V roce 1994 se v Čechách na festivalu Tanec Praha uvedla berlínské zbrusu nové taneční těleso Sasha Waltz and Guests představením Travelogue I — Twenty to Eight. Letos, jedenadvacet let poté, kdy se jméno Sasha Waltz stalo top značkou, se na programu Tance Praha objevil titul znovu. Travelogue odtančili špičkoví tanečníci v industriálním prostoru DEPO 2015 v Plzni. Jedna z jeho hal se právě kvůli této příležitosti takřka přes noc přeměnila na divadelní stage kvalitativně srovnatelnou s dnešními pro divadlo recyklovanými prostory berlínského modelu. A byla to dobrá volba. Energie syrového současného místa totiž podpořila drive této nadčasové taneční inscenace, které by nikdo tolik nehádal.
Travelogue může být učebnicovým příkladem tanečního divadla pobauschovské generace. Pohyb má divadelní vyprávěcí rovinu, přináší jasná sdělení a stejně významotvornou roli má i scéna a rekvizity. Odehrává se v konkrétní lokaci – v kuchyni. Místnost ohraničují tři stěny, které jsou tak nakřivo, jak jsou rozkolísané vztahy aktérů. Stůl, lednice, postel, šicí stroj. V prostoru najdeme věci běžné a právě o každodenním životě Sasha Waltz v Travelogue vypráví. Postavy – tři ženy, dva muži – neustále přitančují a odtančují dvěma dveřmi. Hází si chléb. Obsazují židle kolem stolu. Strojovitý pohyb v opakujících se sekvencích, kdy tanečníci rozhazují nohy, ruce, vlasy, naznačuje rituálnost dějů. Dynamika je neúprosně rychlá. Postavy se zmítají, jakoby o jejich konání rozhodoval někdo jiný. Jakoby je ovládala nějaká podivná síla, síla zvyku.
Sasha Waltz odkrývá stereotypní vzorce chování. Zkoumá postavení ženy a muže v rodině, rozkrývá klišé partnerských vztahů. Tanečnice běsní jako v transu u šicího stroje. Stoupá si a zase sedá, jako demiurg ovládá svými vzpínajícími se pažemi muže — Afričana Edivalda Ernesta, který sebou po každém jejím pohybu hází na posteli jak ochromen živým snem.
Jedinou cestou ze zaběhlého způsobu života je únik do světa snů a představ. A tak je několik předmětů v kuchyni na stěnách namalovaných. Tak občas postavy upírají svůj zrak do okna místnosti a alespoň na chvíli se zasní. Tady přichází jedna z nejsilnějších scén celé choreografie – sensuální tanečními obrazy vyšperkovaná milostná předehra plná erotického náboje. Ernesto do půl těla nahý se do rytmů basové struny přitahuje k tanečnici v červených šatech. Pomalu se jejich lýtka začínají zaplétat jako ve smyslném tangu při ganchu a boleu. Na scénu jakoby probleskovaly paprsky zapadajícího slunce. Ernesto tančí osobitě. Má v sobě dynamiku afrických tanečníků. Jeho tělo pojímá techniku současného tance po svém, kombinuje ji s geny dávných afrických šamanů spjatých s matkou zemí. I v původní inscenaci tančil tuto postavu africký tanečník a je to příznačné. Duet tak totiž vyvolává představu exotické zakázané pudové lásky. Vzápětí Waltz glosuje na téma narušení partnerských vztahů. Rozpracovává téma nevěry . Ernesto svými pažemi vytváří tanečníkovi Davidu Camplanimu parohy.
Inscenace horečnatě pádí. Paralelně se na scéně odehrává několik akcí. Choreografickým prvkem může být cokoli, i obyčejné zapnutí šatů, otevření a zavření dveří. Důležitá je zrychlená dynamika. V té dýchavičnosti totiž nakonec objevíme prázdno, únavu z neustálého koloběhu věcí. Když všechny tanečnice položené na zemi v synchronu vytrčí ke stropu odhalená nahá kolena a stehna, pochopíme, že se všichni tak trochu cítí jako to oškubané zmrzlé kuře, které je schované v lednici.
Travelogue zrychluje jak běžec před cílovou páskou a skončí ve vteřině, kdy jí proskočí. A tak mě napadá, že život tanečního díla nemusí být jepičí, když se kvalitní kusy občas vrátí s novým obsazením tak jako romány v nových vydáních.
