Sobecká sebekontrola

foto: Cecilia Gläsker

Ber­lín­ští doku-diva­del­ní­ci z Rimi­ni Pro­to­koll při­vez­li nasklon­ku lis­to­pa­du do praž­ské Archy více jak dva roky sta­rou insce­na­ci Kon­t­ro­la kva­li­ty. Její osno­vu tvo­ří pohnu­tý osud Marie — Chris­ti­ny Hallwa­chs, ženy na inva­lid­ním křes­le, kte­rá v ní záro­veň vystu­pu­je jako inter­pret vlast­ní­ho živo­ta. Vzhle­dem ke své­mu roz­sáh­lé­mu han­di­ca­pu je abso­lut­ně závis­lá na pomo­ci dru­hých, bez jejichž per­ma­nent­ní péče a dozo­ru by zemře­la. Ani na jeviš­ti není sama, její­mu „vyprá­vě­ní“ sekun­du­je asi­s­tent­ka Timy a v zad­ním plá­nu pianistka.

V posled­ních dese­ti­le­tích se sta­lo pří­znač­ným pro západ­ní civi­li­za­ci, kolek­tiv­ně se dojí­mat nad nemoc­ný­mi, strá­da­jí­cí­mi a jinak v šťast­ném dostat­ku neži­jí­cí­mi jedin­ci. Zdá se, že dokon­ce pat­ří k reno­mé dob­ré­ho Zápa­do­ev­ro­pa­na něko­li­krát do roka shléd­nout pár doku­men­tár­ních fil­mů z tře­tí­ho svě­ta, pro­číst něja­ké repor­tá­že z vál­kou sti­že­ných oblas­tí a absol­vo­vat doku­men­tár­ní diva­dlo. Ten­to trend sle­du­jí i Hel­gard Haug a Daniel Wet­zelKon­t­ro­le kva­li­ty. Neu­mím si jinak vysvět­lit, proč nechá­va­jí hlav­ní pro­ta­go­nist­ku v prv­ní bez­má­la hodi­ně bez oba­lu, ale hlav­ně bez sna­hy o zdi­va­del­ně­ní popi­so­vat její těles­né fun­go­vá­ní ome­ze­né posti­že­ním a navíc pře­ru­še­né odsá­tím hle­nů, kte­ré pro­vá­dí před zra­ky divá­ků všu­dypří­tom­ná asi­s­tent­ka. Jistě­že je este­ti­ka otáz­kou vku­su, stej­ně jako prak­ti­ky, kte­ré ješ­tě sne­se jeviš­tě, otáz­kou dis­ku­ze. Musím se ale ptát, zda li tak­to obna­že­ný natu­ra­lis­mus, týka­jí­cí se zdra­vot­ní­ho posti­že­ní, je hoden veřej­né pre­zen­ta­ce, či niko­li. A zda­li se za naší „tole­ran­cí“ podob­ných kusů neskrý­vá jen pra­chspros­tý trend a vlast­ní sobectví.

Nechá­me-li stra­nou úva­hy nad eti­kou, jsme kon­fron­to­vá­ni s insce­na­cí banál­ní a hlav­ně dra­ma­tur­gic­ky impo­tent­ní. Důsled­ně totiž roz­ví­jí šab­lo­nu spa­se­né­ho trpi­te­le, v jehož stí­nu „radost­ně“ trpí dru­zí. Tvůr­ci podro­bu­jí Marii – Chris­ti­nu Hallwa­chs ve svém vyprá­vě­ní důsled­né sebe­kon­t­ro­le, ale stej­ně důsled­ně až sobec­ky igno­ru­jí pomoc­ni­ci Timy. Ta je z východ­ní Evro­py stej­ně jako vět­ši­na asi­s­ten­tů, pro­zra­zu­je ji něm­či­na se sil­ným akcen­tem. Vyjma úče­lo­vých frá­zí týka­jí­cích se Marii­ny péče se vyslo­vu­je běhe­me insce­na­ce pou­ze jed­nou. Na otáz­ku své kli­ent­ky, jak sebe samu žena na vozí­ku ozna­ču­je, zda-li by si necha­la udě­lat roz­bor plo­do­vé vody, pokud by byla těhot­ná? Odpo­ví­dá, že ano, jeli­kož svým věkem pat­ří do rizi­ko­vé sku­pi­ny. Jaké klišé. Výcho­du a jeho lev­ným pra­cov­ním silám musí i dnes udá­vat správ­ný směr západ. Ško­da, že tohle téma necha­li insce­ná­to­ři bez povšim­nu­tí. Namís­to toho se pus­ti­li do omí­lá­ní nacis­tic­kých pogro­mů na men­tál­ně a těles­ně posti­že­né, kte­ré krko­lomně srov­ná­va­li s Marii­ným sou­čas­ným sta­vem. Na roz­díl od hit­le­rov­ské­ho Němec­ka, kte­ré za nemoc­né roz­ho­do­va­lo samo, libe­rál­ní spol­ko­vá repub­li­ka dele­go­va­la roz­hod­nu­tí o exis­ten­ci na posti­že­nou ženu. Je ovšem tahle pro­ble­ma­ti­ka tak čer­no­bí­lá? Insce­na­ce se radě­ji stá­čí k dal­ší­mu tren­dy téma­tu, stá­le se posu­nu­jí­cí­mu věku prvo­ro­di­ček. Hlav­ní pro­ta­go­nist­ka si nekla­de otáz­ku, zda li zvlád­ne jako zce­la nehyb­ná obsta­rat své dítě, zabý­vá se nao­pak pokro­či­lým věkem, kte­rý ji může v těho­ten­ství zapří­či­nit zdra­vot­ní kom­pli­ka­ce. V závě­ru nás dle obra­zu spa­se­né­ho ujiš­ťu­je o tom, prav­da s nez­ce­la pev­ným hla­sem, že by svůj dosa­vad­ní život s nikým nemě­ni­la. Když k tomu vše­mu při­poč­te­me vel­ko­ry­sou scé­nu při­po­mí­na­jí­cí bazén, mís­to osud­né­ho úra­zu, vel­ko­ry­sé svě­tel­né řeše­ní a oká­za­lý video­map­ping, dojde­me k ide­ál­ní­mu vývoz­ní­mu arti­klu. Tech­nic­ky pre­ciz­ní obal urče­ný k povin­né­mu doje­tí. Obsa­hem ovšem nafouk­lá prázd­ná bublina.

Maria-Cris­ti­na Hallwa­chs
Timea Mihá­lyi / Admir Dzi­nić
Kon­cept / Text / Režie: Hel­gard Haug und Daniel Wet­zel
Scé­na / Svět­la / Video­map­ping: Marc Jun­gre­i­thme­ier
Scé­na: Mar­co Cane­vacci (Plas­tique Fan­tas­tique)
Video / Video­map­ping: Grit Schus­ter
Hud­ba: Bar­ba­ra Mor­gen­stern
Dra­ma­tur­gie a rešer­še: Sebas­ti­an Brün­ger
pre­mi­é­ra: 7. červ­na 2013, Suttgart

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.