Volné uskupení herců, režisérů a výtvarníků Teatro Tatro založené a po čtvrt století vedené Ondrejem Spišákem, se během léta dvakrát představilo českému festivalovému publiku. Mezi novocirkusové performery ho v červenci pozval ředitel a dramaturg Festivalu pouličního divadla Za dveřmi Jakub Vedral a v září přivezl soubor vlastní adaptaci Bulgakovova románu Majster a Margaréta také na mezinárodní festival Divadlo do Plzně.
Poměřit jevištní imaginaci s čtenářskou fantazií motivicky tak košatého díla, jakým je Mistr a Markétka, láká od prvního vydání snad každého režiséra. Ondrej Spišák, který román pro inscenaci Teatra Tatra upravil, dobrovolně podstoupil pro umělce sebevražednou trojkombinaci a kromě dramatizace se chopil i režie a dramaturgie.
Jeho úprava protěžuje mileneckou dvojici a z podobenství činí fantaskní story o lásce, před níž se sklání i ďábel. Zásadní etické a mravní otázky včetně klíčové — víry v Boha zůstávají autorem bez povšimnutí. Postavy Piláta a Ješuy Ha Nocri, které v románu symbolizují lidské „potýkání s Bohem a tvoří opozici k druhé příběhové linii „potýkání s ďáblem“, sice Spišák neškrtl, ale jejich účast minimalizoval do třech obrazů. Představují je hadroví panáci v životní velikosti, animovaní loutkoherci v černých trikotech. Chtěl li naznačit, že biblické figury už dnes nikoho nezajímají a ve společnosti zbavené víry mohou vyvolat leda trapný úsměšek, měl být v relativizaci důslednější a zlehčit i Bulgakovův text. Nedůsledným loutkoherectvím jen odhalil slabiny činoherců. Textově důsledný byl naopak v dialozích literátů i následných scénách Volandovy svity, kde neopomněl jedinou epizodní figuru. V nekonečných a často staticky mrtvolných scénách se postupně prezentovali prodavačka limonád u Patriarchových rybníků, představitele MASOLITu, či Stěpan Bogdanovič, vysídlený Begemotovým kouzlem na Jaltu. Než se zápletka přehoupla přes půlku, uplynuly dvě hodiny a pozornost diváků výrazně ochabla.
Nepomohly ani figury, které do původního příběhu Spišák dosadil, jež se marně snažily„naplnit“ revuální žánr. K němu vybízelo šapitó, na vnějších stranách opatřené apartními výjevy z příběhu. Uvaděč dotazující se u vstupu příchozích, zdali náhodou nemíří po představení do Bratislavy a nemají pro něho místo v autě, vyhlížel jako normalizační bavič, který se sem omylem zatoulal ze zcela jiného pořadu. Hysterický výstup konferenciéra oznamujícího účast prezidenta a následná scénka s nastrčeným divákem, kterého v zájmu nalezení místa pro veleváženou návštěvu vyžene ze sálu, bylo jen trapným extempore. Ani ověření pravosti prvního románového výtisku, položeného na pultíku u scény, nebylo kdovíjak povedeným gagem. Jediným zpřítomněním příběhu, které nevedlo k rozpakům, bylo finále. Volandova svita rozlila po stanu kanystry s benzínem a hořící sirka měla pod jeho střechou všechny včetně přihlížejících diváků pohřbít.
Potenciál cirkusového šapitó, magických zvratů a kouzel uzemnilo nijak nápadité aranžmá, neopouštějící přísně vymezený prostor zvýšeného jeviště byť dvoupatrové. Snahu o grotesku udusila somnambulní herecká interpretace navíc v krkolomné dramaturgii. A tak se až na výjimky v inscenaci Majster a Margaréta slovenského Teatro Tatro rozvláčně klábosilo a očekávaná magie se odbila třemi průměrnými kouzelnickými triky.
Teatro Tatro
Majster a Margaréta
adaptace románu, scénář a režie: Ondrej Spišák
scéna: František Lipták
kostýmy: Katarína Hollá
masky: Martin Blizniak
loutky: Karel Czech
hudba: Andrej Kalinka
premiéra: 28. září 2013
psáno z reprízy 17. července 2015