William Forsythe tvoří již devětatřicet let. Články o jeho choreografiích najdete v učebnicích dějin tance i v aktuálním denním tisku. Je zároveň historií i současností. Letos se tento velikán novodobého baletu rozhodl po jedenácti letech kontinuální práce odejít z vedení svého souboru. Na slavnostní rozlučkový večírek si připravil choreografii Yes we can´t, se kterou dokázal, že ani taková celebrita se nemusí brát vážně.
Když se řekne William Forsythe, představím si geometrii, analytičnost, přesnou architekturu těla a jeho pohybů. Když se řekne Forsythe, představím si také s tím spojenou hloubku práce tanečního filosofa a nekompromisní promyšlenost každého kroku. Vidím tanečníky, kteří fungují jako dokonalé stroje. A jsou u toho ohromní. Technicky špičkové součástky velké company. A potom přijde Yes we can´t a všechno to položí na lopatky. Představení je sice remakem díla z roku 2008, soudě však podle nahrávek, je spíše novou choreografií…
Na scénu přibíhají tanečníci s otevřenou náručí, hlasivky otvírají jako operní pěvci do širokého óóóóó. Vzdávají snad holt svému mistrovi? Zastavují se u mikrofonů, které se tu ještě několikrát objeví. Důležitým výrazovým prostředkem totiž bude i slovo. Za chvíli máme pocit, že se na scéně odehrává hodně bizarní karneval. Souhrou náhod je ten den slaven i v Čechách masopust. Hadry, šátky, paruky, zlatý kříž z látky, točení kol dokola, skupinový tanec v řadě přinášející energii Východu, to vše se na scéně míhá, až nám z toho jde hlava kolem. A pak můžeme pokračovat ve výčtu „maškar“ — Japonka vířící na scéně prachovkami, tanečník v blyštivých slipech, který rozkročen u podlahy „šejkuje“ hýžděmi přímo naproti divákům, další performer se žlutou maskou na obličeji kopuluje vzadu s mikrofonem a tanečník v červeném dresu létá po scéně s rudým praporem jako za časů spartakiád. Zběsile sledujeme simultánní děje na scéně, kdy nevíte, kam se dříve dívat a do toho ještě začnou ze stropu sněžit stovky drobných papírků za zvuků klavíru — pianista je samozřejmě přítomen v předním rohu scény.
Co si s tím počít? Doufejme, že vám dojde, že to Forsythe myslí vážně, jediné co vážně nebere, je on sám. Po tolika letech puntičkářské práce se usmívá nad snahou vytvořit dokonalé taneční dílo. Staví na scénu plejádu klišé a nepovedeností, které dohromady tvoří slušnou dávku bizarnosti. A tak přichází na scénu komentátor, děj se zastavuje, zcizovací efekt: „Musím se omluvit za to, co jste teď viděli…Takový špatný vkus, přehnaná gesta, k tomu ten východní ráz … Všichni dělají jenom to nejlepší, ale my naopak… Čím jsme byli horší, tím víc se nám to líbilo.“
Jakoby Forsythe svou práci otočil na ruby a bavil se sám sebou. Jakoby přišel na svůj večírek s maskou Forsytha na obličeji. A koho na tom večírku oslavuje? Svoje tanečníky. Ti totiž dostávají největší prostor a dokonce máme někdy pocit, že si jejich postavy oblíbíme. (Jako na podpatkách klopýtající starší ženštinu možná v lehkém alkoholovém opojení, která ve Španělštině žvatlá donekonečna: „Jo soy Penelope Cruz y tengo dos pistolas.“ a na závěr rozjede a la flamenkový jam.) Krom toho tanečníci nezapřou svou technickou zdatnost a cítíme, jak i při této směsici roztodivných čísel fungují jako taneční skupina, jako tým. Skoro jako by to byli tanečníci, kdo připravil choreografii jako dárek pro Forsytha … ani bych se nedivila, kdyby tomu tak bylo.
Co říci na závěr. Že děkuji Forsythovy za ten smysl pro dobrý koncept, za nadhled pustit se sám do sebe, oprostit se od toho, co mu bylo celou dobu vlastní. Musela to být uvolňující a radostná práce. Bohužel popřením Forsytha se ztratila tak trochu i jeho síla, touha po objevení podstaty a dosažení kvality. Snad proto, že mě nestrhl vtip téhle show, odcházela jsem ze sálu dílem nezasažená. Raději se půjdu nostalgicky podívat na starší nahrávky a těšit se, co dalšího vytvoří Forsythe na volné noze.
Přečte si také recenzi Jany Návratové, kterou naleznete ZDE!
