Jaro Viňarský je intuitivní choreograf. Jeho dílo nepřináší jednoznačná sdělení. Jeviště pro něj není řečnickým pultem, mnohem spíše je místem pro setkání. Při práci na choreografii Chybění se setkaly silné individuality, které však dokázaly tvořit v té nejcitlivější vzájemnosti.
Choreografie vznikala organicky. Jaro Viňarský tanečníky inspiroval určitým „úkolem“ a dal jim prostor jej po svém naplnit. Choreografické sekvence pak vytvořil na základě pohybového materiálu, který tanečníci nabídli při improvizacích. Nad kompozicí obrazů, mezi nimiž není žádná logická, jednoduše vyložitelná souvislost, dohlížel vedle choreografa i dramaturg. Možná proto význam mezi řádky tušíme.
Podobnou svobodu jako choreograf, dala tanečníkům scénografie Adriany Černé. Bílé pruhy látky visící ze stropu v zadním plánu jsou jako nepopsané stránky, na kterých je možné odvyprávět jakýkoli příběh. Úzký dlouhý stůl nabízí nekonečně mnoho možností pohybových variací a možných výkladů a podobně je tomu i u hudby Tomáše Procházky. Abstraktní tóny, které někdy přichází z dalekých sfér, jsou kombinované s tóny a melodiemi, které známe. Jde o barvitou směs, která však nestrhává proud pozornosti. Co nás ale naopak strhne, jsou tanečníci. Jsou na scéně stoprocentně přítomní. Jsou charismatičtí.
Tereza Ondrová, jedna ze dvou zakladatelek VerTeDance, má pronikavý pohled. Na scéně působí hypnotizujícím dojmem. Někdy stačí, když zkrátka sedí na jevišti a dívá se. Nemůžete z ní spustit oči. Má v sobě ráznost i něhu zároveň, když chytá, pouští, vynáší a otáčí v partnerských duetech Markétu Stránskou. Markéta Stránská je netanečnice (nutno říci, že působí jako profík). Chodila k Tereze do Atelieru Kreativního pohybu, než ji Tereza oslovila ke spolupráci na nové choreografii. Markétě chybí jedna noha. A tak je její postava syrově fyzickým obrazem Chybění. Přesto na tomto obrazu choreograf nechce stavět. Tanečnice je zkrátka jednou ze skupiny. Tak jako ostatní funguje v partnerských variacích, brilantně zvládne floor work. V jejím pohybu je lehkost a ženská ladnost, kterou cítíme, i když Markéta na jedné noze přihopká na scénu na děkovačku. Jaro Ondruš je fyzický tanečník. V sóle na hranách stolu zkoumá hranice balance, stojí na rukou, proplouvá po desce stolu jako ryba ve vodě. Marka Menšíka zas vidím, jak v jedné scéně chodí po ramenou, dlouhé nohy trčí do stropu, vypadá jako prapodivná bytost, chodící záda s nohama. I on prozkoumává, jak v omezení najít pohyb. A poslední z mužské části skupiny Jan Bárta, který není tanečník, zkrátka zapojuje své schopnosti performera. Ve své nenápadnosti je rafinovaný: Co to tam šeptá Markétě vzadu? A o čem to vlastně všichni vypráví ?
Přesto, že jsou tanečníci výrazní jako jednotlivci, nepůsobivější jsou jako smečka. Tereza se objeví u ležící postavy Markéty Stránské. Nabírá jí koleny v podpaždí, kráčí s ní na všech čtyřech. Posouvá její bezvládné tělo vpřed. Když už se pohybem na kolenou unaví, přichází další tanečník a roli za ní přebírá. Vytvoří karavanu zvířat, které přenáší do bezpečí raněné. A pokud chceme přeci jen interpretaci Chybění, cítím jí právě v tomto momentu. Nejde totiž o to, že něco postrádáme, ale jak a čím můžeme prázdné místo zaplnit. Tanečníci nám ukazují, že nejlépe vzájemnou podporou. Tak v jednu chvíli tanečník „půjčuje“ nohu Markétě Stránské anebo se tanečníci vzájemně zachraňují v pádu.
Chybění vnímám jako něco výjimečného. Jde o křehký zážitek, u něhož divák tápe, ale přesto cítí, že je veden. Pro mě osobně je překvapivou zprávou o tom, jak lze tvořit jen na základě intuice a důvěry v energii skupiny a ve svůj vlastní rozumově neuchopitelný vnitřní pohled.