Jihnoucí muži na jevišti patnáctiletého Ponce

foto: Vojtěch Brtnický

Vzhle­dem ke „slo­ži­té­mu věku dospí­vá­ní“ diva­dla Ponec – se vcel­ku sešlo, že tema­tic­kou lin­ku pat­nác­ti­den­ní­ho ope­ning even­tu tvo­ři­la křeh­kost muž­ské­ho ega, dospí­vá­ní, kult těla. Samot­ný tema­tic­ký výběr není asi ničím objev­ným nebo pře­kva­pi­vým, ale vzá­jem­nou kon­fron­ta­cí jed­not­li­vých vybra­ných pří­spěv­ků ze sou­bo­rů půso­bí­cích v Pon­ci i své­byt­ných autor­ských pří­stu­pů vytvá­ří tro­ji­ce insce­na­cí sil­nou mozai­ku. Navíc ji odstar­to­val a de fac­to for­mu­lo­val již zahra­nič­ní host hra­jí­cí hned při úvod­ním veče­ru 15. září. 

Ego je věze­ní. Věze­ní je ego.
Zatím­co Ver­Te­Dan­ce pre­zen­to­va­lo oce­ňo­va­nou Korek­ci na fes­ti­va­lu v Kope­nhage­nu, tak v Pon­ci před­sta­vi­li „dán­ští kole­go­vé“ cho­re­o­gra­fii M.E.N. bosen­ské­ho cho­re­o­gra­fa Edhe­ma Jesen­ko­viće. Mini­ma­lis­tic­ká, for­mál­ně čis­tá insce­na­ce před­sta­vu­je čtve­ři­ci mužů, kte­ří v pře­váž­ně sjed­no­ce­ných cho­re­o­gra­fi­ích pro­vá­dí typic­ky „chlap­ské“ ritu­á­ly ran­ní hygi­e­ny od hole­ní, přes naná­še­ní deo­do­ran­tu až po předlou­hé nar­cist­ní vzhlí­že­ní v zrca­dle. Ved­le sebe samot­ných hra­jí se čtyř­mi kvá­d­ry, kte­ré kro­mě designo­vých umy­va­del mohou zpo­dob­ňo­vat cely. Taneč­ní­ci se do nich občas vměst­na­li jako se vměst­ná­va­jí oble­ky do kuf­ru nebo odpad­ky do koše. Sta­li se věz­ni své bub­li­ny. V mléč­ném svět­le byly v polo­pro­pust­ných zdech kvá­drů vidět pou­ze zmí­ta­jí­cí se silu­e­ty dla­ní, kte­ré s nalé­ha­vos­tí oka­mži­té­ho úni­ku hle­da­ly na stě­ně sku­li­nu, kudy se pro­tla­čit ven. Vět­ši­nu sku­pi­no­vých pohy­bů řídi­la sada pohy­bů při­po­mí­na­jí­cí zau­ma­ti­zo­va­né návy­ky vetknu­té do lid­ské­ho, lépe řeče­no „rodo­vé­ho“ machis­tic­ké­ho cho­vá­ní. Insce­na­ce vel­mi umě­ře­ně s vel­kým důra­zem na este­tic­kou strán­ku, tro­chu jako kata­log na spod­ní prádlo (ješ­tě k tomu dost retro bílé sli­py) ote­ví­ra­la tezi, že muž­ské ego je pře­de­vším křehké.

M.E.N. (foto: Vojtěch Brtnický)

Stu­die nee­xis­tu­jí­cí samo­ty
Dru­hou insce­na­cí, kte­rá se těch­to témat dotý­ka­la, bylo vel­mi intim­ní sólo Micha­la Záho­ry DEVOID, kte­rým se v Pon­ci pre­zen­to­val sou­bor NANOHACH. Insce­na­ce mimo to, že je pre­ciz­ně inter­pre­to­vá­na pohy­bo­vě, tak je z vel­ké čás­ti pro­kom­po­no­va­ná mlu­ve­ným slo­vem. Ze začát­ku zdán­li­vě nesou­ro­dé a banál­ní repro­du­ko­va­né prů­po­víd­ky se postup­ně sklá­da­jí do vel­mi uce­le­né a tema­tic­ky jed­not­né výpo­vě­di. Michal Záho­ra ve své cho­re­o­gra­fii rea­gu­je něko­li­ka cyk­lic­ky opa­ko­va­ný­mi moti­vy na před­mě­ty kon­krét­ních pro­mluv. Čím jsou pro­mlu­vy kom­pli­ko­va­něj­ší a sklá­da­jí se do uce­le­něj­ší­ho tva­ru, tím je Záho­ro­vo sólo čle­ni­těj­ší a kla­de na per­for­me­ra i jeho sou­stře­dě­ní mno­hem vět­ší náro­ky. Kaž­dou vzpo­mín­ku jako­by pro­ží­val zno­vu s tím, že si při její rekon­struk­ci vyba­ví dal­ší detai­ly. V prá­ci s tem­pem a dis­tri­bucí infor­ma­cí v neu­stá­le se mění­cí fik­cí si DEVOID zadá s těmi nej­lep­ší­mi dra­ma­tur­gic­ký­mi expe­ri­men­ty a v lec­čems je pře­ko­ná­vá. V insce­na­ci se nepře­kle­nu­je pou­ze vyprá­vě­ní a herec­ká akce, ale také emo­ci­ál­ní inten­zi­ta. Fraš­ko­vi­tý humor se ply­nu­le mění v nepa­te­tic­kou, tíži­vou váž­nost a podá­vá o smut­ku vel­kou zprávu.

DEVOID (foto: Vojtěch Brtnický)

Nási­lí je, když tě donu­tí cvi­čit v tělo­cvi­ku; nási­lí je, když ti někdo nadá­vá do Židů; nási­lí je, když tě pově­sí na kříž; nási­lí je když tě někdo bez­dů­vod­ně zma­sa­kru­je na uli­ci…
Zatím­co M.E.N. byli výbor­ní, ale poně­kud chlad­ně odta­ži­tí pří­liš­ně este­ti­zo­va­ným vizu­á­lem a DEVOID bylo upřím­ně tra­gic­ké, pat­řil vrchol 15-ti den­ní­ho řádě­ní insce­na­ci Collecti­ve Loss of Memo­ry sku­pi­ny DOT504, kte­rá si za ni po prá­vu odnes­la hlav­ní cenu na fes­ti­va­lu Čes­ká taneč­ní plat­for­ma. Dra­ma­tur­gie meren­dy s emble­ma­tic­kým lemu­rem si je vel­mi dob­ře vědo­ma, že zakon­či­la pat­nác­ti­den­ní „večí­rek“ napros­tým vrcho­lem. Cho­re­o­gra­fo­vé Lin­da Kape­ta­nea s Joze­fem Fruč­kem všem zmí­ně­ným téma­tům vytvá­ří zastřešu­jí­cí rámec a ješ­tě je moti­vic­ky posou­va­jí. Kaž­dou čás­tí gra­du­jí pře­de­šlou, tudíž co se moh­lo za začát­ku zdát jako „při­ta­že­né za vla­sy“, se v dal­ší měni­lo na skalp. Tvůr­ci jako vel­cí pesi­mis­té (a cyni­ci čás­teč­ně) tvr­dí, že všech­no je moti­vo­va­né „tou­hou být sil­něj­ší“, tedy pře­žít silou – pomo­cí nási­lí, i když je úpl­ně zby­teč­né. Vidí to v umě­ní, ve fun­go­vá­ní jaké­ho­ko­liv kolek­ti­vu, v oťuká­vá­ní tro­chu tör­les­sov­ské­ho sty­lu v šat­nách i v tom, že než se člo­věk vysvle­če z kůže, pro­tr­pí nepře­tr­ži­té poní­že­ní; je to jako smr­tel­né sevření.

Collective Loss of Memory (foto: archiv divadla Ponec)

Insce­na­ce Collecti­ve Loss of Memo­ry byla zkouš­ka dospě­los­ti, lemur pro­šel. Ponec taky.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."