Rezervovanost. To je pocit, s nímž na premiéry Pražského komorního baletu přicházím. Rozčarování, to je pocit, s nímž se při odchodu rvu do kabátu.
Na poslední premiéře PKB, která proběhla honosně ve Stavovském divadle pod titulem Metafory tance, kritiků ani jiných odborníků nebylo potřeba. Byl to večer pro divácké začátečníky a rodinný kruh. Sestával ze třech kusů dlouhých jako přestávky mezi nimi. To abychom si ve foyeru užili konverzačního trapna o počasí. O programu se slušelo než mlčet.
Nová umělecká rada PKB (Libuše Ovsová, Kateřina Franková-Dedková, Martin Kolda) hrábla pádlem proti času, vkusu a veškerým informacím o umělecké současnosti. Jakoby se v tanci posledních dvacet let nic nestalo. Co bylo výsledkem?
Skupinová choreografie Come see, Comme ça polské choreografky Aleksandry Dziurosz, trio Hany Litterové Němý výkřik a na závěr další skupinovka This is not a kiss choreografické dvojice Žiga Jereb a Anna Štěrbová.
Už jen letmý pohled na jména choreografů navozuje dojem, že PKB zahajuje slovanskou sezonu. Na tom by nebylo nic špatného. Současný tanec je více méně evropský vynález a Polsko, Slovinsko i Česko svoji hvězdičku na vlajce unie mají. Jenže, když se rozjedete na festivaly současného tance po těchto krajích zaznamenáte markantní geo-estetické zpoždění za vývojem oboru (určitou výjimkou je Slovinsko, ale ne velkou). Kdybych se rozhodla postavit program, který bude trendy, rozhodně nepojedu na rozumy do Polska. K paní Dziurosz jenom dodám, že ve své choreografii vytvořila půlhodinovou encyklopedii klišé a scénických banalit a ani jednou se nedotkla skutečných lidí a hodnot současného tance.
Hana Litterová je evidentně citlivá autorka, která umí zakotvit emoce v pohybu a v situacích. Dobře si pro Němý výkřik vybrala tanečníky (jejich jména jenom dovozuji, neboť v programu uvedeni nejsou) – Alena Krivileva má nesmírně elegantní, kultivovaný, sportovně přesný pohyb, Hodei Iriarte Kaperotxipi dokázal hrábnout do arzenálu mužské bezostyšnosti a chlípnosti a slečna Jitka Tůmová oddaně držela styl choreografky až kam to šlo. Hudební skladba Vodník Antonína Dvořáka, o nějž Litterová svoji práci opřela, je v podstatě situačním diktátem, který se choreografka rozhodla sledovat jako skanutou slzu po napudrované tváři. Vytvořila zkrátka taneční pantomimu na téma rodinné patologie. Téma je to vážné, a nijak současné, ačkoli se choreografka skrze kostýmy dovolává jeho aktuálnosti. Tak doufejme, že se každý pedofil v hledišti nad sebou zamyslel. Jiné poselství, než varování před zneužíváním mladistvých v rodinách, se z tohoto, v podstatě nemetaforického díla, vypozorovat nedalo.
Třetí choreografie – která byla o polibku a přitom to svým titulem popírá – lze označit za celkem zdařilou konzervatorní etudu, která však celkový dojem totální provinčnost večera bohužel nezachránila.
Nemluvím o tanečnících – ti zvládli svoji roli celkem se ctí a někdy i noblesou. Jejich všeobecné nadšení, které dávali najevo při děkovačce lze celkem pochopit. Doufám jen, že se radovali z výkonu, ze své profesionálně odvedené práce, z toho, že to mají za sebou a těšili se na honorář. Nadšení publika si vykládám jako nekritickou příbuzenskou podporu.
Opřen o odkaz Pavla Šmoka a netransparentní financování, je pro mě PKB – nejlépe (z veřejných peněz) dotovaný nezávislý soubor — v tuto chvíli velkým problémem a ironií českého tance.
