Nedávno proběhla v Hellerau série představení inscenace Yes We Can’t rezidentní The Forsythe Company. U závěrečné reprízy jsme my – pražské publikum – mohli být díky projektu, jímž divadlo Archa pečuje o naši kulturní mobilitu. Byli jsme při té příležitosti svědky loučení s choreografem Williamem Forsythem, který touto sérií ukončil svou misi v čele souboru, jejž před deseti lety založil a přivedl ke světovému věhlasu. Soubor pokračuje – žádný strach – a to pod vedením Christophera Romana, který mu spolušéfuje už dva roky. Forsythe nyní odchází do Paříže, aby novému šéfovi baletu pařížské Opery Bejaminu Millepiedovi pomohl s repertoárem, a zároveň zpátky do Ameriky učit na USC Glorya Kaufman University v LA.
Zvolit jako rozloučení chaotickou choreografii Yes We Can’t pokládám za akt sympatické sebeironie spojené s provokací. Je v ní (zdánlivě) popřeno všechno, co tvoří pomyslný forsyteovský kánon – ať už je to matematická přesnost pohybu a kombinatoriky choreografických vzorců, emblematická technika složitých koordinací, intelektuální abstrakce… atd.
Yes We Can’t je zmatečná show, plná horlivosti a nedokonalosti. Je o chybách, selháních a marné snaze o nápravu. Takže o životě.
Každý ze šestnácti tanečníků se chce předvést – derou se dychtivě jeden za druhým k mikrofonům, křičí, zpívají, volají… jako o život, jako by to bylo naposledy. Jeviště je v jednu chvíli plné bláznivých figurek, simultánních dějů vzájemně se „surrealizujících“. Za pár okamžiků zeje rozpačitou prázdnotou. Výjevy bizarnosti, karikatury, kýče (ano, několikrát i sněží) v jednom kotli s exkluzivními výkony, které ale nemají nic společného z cizelovaným forsytheovským tanečním slovníkem. Jsou to artefakty z karnevalu: Výrazně zaboduje moderní gymnasta se stuhou, stepařka v dřeváčcích a někde za nimi se motá trio s jogamatkou a „testuje“ limity své blbosti. Dvakrát se pokusí tanečník David Kern o proslov, jímž by tu totální entropii omluvil, čímž jenom rozšíří spektrum verbálních komických výstupů. Nad tím vším se klene hudební doprovod „korepetujícího“ skladatele Davida Morrowa, který se jako pianista při přestřelce v saloonu snaží udržet celé záležitosti dekorum a jakousi uměleckou fazonu.
Myslím, že se Forsythe nemohl rozloučit lépe. Pomyslela jsem maně na Pinu Bausch, jejíž soubor dospěl k podobné plasticitě jako má dnes tato company – tvoří ji lidé různého věku, backgroundu, etnicity, lidé různě staří, různě vysocí či malí. Každý ale zvláštní, jedinečný, přitažlivý, jevištně poutavý. A jako geniální Bauschová, dává i Forsythe prostor energii a performační síle svých tanečníků. A sám v ní s úsměvem, pokorně mizí.
Přečte si také recenzi Markéty Faustové, kterou naleznete ZDE!
