V očekávání smrti

Miřen­ka Čecho­vá je chá­pá­na jako uměl­ky­ně s hlu­bo­ko zapuš­tě­ný­mi čes­ký­mi koře­ny a mezi­ná­rod­ním reno­mé. Do Čech při­ná­ší zku­še­nos­ti načer­pa­né v zahra­ni­čí a výraz­ně tak obo­ha­cu­je míst­ní taneč­ní dra­ma­tur­gii. Nebo­jí se jít do aktu­ál­ních, tabu­i­zo­va­ných témat. Inspi­ru­je se pří­běhy, kte­ré vybo­ču­jí z „běž­né­ho“ cho­du živo­ta a tes­tu­je jimi divá­ko­vo morál­ní nastavení. 

V cho­re­o­gra­fii S/he is Nan­cy Joe zkou­má gen­de­ro­vou identi­tu. V insce­na­ci Fai­th pře­mýš­lí o váš­ni uměl­ce k tvor­bě vedou­cí až k sebe­de­struk­ci a v Hla­su Anny Fran­ko­vé roz­krý­vá sny tři­nác­ti­le­té dív­ky, kte­ré nemoh­la nikdy usku­teč­nit. V  pre­mi­é­ře nové­ho pro­jek­tu Sni­pers Lake se dotý­ká téma­tu uprchlictví.

Běžet do nezná­ma a utí­kat před něčím, co nahá­ní hrů­zu. Zaží­vat inten­ziv­ní momen­ty stra­chu a para­lý­zy, kte­rá s ním při­chá­zí. Jaké to je být v oče­ká­vá­ní smr­ti? To je to, co na uprch­lic­tví, Miřen­ku Čecho­vou zají­má. „I can´t scre­am, I am wai­ting,“ říká do mik­ro­fo­nu hube­ňouč­ká, sko­ro až prů­hled­ná taneč­ni­ce Céci­le Da Cos­ta. Jedi­nou mož­nos­tí, jak se s ochr­nu­tí stra­chem vypo­řá­dat, je stát a čekat, ane­bo běžet dál.

Svě­tel­né pru­hy na pod­la­ze při­po­mí­na­jí běžec­ké dráhy. Scé­na je zaha­le­ná do výstraž­né čer­ve­né bar­vy. Taneč­ní­ci zna­jí svůj směr. Dopře­du, dopře­du. Běží úpr­kem, ohlí­ží se, škobr­ta­jí, někdy jdou úpl­ně klid­ně s tvá­ří upře­nou do nezná­ma, pro­to­že útěk je cílem. Scé­na aso­ciu­je hudeb­ní parti­tu­ru. Posta­vy jsou jako noty na noto­vé osno­vě. Prou­dí. Obje­vu­jí se v ryt­mu a řadu, kte­rý je těž­ké roz­klí­čo­vat. Víme jen, že pra­vi­del­ný není a postup­ně začí­ná být noto­vý zápis kom­pli­ko­va­něj­ší a kom­pli­ko­va­něj­ší. Posta­vy postu­pu­jí vzá­jem­ně se líba­jíc, jiné se posou­va­jí po kole­nou, táh­nou bez­vlád­nou nohu za sebou nebo se v běhu kle­pou do hla­vy. Jako by se nám v jed­nom obra­zu pro­mít­ly jed­not­li­vé osu­dy těch, kte­ří utíkají.

V hla­vě mi pro­běh­ne aso­ci­a­ce s pra­cí Mer­ce Cun­ningha­ma a Joh­na Cage. Pohyb je oproš­tě­ný od emo­cí, deter­mi­nu­je ho jen jas­ná tra­jek­to­rie a tvar, kte­rý tělo v pohy­bu z bodu A do bodu B zau­jí­má. V tom­to pří­pa­dě však for­ma neko­re­spon­du­je s obsa­hem. Vidí­me odci­ze­né struk­tu­ry pohy­bů, necí­tí­me však odci­ze­nost, prázd­no­tu vnitř­ní­ho svě­ta postav. Pohy­by, taneč­ní­ky skvě­le odar­ti­ku­lo­va­né, se kupí a ost­rá dyna­mi­ka nasto­le­ná na začát­ku, se poma­lu začí­ná stá­vat únavnou.

Přes­to se v toku pohy­bů Miřen­ka Čecho­vá poku­sí opřít do divá­ků a zdů­raz­nit aktu­ál­nost vybra­né­ho téma­tu. Reži­sér Petr Boháč, kte­rý je ten­to­krát pode­psán pod dra­ma­tur­gií a scé­nou, sedí v hle­diš­ti. Bere na rame­no puš­ku a dlou­hé minu­ty zamě­řu­je cíl. Vět­ši­na divá­ků ho ale nevi­dí. Hud­ba začne vib­ro­vat. Posta­vy se chvě­jí. V jeden moment se úpl­ně zasta­ví. Roz­hlí­ží se zpo­ma­le­ně kolem doko­la. Jako­by mezi divá­ky hle­da­li své­ho vra­ha. Až najed­nou — bum. Zni­če­ho­nic je prv­ní oběť zasa­že­na paint­ballo­vou puš­kou. Dochá­zí nám, že posta­vy jsou lid­ský­mi ter­či. Vzpo­me­ne­me si mož­ná na nedáv­né udá­los­ti v Uher­ském Bro­dě, kau­zu Bre­i­vik, ale i váleč­né kon­flik­ty po celém svě­tě. A když v jed­né ze scén bere vyčer­pa­ná taneč­ni­ce do ruky vázu s vodou a v klid­né chůzi ji vypi­je do dna, mož­ná na chví­li pocí­tí­me katar­zi s vědo­mím, že oné para­lý­zy stra­chem se může­me zba­vit. Pokud ho při­jme­me. Ško­da, že dílo zby­teč­ně nata­hu­je svou dél­ku a v opa­ko­vá­ní stej­né­ho pohy­bo­vé­ho prin­ci­pu se cyk­lí samo do sebe. Divá­ko­va pozor­nost se tak­to ztrá­cí a bohu­žel i sama umě­lec­ká výpověď.