Vzhledem ke „složitému věku dospívání“ divadla Ponec – se vcelku sešlo, že tematickou linku patnáctidenního opening eventu tvořila křehkost mužského ega, dospívání, kult těla. Samotný tematický výběr není asi ničím objevným nebo překvapivým, ale vzájemnou konfrontací jednotlivých vybraných příspěvků ze souborů působících v Ponci i svébytných autorských přístupů vytváří trojice inscenací silnou mozaiku. Navíc ji odstartoval a de facto formuloval již zahraniční host hrající hned při úvodním večeru 15. září.
Ego je vězení. Vězení je ego.
Zatímco VerTeDance prezentovalo oceňovanou Korekci na festivalu v Kopenhagenu, tak v Ponci představili „dánští kolegové“ choreografii M.E.N. bosenského choreografa Edhema Jesenkoviće. Minimalistická, formálně čistá inscenace představuje čtveřici mužů, kteří v převážně sjednocených choreografiích provádí typicky „chlapské“ rituály ranní hygieny od holení, přes nanášení deodorantu až po předlouhé narcistní vzhlížení v zrcadle. Vedle sebe samotných hrají se čtyřmi kvádry, které kromě designových umyvadel mohou zpodobňovat cely. Tanečníci se do nich občas vměstnali jako se vměstnávají obleky do kufru nebo odpadky do koše. Stali se vězni své bubliny. V mléčném světle byly v polopropustných zdech kvádrů vidět pouze zmítající se siluety dlaní, které s naléhavostí okamžitého úniku hledaly na stěně skulinu, kudy se protlačit ven. Většinu skupinových pohybů řídila sada pohybů připomínající zaumatizované návyky vetknuté do lidského, lépe řečeno „rodového“ machistického chování. Inscenace velmi uměřeně s velkým důrazem na estetickou stránku, trochu jako katalog na spodní prádlo (ještě k tomu dost retro bílé slipy) otevírala tezi, že mužské ego je především křehké.
Studie neexistující samoty
Druhou inscenací, která se těchto témat dotýkala, bylo velmi intimní sólo Michala Záhory DEVOID, kterým se v Ponci prezentoval soubor NANOHACH. Inscenace mimo to, že je precizně interpretována pohybově, tak je z velké části prokomponovaná mluveným slovem. Ze začátku zdánlivě nesourodé a banální reprodukované průpovídky se postupně skládají do velmi ucelené a tematicky jednotné výpovědi. Michal Záhora ve své choreografii reaguje několika cyklicky opakovanými motivy na předměty konkrétních promluv. Čím jsou promluvy komplikovanější a skládají se do ucelenějšího tvaru, tím je Záhorovo sólo členitější a klade na performera i jeho soustředění mnohem větší nároky. Každou vzpomínku jakoby prožíval znovu s tím, že si při její rekonstrukci vybaví další detaily. V práci s tempem a distribucí informací v neustále se měnící fikcí si DEVOID zadá s těmi nejlepšími dramaturgickými experimenty a v lecčems je překonává. V inscenaci se nepřeklenuje pouze vyprávění a herecká akce, ale také emociální intenzita. Fraškovitý humor se plynule mění v nepatetickou, tíživou vážnost a podává o smutku velkou zprávu.
Násilí je, když tě donutí cvičit v tělocviku; násilí je, když ti někdo nadává do Židů; násilí je, když tě pověsí na kříž; násilí je když tě někdo bezdůvodně zmasakruje na ulici…
Zatímco M.E.N. byli výborní, ale poněkud chladně odtažití přílišně estetizovaným vizuálem a DEVOID bylo upřímně tragické, patřil vrchol 15-ti denního řádění inscenaci Collective Loss of Memory skupiny DOT504, která si za ni po právu odnesla hlavní cenu na festivalu Česká taneční platforma. Dramaturgie merendy s emblematickým lemurem si je velmi dobře vědoma, že zakončila patnáctidenní „večírek“ naprostým vrcholem. Choreografové Linda Kapetanea s Jozefem Fručkem všem zmíněným tématům vytváří zastřešující rámec a ještě je motivicky posouvají. Každou částí gradují předešlou, tudíž co se mohlo za začátku zdát jako „přitažené za vlasy“, se v další měnilo na skalp. Tvůrci jako velcí pesimisté (a cynici částečně) tvrdí, že všechno je motivované „touhou být silnější“, tedy přežít silou – pomocí násilí, i když je úplně zbytečné. Vidí to v umění, ve fungování jakéhokoliv kolektivu, v oťukávání trochu törlessovského stylu v šatnách i v tom, že než se člověk vysvleče z kůže, protrpí nepřetržité ponížení; je to jako smrtelné sevření.
Inscenace Collective Loss of Memory byla zkouška dospělosti, lemur prošel. Ponec taky.
