Do plzeňské Moving Station přijel první vlak

foto: Jaroslav Prokop a Martin Vlček

Plzeň­ské­mu spol­ku Johan se poda­ři­lo díky neú­nav­ným sna­hám opra­vit uni­kát­ní pro­stor nádra­ží Plzeň — Již­ní před­měs­tí. Ze sta­ni­ce v deso­lát­ním sta­vu se najed­nou sta­la kul­tur­ním cen­t­rem se skvě­lým tech­nic­kým záze­mím. V rám­ci mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Diva­dlo pro­běh­lo slav­nos­tí odpe­če­tě­ní nové­ho pro­sto­ru spo­je­né s mul­ti­me­di­ál­ní pro­duk­cí Železná cesta.

Napl­ňo­vat sta­ré industri­ál­ní objek­ty novým obsa­hem, pří­pad­ně je reno­vo­vat, se sta­lo důle­ži­tou sou­čás­tí pro­jek­tu Plzeň — Evrop­ské hlav­ní měs­to kul­tu­ry 2015. Napří­klad ved­le býva­lé vozov­ny­t­ro­lej­bu­sů, pojme­no­va­né sty­lo­vě zkrát­ka DEPO2015 při­byl dal­ší podob­ný objekt na Mos­tu Iva­na Mago­ra Jirou­se. Moving stati­on se roz­lé­há v něko­li­ka pod­la­žích kdy­si sko­mí­ra­jí­cí domi­nan­ty hlav­ní plzeň­ské tří­dy a dis­po­nu­je špič­ko­vým tech­nic­kým zázemím..

Čechy tak mají po Slo­ven­sku svo­ji sta­ni­ci. Žilin­ská Sta­ni­ca Zarie­če už nemu­sí být osa­mě­lá, má nové­ho par­ťá­ka; o to líp, že se v rám­ci fes­ti­va­lu Diva­dlo na pro­gra­mu obje­vi­la žilin­ská vyni­ka­jí­cí pro­duk­ce 2′ 16′′ A PŮL: VESMÍRNÁ ODYSEA, ve kte­ré Marek Pia­ček spo­jil do dět­ské ope­ry snad všech­ny lahod­nos­ti svě­ta jako sci-fi a minimalismus. 

O něco pro­ble­ma­tič­tě­ji se ale v den ote­vře­ní Moving Stati­on — 12. září 2015 — jevi­la insce­na­ce Železná ces­ta, fúze pro­jek­tu Fab­ri­ka a pol­ské­ho legen­dár­ní­ho sou­bo­ru Tea­tr Osmego Dnia. Tvůr­ci se ve tva­ru kloubí­cím něko­lik mul­ti­me­di­ál­ních plá­nů (něko­li­ke­ro pro­jek­cí na růz­ných stra­nách) vzta­ho­va­li k záni­ku někte­rých pro­fe­sí, roz­pa­dá­ní pra­cov­ních part i opouš­tě­ní vel­kých industri­ál­ních objek­tů. Dojem­ná sna­ha se vypo­řá­dat s úpad­kem vla­ko­vé i jiné těž­ké výro­by, ale půso­bi­la vel­mi tezo­vi­tě. Tvůr­ci se roz­hod­li pou­ká­zat na “zlý kapi­ta­lis­mus“. Čini­li to ale tak výraz­ně, že neda­li na výběr pub­li­ku a mož­ná ani sobě, co si o nepo­pi­ra­tel­ném pro­blé­mu mys­let. Ztra­tit prá­ci a při­jít o přá­te­le jis­tě není nic hez­ké­ho, ale v inter­pre­ta­ci per­for­me­rů to vyzní­va­lo spíš směšně.

Celé per­for­man­ce domi­no­va­lo širo­ké plát­no, na kte­rém běžel nepře­tr­ži­tý fil­trem modi­fi­ko­va­ný pano­ra­ma­tic­ký záběr inte­ri­é­rů výrob­ních hal. Do mini­ma­lis­tic­ké pro­jek­ce a skvě­lé ambi­ent­ní hud­by zně­ly sou­vis­lé pro­mlu­vy slo­že­né ze svě­dec­tví pro­puš­tě­ných zaměst­nan­ců růz­né­ho věku. Do toho se občas obje­vo­va­la živá akce „zapo­ce­ných úder­ní­ků“ v prá­ci s kla­di­vem spo­je­ných s video­zá­zna­mem pohy­bu, což byla sice pří­jem­ná alu­ze soci­a­lis­tic­ké­ho rea­lis­mu, ale byla tro­chu navíc, nevy­jí­ma­je pro­mí­ta­ných por­trétů Mar­xe nebo Che Gue­va­ry. Když se vše v závě­reč­né čás­ti pro­po­ji­lo — taneč­ní­ci stá­li před vel­kým plát­nem, cyk­lic­ky opa­ko­va­li úde­ry kla­di­vy a tvá­ři­li se smr­tel­ně váž­ně — pro­jek­ci zalil obrov­ský vodo­pád min­cí. Nejas­ný­mi sta­no­vis­ky se sta­la Železná ces­ta poli­tic­kým mani­fes­tem bez obsa­hu a nevy­hra­ně­nou poctou industriálu.

Samot­ný pro­stor je uni­kát­ní, ale k tes­tu jeho kapa­ci­ty měli mož­ná dra­ma­tur­go­vé zvo­lit něco mož­ná více kon­cepč­ní­ho, „co by nestá­lo na odstav­né kole­ji a záro­veň se netvá­ři­lo, že je zvěs­to­va­te­lem pokroku.“

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."