Tekutý nebeský cumel nebo nesmysl?

Čes­ký pří­spě­vek do jede­nác­ti­den­ní osla­vy scé­no­gra­fie a diva­del­ní­ho pro­sto­ru, Praž­ské­ho quad­ri­en­na­le SWEET/SWEET/SWEET Nebeský fes­ti­val měl být slad­kým a fluid­ním hym­nem na diva­del­ní­ho buři­če, reži­sé­ra a výtvar­ní­ka Jana Nebes­ké­ho a jeho dlou­ho­le­té spo­lu­pra­cov­ní­ky a umě­lec­ké přá­te­le. Tvo­ři­lo jej něko­lik růz­no­ro­dých akcí na piaz­zettě Národ­ní­ho diva­dla, skrý­va­jí­cích se pod názvem Uměl­ci 9+, dvě sym­po­zia reflek­tu­jí­cí „feno­mén Nebeský“, jak upo­zor­ňo­val pro­gra­mo­vý manu­ál a hlav­ní láka­dlo stej­no­jmen­ný pro­jekt SWEET SWEET SWEET na Nové scé­ně. Kaž­dá z jeho čtyřech repríz, na něž vždy navá­za­la jed­na ze star­ších Nebes­ké­ho insce­na­cí, byla jiná. Odrá­že­la post­mo­der­ní rysy Nebes­ké­ho tvor­by, naho­di­lost a neu­kon­če­nost. Ale v kaž­dé naho­di­los­ti tedy ale­spoň té diva­del­ní nesmí absen­to­vat smysl.

Před­po­sled­ní reprí­zu doslo­va vytrou­bi­lo na Národ­ní tří­dě decho­vé těle­so, kte­ré se poslé­ze ply­nu­le pře­su­nu­lo na jeviš­tě a ráz­ně zahá­ji­lo „tro­ji­tě slad­ké“ před­sta­ve­ní. Razan­ci vystří­da­ly prv­ní roz­pa­ky. Ke kří­dlu, za něž use­dl jaz­zman Milan Svo­bo­da, se poma­lu zača­li trou­sit účin­ku­jí­cí. Kaž­dý v jiném odě­vu, dámy Pet­ra Špal­ko­vá, Lucie Trmí­ko­vá a Pet­ra Lus­ti­go­vá oble­če­né poměr­ně spo­ře a civil­ně, páno­vé o něco méně. David Pra­chař při­šel napří­klad rov­nou v tóze. Zača­li nácvi­kem absurd­ní­ho něko­li­ka hla­sé­ho popěv­ku, a ne se dobrat „slad­ké­ho“ souzně­ní. K tónům při­da­li i nesmě­lé pohy­bo­vé kre­a­ce, tak­že divák zís­kal po něko­li­ka minu­tách pocit, že se nedo­pat­ře­ním oci­tl „na hod­ně nepo­ve­de­né ochot­nic­ké besíd­ce“. Nebeský pla­tí za pro­vo­ka­té­ra, kte­ré­mu není cizí balan­co­vat mezi odva­hou a trap­nos­tí. V tom­to pří­pa­dě však trap­nost tri­um­fo­va­la, neboť sbo­ro­vý zpěv vystří­da­la kolek­tiv­ní depi­la­ce pán­ské­ho při­ro­ze­ní. Posta­vit se bez kalhot a s žilet­kou před zapl­ně­né jeviš­tě může být pro her­ce adre­na­li­no­vým zážit­kem, pro divá­ka, jehož oko při­vyklo němec­ké­mu expor­tu jevišt­ní naho­ty a konec­kon­ců i té čes­ké, niko­li. A tak se jen táže proč? Odpo­vě­dí mu mohl být násle­du­jí­cí sled obra­zů při­po­mí­na­jí­cí mód­ní pře­hlíd­ku ne zrov­na apart­ních kos­tý­mů Jany Pre­ko­vé s mýtic­kou lukostřel­bou v zad­ním plá­nu. Muži zba­ve­ni chloup­ků oblék­li dám­ské šaty, ženy nao­pak muž­ský kos­tým s odha­le­ným dekol­tem, z něhož čou­ha­lo hus­té ochlu­pe­ní. Defi­lu­jí­cí mode­ly jako úlit­ba scé­no­gra­fic­ké pre­zen­ta­ce nestr­há­va­ly tolik pozor­nos­ti jako lukostřel­ci míří­cí na rezo­nu­jí­cí terč v podo­bě zavě­še­né obdél­ní­ko­vé des­ky. Koneč­ně se obje­vi­la diva­del­ní situ­a­ce s meta­fo­rou a smys­lem. Bylo zábav­né domýš­let, kdo jsou střel­ci v bílém, ať už muži či ženy, kte­rým mimo­cho­dem nedě­la­lo pro­blém zací­lit střed ter­če. Lad­ný­mi pohy­by s nimi vstou­pi­li do dia­lo­gu taneč­ní­ci z usku­pe­ní 420PEOPLE. Pro­plé­ta­li svá těla. Vytvá­ře­li z nich soš­né pózy, aby násled­ně roz­kmi­tá­ním rukou pře­chá­ze­li do pohy­bů při­po­mí­na­jí­cí větrem ševe­lí­cí stro­mo­ví. Na plát­ně za nimi se s vte­ři­no­vým zpož­dě­ním pro­mí­tal jako „video­art“ kame­ro­vý záznam jejich éte­ric­ké cho­re­o­gra­fie. Tro­ji­ce taneč­ní­ků svou doved­nos­tí doda­la celé akci umě­lec­ký kre­dit. Reži­sé­ro­vi hereč­tí přá­te­lé na tom byli s uhá­je­ním cti dale­ko hůř. S nad­hle­dem a sebe­i­ro­nií absol­vo­va­li pre­zen­ta­ci mode­lů, kte­rá je dekla­so­va­la do role živé­ho věšá­ku, navíc nevzhled­né­ho, ale hudeb­ní eska­pá­du na začát­ku jim už nikdo neod­pá­ral. Výtvar­nou este­ti­ku pova­žu­je­me za otáz­ku vku­su, smy­sl jevišt­ní­ho díla za jeho nut­nost, neboť diva­dlo jako médi­um má sdě­lo­vat a i ve zdán­li­vém nesmys­lu musí být něja­ký význam. V Nebes­ké­ho SWEET se mi jej žel nepo­da­ři­lo odhalit.

Nová scé­na ND
Egon Tobi­áš, Lucie Trmí­ko­vá: SWEET SWEET SWEET
Režie: Jan Nebeský
Dra­ma­tur­gie: Kate­ři­na Šavlí­ko­vá
Scé­na: Jan Nebeský, Jana Pre­ko­vá
Kos­týmy: Jana Pre­ko­vá Hud­ba: Jan Šikl
psá­no z reprí­zy: 21. 6. 2015