Na Patriarších se v cirkusovém šapitó jen rozvláčně klábosilo

Vol­né usku­pe­ní her­ců, reži­sé­rů a výtvar­ní­ků Tea­tro Tatro zalo­že­né a po čtvrt sto­le­tí vede­né Ondre­jem Spi­šá­kem, se během léta dva­krát před­sta­vi­lo čes­ké­mu fes­ti­va­lo­vé­mu pub­li­ku. Mezi novo­cir­ku­so­vé per­for­me­ry  ho v čer­ven­ci pozval ředi­tel a dra­ma­turg Fes­ti­va­lu pou­lič­ní­ho diva­dla Za dveř­mi Jakub Vedral a v září při­ve­zl sou­bor vlast­ní adap­ta­ci Bul­ga­ko­vo­va romá­nu Majster a Mar­garé­ta také na mezi­ná­rod­ní fes­ti­val Diva­dlo do Plzně.

Pomě­řit jevišt­ní ima­gi­na­ci s čte­nář­skou fan­ta­zií moti­vic­ky tak koša­té­ho díla, jakým je Mis­tr a Mar­két­ka, láká od prv­ní­ho vydá­ní snad kaž­dé­ho reži­sé­ra. Ondrej Spi­šák, kte­rý román pro insce­na­ci Tea­t­ra Tat­ra upra­vil, dob­ro­vol­ně pod­stou­pil pro uměl­ce sebe­vra­žed­nou troj­kom­bi­na­ci a kro­mě dra­ma­ti­za­ce se cho­pil i režie a dramaturgie.

Jeho úpra­va pro­tě­žu­je mile­nec­kou dvo­ji­ci a z podo­ben­ství činí fan­task­ní sto­ry o lás­ce, před níž se sklá­ní i ďábel. Zásad­ní etic­ké a mrav­ní otáz­ky včet­ně klí­čo­vé — víry v Boha zůstá­va­jí auto­rem bez povšim­nu­tí. Posta­vy Pilá­ta a Ješuy Ha Nocri, kte­ré v romá­nu sym­bo­li­zu­jí lid­ské „potý­ká­ní s Bohem a tvo­ří opo­zi­ci k dru­hé pří­bě­ho­vé linii „potý­ká­ní s ďáblem“, sice Spi­šák neškr­tl, ale jejich účast mini­ma­li­zo­val do třech obra­zů. Před­sta­vu­jí je hadro­ví paná­ci v život­ní veli­kos­ti, ani­mo­va­ní lout­ko­her­ci v čer­ných tri­ko­tech. Chtěl li nazna­čit, že bib­lic­ké figu­ry už dnes niko­ho neza­jí­ma­jí a ve spo­leč­nos­ti zba­ve­né víry mohou vyvo­lat leda trap­ný úsmě­šek, měl být v rela­ti­vi­za­ci důsled­něj­ší a zleh­čit i Bul­ga­ko­vův text. Nedů­sled­ným lout­ko­he­rec­tvím jen odha­lil sla­bi­ny čino­her­ců. Tex­to­vě důsled­ný byl nao­pak v dia­lo­zích lite­rá­tů i násled­ných scé­nách Volan­do­vy svi­ty, kde neo­po­mněl jedi­nou epi­zod­ní figu­ru. V neko­neč­ných a čas­to sta­tic­ky mrt­vol­ných scé­nách se postup­ně pre­zen­to­va­li pro­da­vač­ka limo­nád u Patri­ar­cho­vých ryb­ní­ků, před­sta­vi­te­le MASO­LI­Tu, či Stě­pan Bogda­no­vič, vysíd­le­ný Bege­mo­to­vým kouz­lem na Jal­tu. Než se záplet­ka pře­houp­la přes půl­ku, uply­nu­ly dvě hodi­ny a pozor­nost divá­ků výraz­ně ochabla.

Nepo­moh­ly ani figu­ry, kte­ré do původ­ní­ho pří­bě­hu Spi­šák dosa­dil, jež se mar­ně snažily„naplnit“ revu­ál­ní žánr. K němu vybí­ze­lo šapi­tó, na vněj­ších stra­nách opat­ře­né apart­ní­mi výje­vy z pří­bě­hu. Uva­děč dota­zu­jí­cí se u vstu­pu pří­cho­zích, zda­li náho­dou nemí­ří po před­sta­ve­ní do Bra­ti­sla­vy a nema­jí pro něho mís­to v autě, vyhlí­žel jako nor­ma­li­zač­ní bavič, kte­rý se sem omy­lem zatou­lal ze zce­la jiné­ho pořa­du. Hys­te­ric­ký výstup kon­fe­ren­ci­é­ra ozna­mu­jí­cí­ho účast pre­zi­den­ta a násled­ná scén­ka s nastr­če­ným divá­kem, kte­ré­ho v zájmu nale­ze­ní mís­ta pro vele­vá­že­nou návště­vu vyže­ne ze sálu, bylo jen trap­ným extem­po­re. Ani ově­ře­ní pra­vos­ti prv­ní­ho romá­no­vé­ho výtis­ku, polo­že­né­ho na pul­tí­ku u scé­ny, neby­lo kdo­ví­jak pove­de­ným gagem. Jedi­ným zpří­tomně­ním pří­bě­hu, kte­ré neved­lo k roz­pa­kům, bylo finá­le. Volan­do­va svi­ta roz­li­la po sta­nu kanystry s ben­zí­nem a hoří­cí sir­ka měla pod jeho stře­chou všech­ny včet­ně při­hlí­že­jí­cích divá­ků pohřbít.

Poten­ci­ál cir­ku­so­vé­ho šapi­tó, magic­kých zvra­tů a kou­zel uzem­ni­lo nijak nápa­di­té aranž­má, neo­pouš­tě­jí­cí přís­ně vyme­ze­ný pro­stor zvý­še­né­ho jeviš­tě byť dvou­pa­t­ro­vé. Sna­hu o gro­tes­ku udu­si­la som­nam­bul­ní herec­ká inter­pre­ta­ce navíc v krko­lom­né dra­ma­tur­gii. A tak se až na výjim­ky v insce­na­ci Majster a Mar­garé­ta slo­ven­ské­ho Tea­tro Tatro roz­vláč­ně klá­bo­si­lo a oče­ká­va­ná magie se odbi­la tře­mi prů­měr­ný­mi kou­zel­nic­ký­mi triky.

Tea­tro Tatro
Majster a Mar­garé­ta
adap­ta­ce romá­nu, scé­nář a režie: Ondrej Spi­šák
scé­na: Fran­ti­šek Lipták
kos­týmy: Katarí­na Hol­lá
mas­ky: Mar­tin Blizni­ak
lout­ky: Karel Czech
hud­ba: Andrej Kalin­ka
pre­mi­é­ra: 28. září 2013
psá­no z reprí­zy 17. čer­ven­ce 2015