Ve dnech 27. a 28. dubna se v prostorách divadla Reduta uskutečnil Choreografický ateliér 2016. Ateliér obnovil minulým ročníkem svou tradici a znovu poskytl prostor mladým tvůrcům z řad baletního souboru NdB uvést svá vlastní choreografická díla, vybrat pro ně interprety, hudbu a zhmotnit na jevišti to, co je skutečně baví a zajímá.
Brno není, na rozdíl od Prahy, na tvorbu nezávislých choreografických platforem ani na taneční divadlo samotné, zdaleka tak bohaté. Baletu Národního divadla Brno tím však poskytuje záruku návštěvnosti. Tak se také stalo i v případě Choreografického ateliéru, v rámci něhož bylo možné vidět „nízkonákladové“ taneční kusy, vyvěrající ne z vedení ani dramaturgie baletu, ale z jeho tanečníků.
Tematicky byl letošní ročník mnohem aktuálnější, celkově méně popisný, méně dějový a více abstraktní, bez využití většího množství „pomocných“, scénických prostředků. Totéž se nedá říci o ročníku 2014/2015, kde právě popisnost, dějovost, kostýmy, projekce a rekvizity působily jako berličky, které ovšem ve většině případů kvalitě choreografií nepomohly. Letos choreografové spoléhali více na tělo a světlo. Konkrétně řešili témata, jako jsou identita, svoboda individuality versus okovy civilizace a systému, otázka pravdy a nahlížení na ni, fyzická i mentální omezení či traumata, vztah mezi mužem a ženou a mnohá další.
Hlavním problémem ateliéru je určitá roztříštěnost koncepce celého večera. Devět po sobě následujících choreografií bez minimálního pojítka mezi sebou v závěru působí jako „besídka“ profesionálních tanečníků a tuto pomyslnou hranici nepřekračuje. Dalším úskalím takového tanečního projevu, je svoboda vyjádření avizovaná samotným baletem NdB. Svoboda ovšem neznamená absenci vnějšího, ne nutně dramaturgického pohledu, jež má za úkol kontrolu vyznění, významů a čitelnosti, již tvůrce ani interpret sám zajistit nemůže. Forma je v tomto případě naplněná vnitřním obsahem, ale ve více jak polovině případů není onen obsah čitelný. Pohybové divadlo by nemělo být závislé na slovech, a pokud chce nějakými slovy diváku předznamenat, o čem bude vyprávět, měla by mu slova pomoci, ne jej zavádět nebo limitovat v chápání viděného, které může evokovat zcela jiné pocity a významy. Jako v případě choreografie Alessandra Gioviniho nazvaná I ligt see can, která slibuje příběh o dvojím vnímání pravdy o dogmatech a významech slov, měnících se tak rychle jako dubnové počasí. V závěru však těžko hledám paralelu mezi anotací a viděnou choreografií.
Mým cílem není se rozepisovat o každé choreografii zvlášť, některé z nich však paradoxně jasnou a jednoduchou myšlenkou dosáhly větší srozumitelnosti i kvality. Např. choreografie Florenta Operta Unavoidable o lidech, kteří když zkříží naši cestu, nás do velké míry ovlivní, strávíme s nimi nádherné, občas příliš krátké, chvíle, ale nakonec si uvědomíme, že je musíme nechat jít dál. Choreografie Markéty Habalové Vzpomínky budoucnosti, tematizuje všemožné problémy partnerského vztahu, choreografie Gregora Giselbrechta Karin-Anna, zacílená na netušený a nesmírně bohatý vnitřní svět člověka spoutaného fyzickým postižením a choreografie Martina Svobodníka, jež je jedním z mála pokusů o to, udělat ze své práce i z tance na chvíli recesi a rozjet párty v šatně maskotů jednoho nejmenovaného supermarketu.
Jedním z cílů Choreografického ateliéru je objevování nových choreografických talentů. Přes všechny problémy, jež volná tvorba skýtá, mají jistě potenciál být lepšími, promyšlenějšími a vybroušenějšími. Nezbývá než doufat, že budou tyto problémy odstraněny a na poli brněnského tanečního divadla bude možné vidět originální a inovativní choreografie vyvěrající z potřeby tančit a tvořit jinak než doposud.
