Berlínští doku-divadelníci z Rimini Protokoll přivezli nasklonku listopadu do pražské Archy více jak dva roky starou inscenaci Kontrola kvality. Její osnovu tvoří pohnutý osud Marie — Christiny Hallwachs, ženy na invalidním křesle, která v ní zároveň vystupuje jako interpret vlastního života. Vzhledem ke svému rozsáhlému handicapu je absolutně závislá na pomoci druhých, bez jejichž permanentní péče a dozoru by zemřela. Ani na jevišti není sama, jejímu „vyprávění“ sekunduje asistentka Timy a v zadním plánu pianistka.
V posledních desetiletích se stalo příznačným pro západní civilizaci, kolektivně se dojímat nad nemocnými, strádajícími a jinak v šťastném dostatku nežijícími jedinci. Zdá se, že dokonce patří k renomé dobrého Západoevropana několikrát do roka shlédnout pár dokumentárních filmů z třetího světa, pročíst nějaké reportáže z válkou stižených oblastí a absolvovat dokumentární divadlo. Tento trend sledují i Helgard Haug a Daniel Wetzel v Kontrole kvality. Neumím si jinak vysvětlit, proč nechávají hlavní protagonistku v první bezmála hodině bez obalu, ale hlavně bez snahy o zdivadelnění popisovat její tělesné fungování omezené postižením a navíc přerušené odsátím hlenů, které provádí před zraky diváků všudypřítomná asistentka. Jistěže je estetika otázkou vkusu, stejně jako praktiky, které ještě snese jeviště, otázkou diskuze. Musím se ale ptát, zda li takto obnažený naturalismus, týkající se zdravotního postižení, je hoden veřejné prezentace, či nikoli. A zdali se za naší „tolerancí“ podobných kusů neskrývá jen prachsprostý trend a vlastní sobectví.
Necháme-li stranou úvahy nad etikou, jsme konfrontováni s inscenací banální a hlavně dramaturgicky impotentní. Důsledně totiž rozvíjí šablonu spaseného trpitele, v jehož stínu „radostně“ trpí druzí. Tvůrci podrobují Marii – Christinu Hallwachs ve svém vyprávění důsledné sebekontrole, ale stejně důsledně až sobecky ignorují pomocnici Timy. Ta je z východní Evropy stejně jako většina asistentů, prozrazuje ji němčina se silným akcentem. Vyjma účelových frází týkajících se Mariiny péče se vyslovuje běheme inscenace pouze jednou. Na otázku své klientky, jak sebe samu žena na vozíku označuje, zda-li by si nechala udělat rozbor plodové vody, pokud by byla těhotná? Odpovídá, že ano, jelikož svým věkem patří do rizikové skupiny. Jaké klišé. Východu a jeho levným pracovním silám musí i dnes udávat správný směr západ. Škoda, že tohle téma nechali inscenátoři bez povšimnutí. Namísto toho se pustili do omílání nacistických pogromů na mentálně a tělesně postižené, které krkolomně srovnávali s Mariiným současným stavem. Na rozdíl od hitlerovského Německa, které za nemocné rozhodovalo samo, liberální spolková republika delegovala rozhodnutí o existenci na postiženou ženu. Je ovšem tahle problematika tak černobílá? Inscenace se raději stáčí k dalšímu trendy tématu, stále se posunujícímu věku prvorodiček. Hlavní protagonistka si neklade otázku, zda li zvládne jako zcela nehybná obstarat své dítě, zabývá se naopak pokročilým věkem, který ji může v těhotenství zapříčinit zdravotní komplikace. V závěru nás dle obrazu spaseného ujišťuje o tom, pravda s nezcela pevným hlasem, že by svůj dosavadní život s nikým neměnila. Když k tomu všemu připočteme velkorysou scénu připomínající bazén, místo osudného úrazu, velkorysé světelné řešení a okázalý videomapping, dojdeme k ideálnímu vývoznímu artiklu. Technicky precizní obal určený k povinnému dojetí. Obsahem ovšem nafouklá prázdná bublina.
Maria-Cristina Hallwachs
Timea Mihályi / Admir Dzinić
Koncept / Text / Režie: Helgard Haug und Daniel Wetzel
Scéna / Světla / Videomapping: Marc Jungreithmeier
Scéna: Marco Canevacci (Plastique Fantastique)
Video / Videomapping: Grit Schuster
Hudba: Barbara Morgenstern
Dramaturgie a rešerše: Sebastian Brünger
premiéra: 7. června 2013, Suttgart