Včas odejít je umění. Odcházím.

Jiří Kyli­án. Geni­ál­ní cho­re­o­graf, taneč­ník a býva­lý umě­lec­ký šéf Neder­lands Dans The­a­ter. Svě­to­vě uzná­va­ný umě­lec si zřej­mě na super­la­ti­vy a chvá­lu nepo­tr­pí a více než coko­li jiné­ho, je to člo­věk cho­va­jí­cí úctu k tan­ci i lidem, kte­ří se jím zabývají.

Národ­ní diva­dlo Brno, tedy přes­ně­ji řeče­no vede­ní jeho bale­tu, se roz­hod­lo před­sta­vit brněn­ským divá­kům film o legen­dě taneč­ní cho­re­o­gra­fie s  názvem Kyli­án. Doku­ment měl pre­mi­é­ru 15. břez­na 2015 na fes­ti­va­lu taneč­ních fil­mů CINEDANS v Amster­da­mu, ale jeho prv­ní pro­jek­ce se usku­teč­ni­la již o něko­lik dní dří­ve Praze.

Film, kame­ra­ma­na a reži­sé­ra Mar­ti­na Kuba­ly, nevzni­kal snad­no. Prv­ní popud k jeho nato­če­ní při­šel od Vác­la­va Hav­la, kte­rý si vybral Jiří­ho Kyli­á­na pro pohy­bo­vou spo­lu­prá­ci na fil­mu nato­če­né­ho pod­le stej­no­jmen­né diva­del­ní hry Odchá­ze­ní (2011). Sní­mek Kyli­án vzni­kal pod­le pro­du­cen­ta Jaro­sla­va Bouč­ka dva roky. Díky jeho návště­vám  Haa­gu, schop­nos­ti sklou­bit časo­vé mož­nos­ti všech zúčast­ně­ných a cit­li­vé­mu pohy­bu kame­ry Mar­ti­na Kuba­ly se dosta­li jako jed­ni z mála tak blíz­ko. Poda­ři­lo se jim stát se sou­čás­tí Kyli­á­no­vy posled­ní prá­ce v NDT, byli pří­tomni na zkouš­kách tří cho­re­o­gra­fií Tar & Feathers, Vanishing Twin a Clau­de Pascal.

Hovo­ří o svých taneč­ních začát­cích, o zemi a jazy­ku, o his­to­rii a archi­tek­tu­ře NDT. Jeho pro­mlu­vy postup­ně zís­ká­va­jí až filo­zo­fic­ký cha­rak­ter. Mlu­ví o vzta­zích mezi muži a žena­mi, o svém osob­ním vzta­hu k ženě, o síle myš­len­ky a vědo­mos­ti, kte­rá má hod­no­tu pou­ze v pří­pa­dě, že ji s někým sdí­lí­me, a také o peně­zích, „kte­ré nám pomá­ha­jí plnit sny, ale jako tako­vé nema­jí žád­nou hod­no­tu“. Skr­ze prá­ci se dostá­vá ke své­mu pohle­du na svět. Ačko­liv je Jiří Kyli­án beze­spo­ru ten nej­vět­ší pro­fe­si­o­nál, zají­má jej člo­věk, ne jeho (nejen taneč­ní) doko­na­lost, ale tem­né strán­ky a emoce.

Doku­ment zmi­ňu­je kon­cept tří sou­bo­rů NDT. Sku­teč­ně rea­li­zo­va­nou myš­len­ku exis­ten­ce sou­bo­rů, v nichž se pra­cu­je se spe­ci­fic­kou věko­vou sku­pi­nou a jejichž zalo­že­ní ini­ci­o­val prá­vě Kyli­án. Pro­to také s jis­tou dáv­kou nepo­cho­pe­ní poli­ti­ky komen­tu­je zru­še­ní NDT3. Vytvá­ře­ní nových cho­re­o­gra­fií a podo­by NDT přes­to vítá, a pro­to se také pro­střed­nic­tvím zmí­ně­ných cho­re­o­gra­fií lou­čí. Pře­dá­vá, s dáv­kou sebe­kri­ti­ky a poko­ry k tan­ci, pomy­sl­né žezlo mla­dým tvůr­cům a zastá­vá názor, že by toto diva­dlo mělo jít vpřed a ne žít z minulosti.

Fas­ci­nu­jí­cí je jeho prá­ce s taneč­ní­ky. Nepo­chyb­ně vyža­du­je pre­ciz­nost, ale umí vel­mi jem­ně vést, pod­po­ro­vat, skr­ze meta­fo­ry při­bli­žo­vat a také chválit.

„Je to hle­dá­ní mís­ta, kde bude­me šťast­ni. Bude lep­ší než to minu­lé a vždyc­ky to bude špat­né mís­to. A co děláš? Utí­káš před sebou. Je to o tobě, ne o tom místu.“

Vklá­dá do prá­ce své osob­ní poci­ty a totéž vyža­du­je od svých spo­lu­pra­cov­ní­ků. Nepo­va­žu­je za důle­ži­té jen tělo taneč­ní­ků, ale i jejich výraz, vnitř­ní obsah a oční kon­takt s divá­kem, kte­rý je sou­čás­tí dané­ho před­sta­ve­ní. Váží si kaž­dé, o něco lépe zopa­ko­va­né vari­a­ce, doká­že oce­nit dobrou prá­ci a vyjá­d­řit za ni vděk.

Nedě­lá kla­si­ku, tedy pohád­ko­vé pří­běhy, jejichž obsah a posel­ství nemu­sí být sou­čas­né­mu člo­vě­ku tak blíz­ký. Zákla­dem jeho cho­re­o­gra­fií je dia­log, čas­to mezi mužem a ženou. Roz­ho­vor, kte­rý může být fyzic­ký, cito­vý i ver­bál­ní. Při­chá­zí s kon­krét­ní myš­len­kou, ale záro­veň posky­tu­je širo­ký pro­stor k vlast­ní inter­pre­ta­ci. Vyprá­ví pří­běhy o ano­má­li­ích lid­ské bio­lo­gie, hle­dá­ní sebe sama i absur­di­tě lid­ské (ne)komunikace.

Mar­tin Kuba­la si dal vel­mi zále­žet na tom, aby nená­pad­ně pro­plou­val mezi Kyli­á­nem a jeho taneč­ní­ky, dával pro­stor jejich svo­bod­né­mu nere­ží­ro­va­né­mu vyjá­d­ře­ní. Doku­ment je vysta­věn vel­mi pros­tě. Lze v něm vidět zábě­ry ze zkou­šek, kte­ré zachy­cu­jí způ­sob jeho prá­ce na jeviš­ti, kde pilu­je již tech­nic­ky nazkou­še­né cho­re­o­gra­fie, dodá­vá taneč­ní­kům vnitř­ní moti­va­ce a umoc­ňu­je tím jejich pohyb. Dru­hým výraz­ným momen­tem jsou roz­ho­vo­ry s Jiřím Kyli­á­nem, kde odpo­ví­dá na tuše­né otáz­ky kla­de­né reži­sé­rem. Sle­du­je od jis­té fáze pro­ces a pří­pra­vu posled­ní Kyli­á­no­vi insce­na­ce v původ­ní budo­vě NDT a kon­čí sym­bo­lic­ky posled­ní pre­mi­é­ro­vou opo­nou. Tím doká­zal divá­kům před­lo­žit ne obraz iko­ny nebo legen­dy, ale člo­vě­ka nesmír­ně pocti­vé­ho, cit­li­vé­ho a hlav­ně svobodného.