Intimní experimentování s Tantehorse

Sou­bor Tan­te­hor­se tvo­ří pře­de­vším Miřen­ka Čecho­vá a Radim Vizvá­ry, v někte­rých pro­jek­tech vystu­pu­jí spo­lu, někdy kaž­dý zvlášť, jin­dy s při­spě­ním růz­ných hos­tů. Pro svou nej­no­věj­ší insce­na­ci zamí­cha­li per­so­nál­ním slo­že­ním nezvyk­le­ji než obvykle – Radim Vizvá­ry  se obje­vil tra­dič­ně jako per­for­mer, Miřen­ka Čecho­vá ten­to­krát jako reži­sér­ka. Jako cho­re­o­gra­fa si při­zva­li Jiří­ho Bar­to­van­ce. Ovšem high­li­gh­tem a nej­vět­ším láka­dlem je beze­spo­ru pří­tom­nost Niny Van­ge­li na scé­ně. „Šedá emi­nen­ce“ čes­ké taneč­ní pub­li­cis­ti­ky sto­jí na jeviš­ti s nekom­pro­mis­ní­mi expe­ri­men­tá­to­ry, navíc v insce­na­ci s podti­tu­lem „Mani­festa­ce těla v jeho kraj­ních podo­bách“? To byl mož­ná hlav­ní důvod, proč NoD praskal ve švech. Tan­te­hor­se zde uved­li svůj nový kus Les­sons of Touch 6. říj­na 2015.

Ješ­tě před samot­ným začát­kem pro­jekt krát­ce před­sta­vi­la Miřen­ka Čecho­vá. Do její­ho výstu­pu ale začal postup­ně vplou­vat Radim Vizvá­ry, kte­rý hned zkra­je pře­ve­dl v čin pro­kla­mo­va­né zkou­má­ní inti­mi­ty. V pod­sta­tě nesmy­sl­nou čin­nos­tí – noře­ním rukou do mísy s ledem – znač­ně naru­šo­val svou blíz­kos­tí intim­ní zónu řeč­ni­ce a záro­veň divá­ků, pro­to­že oba stá­li těs­ně nale­pe­ní na prv­ní řadu. Záro­veň tak postup­ně odpou­tá­val pozor­nost od mlu­ve­né­ho slo­va k fyzic­ké akci. Dyna­mi­ka se v jeho sólu stří­da­la od zbě­si­lé­ho vrá­že­ní tělem­do zdi nebo padá­ní na pod­la­hu po zadu­ma­né zkou­má­ní kůže, sva­lů, jejich pruž­nos­ti a dal­ších, nově obje­vo­va­ných vlast­nos­tí. Slo­vo inti­mi­ta, kte­ré se nej­čas­tě­ji obje­vo­va­lo jak v ano­ta­ci k insce­na­ci, tak v Miřen­či­ně úvo­du, tady ale neby­lo až tak namís­tě, jako spí­še už zmí­ně­ná mani­festa­ce těla. Míru intim­ní­ho sdí­le­ní by bylo mož­né zkou­mat ve vzta­hu téměř obna­že­né­ho per­for­me­ra a divá­ků. Těch si ale Vizvá­ry nevší­má, je plně zau­ja­tý vlast­ním tělem. Nahé tělo na jeviš­ti navíc už dnes v málo­kom vzbu­dí roz­pa­ky. Pomy­sl­nou bari­é­ru Vizvá­ry pře­kro­čil až ve chví­li, kdy si vybral sleč­nu v prv­ní řadě, vzal její ruku a plá­cal se s ní po bři­še. Byl to ale spíš moment pro odleh­če­ní a poba­ve­ní. Nalé­ha­vost a evi­dent­ní fyzic­ká bolest se se zábav­ný­mi, komic­ký­mi chví­le­mi stří­da­ly v prů­bě­hu celé­ho sóla, což pomoh­lo k inten­ziv­něj­ší­mu vcí­tě­ní se do kůže per­for­me­ra (téměř doslo­va). Pub­li­kem se pak nes­lo zaúpě­ní, když se Vizváry­mu dosta­lo ledo­vé sprchy v podob­ně vysy­pa­né­ho kýble ledu na jeho polo­na­hé zpo­ce­né tělo.

Tuto zákeř­nost měla na svě­do­mí Nina Van­ge­li, kte­rá se náh­le zje­vi­la na scé­ně v dlou­hých čer­ných šatech a s roz­puš­tě­ný­mi vla­sy. Svým vzhle­dem i výra­zem najed­nou při­po­mí­na­la Mari­nu Abra­mo­vič (co ta by asi na „fyzic­ké“ Tan­te­hor­se říka­la?). Van­ge­li s Vizvárym v násle­du­jí­cích minu­tách roz­ví­je­la pro­měn­li­vý a pozo­ru­hod­ný dia­log, ve kte­rém pře­kva­po­va­la svý­mi pohy­bo­vý­mi schop­nost­mi. V jejich due­tu se stří­dá množ­ství poloh a význa­mů. Stří­dá se nad­ří­ze­ná a pod­ří­ze­ná role, na úrov­ni vzta­hů vidí­me obraz při­po­mí­na­jí­cí pie­tu i náznak milost­né­ho vzta­hu, per­for­me­ři tan­čí a bou­cha­jí do sebe jako malé děti. Oli­zu­jí si ruce, kou­šou se, taha­jí se za vla­sy. Na pikant­nos­ti vše­mu dění při­dá­vá vel­ký věko­vý roz­díl akté­rů, ale i fakt, že dámu, kte­rou jsme zvyklí vídat v hle­diš­ti, najed­nou pozo­ru­je­me v oprav­du neob­vyk­lých situ­a­cích. Vidět Ninu Van­ge­li, jak Radi­mu Vizvá­ry šťou­rá prs­tem v pupí­ku, je pros­tě komic­ké. Opro­ti dra­ma­tic­ké­mu nástu­pu tak pro­střed­ní část půso­bi­la spíš odlehčeně.

Tro­chu jako vytr­že­ná z jiné insce­na­ce půso­bi­la část posled­ní. Oba per­for­me­ři zmi­ze­li ze scé­ny, aby ji moh­li zapl­nit divá­ci růz­né­ho věku a povo­lá­ní, kte­ří se při­hlá­si­li do „expe­ri­men­tu“ Tan­te­hor­se. Zpo­čát­ku cizí lidé, kte­ří nikdy nestá­li na jeviš­ti, se spo­lu muse­li nau­čit komu­ni­ko­vat, pře­ko­nat ostych ze vzá­jem­né­ho doty­ku i z vystou­pe­ní před divá­ky. Půso­bi­li jako klid­ná, dob­ře secvi­če­ná sku­pin­ka, když vytvá­ře­li růz­né živé obra­zy, vždy zahr­nu­jí­cích (decent­ní) fyzic­ký kon­takt. Poz­dě­ji se roz­pro­stře­li do pro­sto­ru a kaž­dý se věno­val své čím dál absurd­něj­ší čin­nos­ti. Ať už šlo o malo­vá­ní na tělo, trhá­ní papí­ru na mik­ro­fon, máče­ní se v kbe­lí­ku s vodou. Zvě­da­vost budi­lo pře­de­vším to, jak si s nasto­le­ný­mi úko­ly pora­dí neško­le­ní ama­té­ři. V závě­ru na jeviš­tě opět vplul Vizvá­ry pře­vle­čen za tyg­ra – jako by si byl vědom toho, že si nezku­še­ní diva­del­ní­ci zís­ká­va­jí pozor­nost pou­hým bytím na scé­ně, zatím­co on jako pro­fe­si­o­nál musí dělat psí kusy, aby vzbu­dil zájem. Stej­ně jako v uply­nu­lých dvou čás­tech své jed­ná­ní dohnal ad absur­dum a pro­mě­nil sou­stře­dě­nou intim­ní akci v absurd­ní kome­dii. A Nině Van­ge­li, kte­rá se nená­pad­ně vkradla na scé­nu, pro­kou­sl svý­mi tygří­mi zuby bři­cho. Že by Tan­te­hor­se nestá­li o odbor­nou kritiku?

Miřen­ka Čecho­vá, kte­rá při­běh­la na scé­nu, najed­nou vytvo­ři­la neče­ka­nou poin­tu. „Vyn­dej­te si mobil­ní tele­fo­ny, foť­te, natá­čej­te a sdí­lej­te pro­kous­nu­tou Ninu Van­ge­li na Face­boo­ku.“ Hra­ni­ce inti­mi­ty už nej­spíš oprav­du nepo­kou­ší­me pro­střed­nic­tvím nahé­ho těla na jeviš­ti, ale tím, jak dale­ko jsme do svých živo­tů ochot­ni vpus­tit ostat­ní na soci­ál­ních sítích. Tan­te­hor­se ale nevy­tvo­ři­li žád­né gene­rač­ní posel­ství ani dra­ma­tic­ké varo­vá­ní. Nebo­jí se sice dojít do kraj­nos­tí (těla i význa­mů), doká­ží ale svo­je téma s nad­hle­dem zpa­ro­do­vat. Opět doká­za­li divá­ky zasáh­nout, nene­cha­li je ale ode­jít s depre­sí. Tan­te­hor­se totiž vědí, jak na to.