Dne 7. října se s úderem dvacáté hodiny na brněnském Petrově Filigrián naposledy nadechl, aby tak zakončil první část 7. ročníku festivalu Natřikrát 2015. Na rovných čtyřicet pět minut zadržel dech a proměnil prostor bývalé nádražní haly Malá Amerika v podivný chrám vysvěcený ve jménu současnosti a člověka její doby.
Tanečně-pohybová improvizace připomínala spíše rituál či posvátnou obětinu. Kdo byl uctíván a zda-li bylo vůbec koho, zůstalo na samostatném úsudku — snad člověka a jeho dnešní podstatu nebo jen přítomný okamžik a jeho prožití s maximální pozorností. Filirián svou inscenací nepřinášel jednoznačné odpovědi, spíše poskytl prostor pro hledání odpovědí.
Už jen rozbitím tradičního uspořádání hlediště do řad a rozmístěním židlí do shluku bez zjevného řádu asi metr od sebe dosáhli tvůrci atmosféry posvátnosti ještě před začátkem představení. Každý mlčky seděl mezi ostatními v přirozeném tichu a přítmí rušeném jen pouliční lampou zvenčí a několika reflektory. Každý měl možnost být jen sám pro sebe. Nerušen zůstat na chvíli ve svém osobním světě plně obklopen jen zvukem s neustále se měnícími obrazy před očima. Čtyři tanečnice nehybně stály jakoby uvězněné v portálech ve zdech po pravé a levé straně hracího prostoru. S úderem zvonů na kostelní věži Petrova a příchodem světlonoše se v nich probudil život částečně vyjadřující vlastní emoce z živé produkce hudby, částečně se snad dotýkající tématu samoty člověka a jeho postavení v dnešním přelidněném a rychlém světě.
Tanečnice, ledabyle a neutrálně ošacené v sukních a kalhotách a všechny obuté ve stejných „škrpálech“, asociovaly bázlivá zvířata, která jsou nucena opustit svou klec a vstoupit do římského cirku. Jakmile se však odvážily překročit hranice svého portálu a seskočit na zaprášenou zem, nešlo o boj, spíše o akt hledání plného pesimismu, ale zároveň naděje, která je udržovala v nekonečných pokusech najít své místo, smysl života, nebo jen pochopení. Nezávisle na sobě se pohybovaly prostorem, objevovaly ho a zjišťovaly, zda jiný portál není zajímavější a zase se vracely k tomu svému. Několikrát se opakující pohyb tam a zpět napříč prostorem zavádí k myšlence, že tatáž cesta, je pokaždé jiná stejně jako ti, kteří po ní již poněkolikáté jdou. Postavy spolu pohybově nekomunikovaly. Spíše naopak. Nevšímaly si svého okolí a plynuly prostorem, ale přesto bylo zřejmé, že spolu určitým způsobem interagují a inspirují se. Nesly se na stejné pohybové vlně, kterou od sebe navzájem přejímaly. Jedním z vrcholů improvizace bylo zbavení bot. Každá tanečnice se v nejméně nápadný moment zula na znamení určitého osvobození, proměny či uvědomění.
Spíše než libozvučnou melodii vytvářelo pět hudebníků Dunami Ensemble kakofonii zvuků, která plnila celou halu a nafukovala ji jako hořák balónu. Mimo jiné i ruchy produkované například jen ztlačením klapek bez potřebného vdechu do klarinetu nebo jen dotekem bříšky prstů strun elektrické kytary se podílely na formování nanejvýš meditačního prostředí. Hudba prostupovala celým tělem a tím dovolovala souznít a být součástí dění v prostoru. Naléhavost se pravidelně střídala s klidným statusem quo, čímž opakovaně nutila k stále vyšší pozornosti.
Hala v prachu, ponořená v nekonečně se linoucích zvucích se k závěru improvizace více než podobala ztichlé krajině po hurikánu. Čtyři ženské postavy se pohybovaly bosy po prostoru. Pohybové metafory sice pomalu ztrácely na původním náboji, ale o to více lze ocenit cit pro závěr ve správný moment. Jako by už bylo vše řečeno. Ponoření do úplné tmy na několik málo sekund se zdálo být jako dostatečně důraznou a vypovídající tečkou za celou myšlenkovou zpovědí a účastí každého z přítomných. Hluboký výdech a uvolnění po intenzivním prožitku znejistilo jen houkání vlaku na nedalekém nádraží, což s sebou přineslo půvabně nezáměrné kouzlo.
Psáno z představení 7.10.2015
Natřikrát 2015 nádech
Dunami Ensemble a Filigrián: site-specific improvizace
