Olomouckou Divadelní Floru zahájilo v sobotu 13. 5. představení Preambulum norské choreografky Ingun Bjornsgaard v Moravském divadle. Preambulum bychom mohli přeložit jako předmluva. V tomto případě se také jednalo o úvod k následujícím devíti nabitým dním dvacátého ročníku festivalu, který si určitě nenechte ujít.
Letošní jubilejní Flora nabízí tanečním fanouškům opravdu pestrý výběr. Mezi domácími tanečními kusy se v programu objevuje i řada zahraničních. Dramaturgové festivalu na jedné straně kontinuálně pracují se zeměmi vyšehradské čtyřky. Letos díky norským fondům, které podpořili festival a navázání kontaktů se skandinávskými zeměmi, přivezl festival i několik choreografií ze severu. Preambulum může být jejich příkladem.
Chlad se vás dotkne hned, když se na scéně rozsvítí tlumené světlo a postupně se na ní začnou objevovat čtyři tanečnice a tři tanečníci. V prostoru ohraničeném stěnami z dřevěných latí je volně rozmístěno několik židlí, které byste mohli najít v katalogu nějaké severské designové značky. Dívky tančí ve světlých subtilních šatech odstínů bílé, krémové, světlounce žluté, šedé barvy, které působí jednoduše skoro jako noční košilky, zároveň však překvapí rafinovaným detailem, se kterým by si nezadal žádný šikovný módní návrhář. Taková je i choreografie a estetika Ingun Bjornsgaard – v něčem velmi přirozená a zároveň v pohybových variacích a vzorcích nápaditá a propracovaná.
Čtyři tanečnice se za zvuků (starého) klavíru zmítají či plují v prostoru, vzpínají paže k nebi. Dlouhé rozpuštěné vlasy jim splývají přes tvář. Mohou být poetickými vílími bytostmi anebo naopak děsivými dušemi zemřelých. Tento protiklad se projevuje v mnoha aspektech inscenace. Elegance střídá hrubost, lehkost se mění v neohrabanost, ženská křehkost ve zvířecí pohyby. Jemná dívka například zvedá těžký dřevěný trám, zametá s ním, pochoduje s ním na rameni. Tanečníci vyskočí energicky do výšky a následně spadnou na zem jako kus masa. Dva muži, kteří soupeří o jednu dívku, se okolo ní dynamicky točí a v rámci milostných námluv jí plácnou do rozkroku.
Neustálé změny jsou znepokojující. Netušíme, co se vlastně v těchhle bytostech skrývá a jaký je jejich příběh. Stejně neklidná je i současná klavírní hudba Henrika Hellsteina. Výseky souzvuků bez jasných pravidel znenadání začínají a končí a zase se vrací.
Dílo má v sobě odstín dryáčnické fyzičnosti takové jakou využívá například Ultima Vez, kapku snové filmové atmosféry, kterou známe od skupiny Peeping Tom a některé obrazy mohou asociovat somnambulní tanečnice legendární choreografie Café Müller Piny Bausch. Choreografický slovník je nepředvídatelný. Choreografka se nebojí plynulé vazby kdykoli přerušit nebo zbořit, pohyby náhle zastavit, krásné plynutí těla zošklivit, nechat je ztvrdnout. Ve stovkách drobných zvratů se ale tok díla v jeden moment stává monotónním a hudba v tomto směru nepomáhá. Negraduje, neakcentuje pohyb a zůstává v jedné podobě atmosféry. Ta je na jednu stranu koncentrovaná, svébytná a zapamatovatelná, po chvíli vás však může i unavit. Preambulum bylo pro Floru kvalitním startem, nikoli však natolik strhujícím.
Velkou přidanou hodnotou Divadelní Flory je pak možnost setkat se s choreografy i s interprety prezentovaných děl osobně. V sobotní dopoledne festival pořádal workshop se dvěma tanečnicemi ze souboru Ingun Bjornsgaard Prosjekt — Marianne Haugli a Catharinou Vehre Gresslien. Velmi citlivě vystavená dvouapůlhodinová taneční lekce pro všechny úrovně tanečníků i netanečníků kombinovala kreativní warm-up s improvizacemi a s nacvičením vazby z nově připravovaného díla. Sympatické lektorky byly žensky intuitivní. Motivovaly účastnice workshopu ke kreativnímu osobnímu vyjádření. Na základě jednoduchých úkolů a vizualizací mohly dívky samostatně a svobodně tvořit. Mohly si tak vyzkoušet způsob tvorby, tak jak funguje v choreografickém světe Ingun Bjornsgaard.
