OTEC JE SYN JE OTEC JE SYN

Cir­kus byl odne­pa­mě­ti rodin­ný pod­nik.  Řemes­lo i zku­še­nos­ti se pře­dá­va­ly z otce na syna, z mat­ky na dce­ru. Něko­lik gene­ra­cí vždy žilo a ces­to­va­lo pohro­ma­dě. Ros­ťa Novák sto­jí na vrcho­lu rodin­né­ho stro­mu přes dvě stě let staré­ho lout­kář­ské­ho rodu Kopec­kých. Záro­veň je však zakla­da­te­lem nové tru­py Cirk La Puty­ka, a tak je při­ro­ze­né, že se v jeho nové insce­na­ci Fami­ly obje­vu­je na scé­ně jeho otec, mat­ka i syn spo­lu s dva­ce­ti per­for­me­ry, kte­ří sou­bo­rem Cirk La Puty­ka prošly.

V syro­vém pro­sto­ru mezi chlad­ný­mi oprýska­ný­mi zdmi haly Jat­ka 78 se nala­ďu­jí per­for­me­ři i hudeb­ní­ci. Vytvá­ří drob­né pohy­bo­vé situ­a­ce ve dvo­ji­cích a potká­va­jí se na scé­ně za prv­ních zvu­ků kytar i bicích, aby za dal­ších 75 minut ode­hrá­li gene­a­lo­gii jed­né rodi­ny. Před oči­ma se míha­jí mik­ro­pří­běhy, vzpo­mín­ky, kte­ré jsou tak zkrat­ko­vi­té, jak se čas­to v rodi­ně vyprá­ví. „Jó to byl tako­vej ulič­ník, vždyc­ky si dělal, co chtěl. Dokon­ce i před svat­bou,“ asi tak by se moh­lo vyprá­vět o muži, kte­rý balan­cu­je na jed­né ruce na hra­ně židle posta­ve­né na des­ce sto­lu. Křeh­ká dív­ka s fran­couz­ským pří­zvu­kem ve sva­teb­ní suk­ni a s bílým závo­jem se sna­ží upou­tat jeho pozor­nost: „Flo, půjdeš se mnou?,“ ale ten si jí nevší­má a tré­nu­je dál výdrž svých sva­lů a leh­kost koncentrace.

Stůl jako mís­to setká­ní, sym­bol rodin­né­ho kru­hu je jed­nou z hlav­ních rekvi­zit. Kolem něho se sesku­pu­je rodi­na k vese­li­cím. Ode­hrá­vá se na něm i gro­tesk­ně ladě­ná porod­ní scé­na. Za zvu­ků zrych­le­né­ho kla­ví­ru stla­ču­jí per­for­me­ři pomy­sl­né pís­ty až z lůna mat­ky vyle­ze syn – již dospě­lý muž. Gro­tesk­ní prv­ky se obje­vu­jí i v obra­zu, kdy čle­no­vé rodi­ny pobí­ha­jí oko­lo novo­ro­ze­ně­te (opět zpo­dob­ně­né dospě­lým mužem), taha­jí ho za tvá­ře, šišla­jí na něj, pobí­ha­jí doko­la. Nejen ve vyprá­vě­ní, ale I v poje­tí času se obje­vu­je zkrat­ka. Vzpo­mí­ná­me-li totiž na naše před­ky, hlu­bo­ko do his­to­rie, vní­má­me je jako sta­tic­ké obráz­ky. Zná­me je z foto­gra­fií jako nemluvňa­ta, děti, dospě­lé muže i starce.

Mezi jed­not­li­vý­mi pohy­bo­vý­mi scé­na­mi se obje­vu­jí tři posta­vy, kte­ré fun­gu­jí tro­chu jako vypra­vě­či — chla­pec (Maty­áš Novák), děd (Ros­ti­slav Novák st.) a babič­ka (Anna Kopec­ká). Jejich pomo­cí nahlí­ží Ros­ťa Novák na poci­ty, kte­ré s sebou při­ro­ze­ně nese mlá­dí i stá­ří. „Půjdem do ska­te­par­ku? Ne. Půjdem do cuk­rár­ny? Ne. Půjdem vůbec někam?,“ opa­ku­je kluk a divá­ci se mohou zto­tož­nit spí­še s rolí rodi­če, ke kte­ré­mu dítě mlu­ví. „Můžeš se zasta­vit? Měl bys pro mě chví­li? Dob­ře. Příš­tě,“ nata­hu­jí ruce sta­ří lidé za per­for­me­ry, kte­ří kolem nich nevší­ma­vě a sviž­ně pře­chá­zí. Děti, kte­ré vyle­tě­ly z hníz­da, je nato uvěz­ní do dvou malých bílých budek umís­tě­ných ve stře­du jeviště.

Scé­no­graf Hynek Dří­zhal zvo­lil jako zásad­ní scé­no­gra­fic­ký prvek a rekvi­zi­tu v jed­nom růz­ně zpro­hý­ba­né obří želez­né tyče, kte­ré si zpr­vu per­for­me­ři při­ne­sou na jeviš­tě na hla­vách – jako­by nes­li věd­ra s vodou. Poslé­ze je umís­tí do zad­ní­ho plá­nu jeviš­tě. Sta­nou se z nich vel­ké chlad­né stro­my, krko­lom­ný les, pod kte­rým jsme tak malič­cí jako osud, kte­rý nás pře­sa­hu­je. Objek­ty hází pra­po­div­né stí­ny, a když si pod ně per­for­me­ři leh­nou, nemů­že nás nena­pad­nout, že mohou být zpo­dob­ně­ním pupeč­ních šňůr. Jen ško­da, že neby­ly prá­vě ony ve vět­ší míře vyu­ži­ty k akro­ba­tic­kým kouskům.

Ačko­li se per­for­me­ři ener­ge­tic­ky míha­jí po jeviš­ti, obje­vu­jí se ve stoj­kách, stou­pa­jí si vzá­jem­ně na rame­na, aby vytvo­ři­li vyso­kou lid­skou věž, vidí­me je v sal­tech … nej­sil­něj­ším přes­to zůstá­vá čís­lo chlap­ce — Maty­á­še Nová­ka. S nesku­teč­nou ver­vou a chu­tí metá sal­ta vzad jed­no za dru­hým. Bez stra­chu, bez pudu sebezá­cho­vy, s leh­kos­tí. A divák se může jen usmát při vzpo­mín­ce na jed­nu z úvod­ních vět, kte­rou děda před vnu­kem utrou­sí „Na to si ješ­tě moc malej.“ Pro­to­že touhle smrští kozel­ců str­čil chla­pec všech­ny dospě­lá­ky do kapsy.

Prá­vě komu­ni­ka­ce mezi dědou a vnu­kem, motiv pře­dá­vá­ní zku­še­nos­tí pak zůstá­vá pro Ros­ťu Nová­ka stě­žej­ní. V kou­ři, polo­še­ru se obje­vu­je posta­va děda (Ros­ti­slav Novák st.). Nese těž­kou hůl. Ten obraz je zob­ra­ze­ním síly, ale i tíhy život­ních zku­še­nos­tí, kte­ré musí pře­dá­vat dál. V rodi­ně se totiž učí­te od star­ších a stej­né rady a zku­še­nos­ti se pře­ná­ší z gene­ra­ce na gene­ra­ci. Otec je syn je otec je syn je otec … a tahle řada nikdy nekončí.

Ačko­li je insce­na­ce slo­že­na z čísel a na scé­ně je vel­ké množ­ství per­for­me­rů (skvě­lých podo­tý­kám) vypa­dá dílo kom­pakt­ně a vlast­ně mu není co vytknout. Téma je aktu­ál­ní. Jed­not­li­vé scé­ny orga­nic­ky pro­po­ju­je našláplá, rezo­nu­jí­cí živá hud­ba, pod­po­ře­ná hut­ným hla­sem zpě­vač­ky. Bohu­žel ale tahle kom­pakt­nost nezná zvra­ty a vrcho­ly ani v pohy­bo­vém mate­ri­á­lu ani v pří­bě­hu, v pojed­ná­ní vybra­né­ho téma­tu nejde cho­re­o­gra­fie do hloub­ky, a tak nako­nec Fami­ly vyzní­vá dra­ma­tur­gic­ky plo­še. Gra­da­ce a mož­ný vrchol však čeká v dal­ším pokra­čo­vá­ní, kte­ré se bude zkou­šet v Ber­lí­ně. Fami­ly I je totiž jen jeden kou­sek z celé tro­jdíl­né sklá­dač­ky. Also …