Plzeňskému spolku Johan se podařilo díky neúnavným snahám opravit unikátní prostor nádraží Plzeň — Jižní předměstí. Ze stanice v desolátním stavu se najednou stala kulturním centrem se skvělým technickým zázemím. V rámci mezinárodního festivalu Divadlo proběhlo slavností odpečetění nového prostoru spojené s multimediální produkcí Železná cesta.
Naplňovat staré industriální objekty novým obsahem, případně je renovovat, se stalo důležitou součástí projektu Plzeň — Evropské hlavní město kultury 2015. Například vedle bývalé vozovnytrolejbusů, pojmenované stylově zkrátka DEPO2015 přibyl další podobný objekt na Mostu Ivana Magora Jirouse. Moving station se rozléhá v několika podlažích kdysi skomírající dominanty hlavní plzeňské třídy a disponuje špičkovým technickým zázemím..
Čechy tak mají po Slovensku svoji stanici. Žilinská Stanica Zarieče už nemusí být osamělá, má nového parťáka; o to líp, že se v rámci festivalu Divadlo na programu objevila žilinská vynikající produkce 2′ 16′′ A PŮL: VESMÍRNÁ ODYSEA, ve které Marek Piaček spojil do dětské opery snad všechny lahodnosti světa jako sci-fi a minimalismus.
O něco problematičtěji se ale v den otevření Moving Station — 12. září 2015 — jevila inscenace Železná cesta, fúze projektu Fabrika a polského legendárního souboru Teatr Osmego Dnia. Tvůrci se ve tvaru kloubícím několik multimediálních plánů (několikero projekcí na různých stranách) vztahovali k zániku některých profesí, rozpadání pracovních part i opouštění velkých industriálních objektů. Dojemná snaha se vypořádat s úpadkem vlakové i jiné těžké výroby, ale působila velmi tezovitě. Tvůrci se rozhodli poukázat na “zlý kapitalismus“. Činili to ale tak výrazně, že nedali na výběr publiku a možná ani sobě, co si o nepopiratelném problému myslet. Ztratit práci a přijít o přátele jistě není nic hezkého, ale v interpretaci performerů to vyznívalo spíš směšně.
Celé performance dominovalo široké plátno, na kterém běžel nepřetržitý filtrem modifikovaný panoramatický záběr interiérů výrobních hal. Do minimalistické projekce a skvělé ambientní hudby zněly souvislé promluvy složené ze svědectví propuštěných zaměstnanců různého věku. Do toho se občas objevovala živá akce „zapocených úderníků“ v práci s kladivem spojených s videozáznamem pohybu, což byla sice příjemná aluze socialistického realismu, ale byla trochu navíc, nevyjímaje promítaných portrétů Marxe nebo Che Guevary. Když se vše v závěrečné části propojilo — tanečníci stáli před velkým plátnem, cyklicky opakovali údery kladivy a tvářili se smrtelně vážně — projekci zalil obrovský vodopád mincí. Nejasnými stanovisky se stala Železná cesta politickým manifestem bez obsahu a nevyhraněnou poctou industriálu.
Samotný prostor je unikátní, ale k testu jeho kapacity měli možná dramaturgové zvolit něco možná více koncepčního, „co by nestálo na odstavné koleji a zároveň se netvářilo, že je zvěstovatelem pokroku.“
