black Woods.
Hrají: Rostislav Novák ml., Rostislav Novák st.
Dramaturgie: Martin Kubran
kostýmy a make-up: Kristina Nováková Záveská
hudba: Vassilis Mantzoukis
hudebníci: Merlin Ettore, Jan Balcar, Veronika Linhartová, Adam Novotný, Šimon Marek
světla: Perikles Mathiellis
premiéra: 22. září 2016 v Jaktách78
PŘEČTĚTE SI TAKÉ ROZHOVOR S JOZEFEM FRUKČEM O INSCENACI BLACK BLACK WOODS, KTERÝ NALEZNETE ! ZDE !
