Osmnáct a jedna Olomouc

Diva­del­ní Flo­ra Olo­mouc s čís­lem 19 je za námi. Letoš­ní roč­ník byl pře­kva­pi­vě hod­ně taneč­ní. V prvé řadě před­sta­vi­la Flo­ra sku­pi­nu Spit­fi­re Com­pa­ny, kon­krét­ně jak jejich star­ší kusy – KREVETY À LA INDIGO či Ani­mal Exi­tus, tak nej­no­věj­ší insce­na­ci Sniper´s Lake. V rám­ci pře­hlíd­ky tvor­by Jiří­ho Havel­ky byla uve­de­na Korek­ce, kte­rá vznik­la v pro­duk­ci Ver­Te­Dan­ce. Nechy­bě­li ani 420PEOPLE s insce­na­cí Peklo. Před­sta­ve­ní dopl­ni­ly deba­ty s uměl­ci. Ve fres­ko­vém sále pro­sto­ru Wur­mo­va 7, kte­rý je síd­lem Diva­dla na cuc­ky, ved­ly taneč­ní worksho­py taneč­ni­ce Nata­ša Novot­ná či Céci­le de Costa. 

Na nás, kte­ří moh­li tato díla vidět při jejich pre­mi­é­rách v Pra­ze, olo­mouč­tí vyzrá­li a někte­rá z před­sta­ve­ní umís­ti­li do zce­la odliš­ných kulis. Tak byl Ani­mal Exi­tus v režii Pet­ra Bohá­če ode­hrán na měst­ských hradbách pod širým nebem, Kre­ve­ty à la Indi­go zase v cir­ku­so­vém šapitó. 

V pra­vi­del­né sek­ci Vise­grad Per­for­ming Arts nám fes­ti­va­lo­vý dra­ma­turg Jan Žůrek nabí­dl i výběr per­for­man­cí z Maďar­ska, Pol­ska i Slo­ven­ska. Fes­ti­val byl zahá­jen měst­skou hrou Tisíc a jed­na Olo­mouc, kte­ré při­pra­vi­lo Diva­dlo na cuc­ky s maďar­ským diva­dlem KOMA Bázis. V diva­dle Kon­vikt vystou­pi­la pol­ská cho­re­o­gra­f­ka Mag­da­le­na Rei­ter, kte­rou si již divá­ci Flo­ry mohou pama­to­vat z před­cho­zích roč­ní­ků s dílem Pars pro Wit­ka­cy. Fes­ti­val pak zakon­či­la vel­mi pove­de­ná Lovec­ká sezó­na slo­ven­ské­ho cho­re­o­gra­fa Mila­na Tomáši­ka, kte­rý pat­ří k oblí­be­né­mu slo­ven­ské­mu taneč­ní­mu sou­bo­ru Les Slo­vaKs. Při­ná­ší­me dvě krát­ká zasta­ve­ní u těch­to vise­grad­ských vzplanutí.

I want to touch eve­ry­thing naked as I am tou­ching my very own face with my bare hand…

PARS PRO WITKACY je scé­nic­kou bás­ní inspi­ro­va­nou osob­nos­tí a dílem non­kon­form­ní­ho pol­ské­ho foto­gra­fa, dra­ma­ti­ka, malí­ře, filo­so­fa a spi­so­va­te­le Sta­ni­sla­va Wit­kiewic­ze. Wit­kiewicz je jed­ním z legend pol­ské kul­tu­ry a pol­ští uměl­ci se k jeho tvor­bě vra­cí čas­to. Mag­da­le­na Rei­ter sta­ví v díle Pars pro Wit­ka­cy živý pomník jeho umě­lec­ké­mu zápa­lu, kte­rý ho dove­dl téměř až k šílen­ství. Na poza­dí auto­ro­vých čer­no­bí­lých por­trétů (tem­né pla­nou­cí oči, hyp­no­ti­zu­jí­cí výraz) vzpo­me­ne až doku­men­tár­ně dyna­mic­kou reci­ta­cí mil­ní­ky jeho živo­ta a pak už se pono­ří do jeho svě­ta abs­trakt­něj­ším způ­so­bem. Hlav­ní­mi pro­střed­ky je Mag­da­le­ně Rei­ter ryt­mus a čas. Ilu­stru­je zrych­le­ný život uměl­ce pohl­ce­né­ho nikdy nekon­čí­cí tvor­bou. Čty­ři per­for­me­ři se pohy­bu­jí téměř bez pře­stáv­ky. Hud­ba stac­ca­tic­ky frá­zu­je pohyb a někdy pra­vi­del­ný ryt­mus urču­je dech. Důle­ži­tou roli v tom pohy­bu ale hra­je také moment zasta­ve­ní. Taneč­ní­ci se foto­gra­fu­jí a natá­čí. Jejich obraz se pro­mí­tá na vel­ké plát­no za nimi. Foce­ní sebe sama, zkou­má­ní těla (Dva taneč­ní­ci se navzá­jem dotý­ka­jí, doslo­va tes­tu­jí kůži toho dru­hé­ho), fas­ci­na­ce tvá­ří … „I want to touch eve­ry­thing naked as I am tou­ching my very own face with my bare hand…,” říká se v cho­re­o­gra­fii. Jaké je moje odha­le­né já a jací jsou ti dru­zí? Atmo­sfé­ra je hut­něj­ší a hut­něj­ší. Děj se sou­stře­dí do zad­ní­ho plá­nu. Zeď je sym­bo­lem vnitř­ní­ho věze­ní. Jako­by se od ní taneč­ni­ce chtě­la odstr­čit, ale zmí­tá se stá­le na jejích chlad­ných plo­chách. Taneč­ník pro­ti ní ská­če ve sna­ze se dostat ven, na pomy­sl­nou dru­hou stra­nu, kte­rá ale nee­xis­tu­je. Scé­nic­kou bás­ní jsem dílo nazý­va­la i pro­to, že je jeho důle­ži­tou sou­čás­tí text. Taneč­ni­ce reci­tu­je úryv­ky z Wit­kiewic­zo­vých sta­tí. Jejich filo­so­fic­ká abs­trakt­nost odkrý­vá svět uměl­co­vých vizí, halu­ci­na­cí. Tak doku­men­tár­ně, jak Rei­ter zača­la, i kon­čí. Na plát­no při­jíž­dí tan­ky, vybuchu­jí rake­ty, slzy sté­ka­jí dív­ce z očí. Wit­kiewicz spáchal sebe­vraž­du při vstu­pu sovět­ských vojsk do Polska.

Lovec­ká sezó­na bez kořistí

Daň­ko­vé, muflo­ni a srny. Stá­da. Dvo­ji­ce. Taneč­ní­ci, kte­ří urči­tě dlou­hé hodi­ny pozo­ro­va­li pohyb a hlav­ně cha­rak­te­ris­tic­kou mimi­ku těch­to zví­řat, vytvá­ří jejich obra­zy, v podá­ní člo­vě­ka čas­to humor­né. Blou­ma­jí po jeviš­ti, cení zuby, s roz­ší­ře­ný­mi oční­mi bul­va­mi pozo­ru­jí okol­ní kole­gy. Hud­ba (Con­cer­to Gros­so slo­ven­ské­ho skla­da­te­le Vla­di­mi­ra Godá­ra), kte­rá snad oprav­du při­chá­zí z luhů a hájů, vytvá­ří důvě­ry­hod­nou kuli­su lesa. Jako bychom sly­še­li hou­ká­ní sov, šeles­tě­ní lis­tí, trou­be­ní jele­nů v říji. Hned zkra­je cho­re­o­gra­fie dva taneč­ní­ci chřes­tí na scé­ně snad kous­ky met­rů či fil­mo­vých pás­ků. Při­po­me­ne nám to hrkač­ky z ven­kov­ských slav­nos­tí. Ten­to rurál­ní, slo­van­ský prvek, kte­rý pro­blesk­ne v někte­rých pohy­bo­vých sek­ven­cích i ve zpě­vu (slo­vin­ské pís­ně) se pro­lí­ná s tech­ni­ka­mi dechu při­po­mí­na­jí­cí spí­še čín­ská bojo­vá umě­ní (tai­chi) a s přes­ným kom­po­no­vá­ním frá­zí, due­tů, trií, cho­re­o­gra­fic­kou čis­to­tou bel­gic­kých tvůr­ců (Milan Tomášik vystu­do­val P.A.R.T.S. pozn.). Ač je motiv lovec­ké sezó­ny čas­to vyob­ra­zen pro­li­tím krve nebo spo­jo­ván s živel­ným jarem plným páře­ní, Tomáši­ko­va Hun­ting sea­son je hra­vá a záro­veň tou­ží­cí po kli­du. Agón ani ve chví­li, kdy se taneč­ní­ci zno­vu stá­va­jí lid­mi, tu není dra­ma­tic­ký, mís­to zápa­su tu najde­me pošťu­cho­vá­ní – hru na boj (Milan Tomášik a slo­vin­ská taneč­ni­ce Špe­la Vodeb před­vá­dí sou­těž v taneč­ním battlu dvo­jic). Per­for­me­ři komu­ni­ku­jí s divá­kem, chy­ta­jí je za nohy, koč­ku­jí se vzá­jem­ně jako zvěř, kte­rá si hra­je někde na palou­ku. Doši­ro­ka ote­vřou ústa, ale nadech­nou se a výboj kři­ku nepři­jde. Jako­by sdě­le­ním bylo prá­vě přá­ní, aby byl člo­věk opět v sobě scho­pen najít jed­no­du­chost pří­ro­dy, radost ze živo­ta ve smeč­ce, aby bez­dů­vod­ný lov, boj o to, kdo zví­tě­zí, potla­či­la tou­ha po sou­la­du. Snad pro­to se scé­na uza­ví­rá ve spán­ku. Zpo­ce­ní taneč­ní­ci odpo­čí­va­jí. Bez kořistí.

Příští roč­ník Olo­mouc­ké Flo­ry bude jubi­lej­ní. Již teď dra­ma­turg sek­ce nové­ho diva­dla Jan Žůrek sli­bu­je z tan­ce vel­ké věci. Pře­j­me Fló­ře, kte­rou letos navští­vi­lo na sedm tisíc divá­ků, aby ten­to počet v roce příš­tím jenom stou­pal a stoupal.