„Jak jen vyjádřit tu nutnost být tady před vámi?“

Cita­ce z jed­no­ho z dopi­sů, kte­rý ruš­tí uměl­ci Oleg Sou­li­men­ka a Andrei Andri­a­nov obdr­že­li v reak­ci na svo­ji výzvu něko­li­ka uměl­cům, aby jim zasla­li návrhy ke své nové per­for­man­ce, před­sta­vu­je čer­ve­nou nit táh­nou­cí se v růz­ných for­mách napříč celým před­sta­ve­ním Old Cha­os, New Order.

Otáz­ka kon­krét­ní podo­by dané scé­nic­ké inter­pre­ta­ce je při­tom mno­hem zásad­něj­ší, než samot­ný její rámec – jak vyjá­d­řit nut­nost, kte­rá člo­vě­ka žene na pódi­um, bude mít pro kon­krét­ní­ho inter­pre­ta vždy vět­ší význam, než vše­o­bec­né pole­mi­ky vedou­cí jen a pou­ze k mož­nos­ti dané vystou­pe­ní někam zařa­dit. Tako­vou je ostat­ně i otáz­ka po tom, z čeho v našem (geo­gra­fic­kém) regi­o­nu vychá­zí­me a co může­me jako východ­ní Evro­pa nabíd­nout našim glo­bál­ním sou­se­dům jiné­ho a nové­ho.
Jed­ním z tako­vých vstu­pů je beze­spo­ru způ­sob vní­má­ní sama sebe . Svět na západ od nás se utá­pí v neu­stá­lém hod­no­ce­ní prá­vě pro­bí­ha­jí­cí­ho, což se násled­ně nevy­hnu­tel­ně pře­ná­ší téměř do kaž­dé­ho pohy­bu násle­do­va­né­ho pohle­dem do zrca­dla, este­ti­ka a sebe­kon­t­ro­la defor­mu­jí upřím­nost pro­je­vu jako tako­vé­ho. Uměl­ci z „výcho­du“ poté na ten­to způ­sob tvor­by při­stu­pu­jí čas­to až pří­liš lehce, při­tom myš­len­ko­vá vol­nost a schop­nost absor­bo­vat nové a pře­tvá­řet to v ori­gi­nál­ní for­my a tva­ry může být prá­vě hle­da­ným základ­ním kame­nem kul­tur­ní iden­ti­ty a vkla­dem do kul­tu­ry glo­bál­ní. A skvě­le to ilu­stru­je prá­vě insce­na­ce Old Cha­os, New Order (i když by to stej­ně tak moh­lo být Old Order, New (and Beau­ti­ful) Cha­os.

Prá­ce rus­kých per­for­me­rů Ole­ga Sou­li­men­ka a Andre­ie Andri­a­no­va s návrhy zahra­nič­ních uměl­ců pochá­ze­jí­cích z odliš­né­ho kul­tur­ní­ho pro­stře­dí, před­sta­vu­jí jejich oso­bi­tý způ­sob kon­struk­ce iden­ti­ty. Pře­vze­tím návrhů základ­ních tří čás­tí pří­bě­hu – začát­ku, pro­střed­ku a kon­ce (niko­liv prá­vě v tom­to pořa­dí ) začí­ná výstav­ba vlast­ní­ho díla, odrá­že­jí­cí­ho všech­na spe­ci­fi­ka, jeho nové­ho tvůr­ce a vlast­ní­ka; původ­ní vliv je tu však stá­le patr­ný a divák tak stá­le vní­má prin­ci­py, na nichž je insce­na­ce vysta­vě­na . Výsle­dek je však prost násil­né kon­fron­ta­ce, má zaob­le­né hra­ny, nikde nepře­té­ká, nevře a natlu­če se. Balan­cu­je mezi ztrá­tou síly hla­su a schop­nos­tí jas­ně for­mu­lo­vat své myš­len­ky (podob­ně jako autor toho­to textu).

Před­sta­ve­ní, kte­rým se uve­dl letoš­ní roč­ník Fes­ti­val BAZAAR / Iden­ti­ta v umě­ní a pohy­bu, tak mění lep­ší jazyk za obrou­še­né zuby, čímž vel­mi při­lé­ha­vě ilu­stru­je jeden ze sou­čas­ných pří­stu­pů k umě­lec­ké tvor­bě , kdy je sna­ha zasáh­nout co nej­šir­ší pub­li­kum a co nej­jas­ně­ji mu pře­dat své myš­len­ky v koneč­ném důsled­ku prv­kem, kte­rý dílo degra­du­je pří­mo za chodu.

Oba per­for­me­ři však dob­ře zna­jí reak­ce pub­li­ka a umí s nimi pra­co­vat, jejich pro­jev se dyna­mic­ky mění a nikdy nezů­stá­vá ani v nehyb­nos­ti, ani v samo­ú­čel­ném pohy­bu pro pohyb ; v cel­ko­vém mini­ma­lis­tic­kém rám­ci pro to ostat­ně ani není mís­to; pro­to pokud se už obje­ví, jde v kon­tex­tu o iro­nii. Je zají­ma­vé si zpět­ně pro­chá­zet tex­ty jed­not­li­vých dopi­sů a hod­no­tit, jakým způ­so­bem se k tomu či ono­mu Sou­li­men­ka s Andri­a­no­vem posta­vi­li. Od téměř doslov­né­ho násle­do­vá­ní instruk­cí, dopl­ně­né­ho nad plán vlast­ním vkla­dem, přes jejich záměr­né poru­šo­vá­ní až po vel­mi vol­nou inter­pre­ta­ci a prá­ci s ní . V tom­to ohle­du zde byla patr­na sna­ha sku­teč­ně z celé­ho mate­ri­á­lu vydo­lo­vat výsled­ný obraz, kte­rý by byl reál­ným odra­zem vlast­ní­ho pří­stu­pu k umě­ní a vlast­ní­ho myš­le­ní. Odpo­věď na otáz­ku, zda „doká­že­me po pádu želez­né opo­ny vytvo­řit vlast­ní tra­di­ci umě­ní a per­for­man­ce,“ se tu však for­mu­je do opa­tr­né­ho „ne“, jež není doslov­né, ale nechá­vá nás jako divá­ky na něj při­jít sami. Ostat­ně, už samot­ný kon­cept insce­na­ce posta­ve­ný na prá­ci s návrhy pochá­ze­jí­cí­mi zven­čí, pře­dem vylu­ču­je mož­nost, aby byla jakousi spe­ci­fic­kou a ilu­stra­tiv­ní výklad­ní skří­ní „výcho­do­ev­rop­ské kul­tu­ry “. Glo­ba­li­za­ce postou­pi­la do té míry, že samot­né hle­dá­ní odpo­vě­di na otáz­ku co to výcho­do­ev­rop­ská (či jaká­ko­liv jiná) kul­tu­ra se zdá být naiv­ní sna­hou najít něco, co již nee­xis­tu­je. Mobi­li­ta uměl­ců, jejich pro­vá­zá­ní z výcho­du na západ a ze seve­ru na jih a nao­pak by nám měla být jas­ným sig­ná­lem, že je tře­ba mís­to hle­dá­ní ruin původ­ních kul­tur­ních zákla­dů postu­po­vat vpřed, udr­žo­vat umě­ní sku­teč­ně živé a reflek­tu­jí­cí svět kolem nás . A páno­vé Sou­li­men­ko a Andri­a­nov v tom jdou pří­kla­dem, výcho­zí mate­ri­ál berou jako orga­nic­kou hmo­tu, kte­rá má schop­nost se v rukách uměl­ce pře­tvo­řit z exter­ní­ho vstu­pu v něco vel­mi osobního.

Námět, režie, per­for­ma­ce: Oleg Sou­li­men­ko a Andrei Andri­a­nov
Spo­lu­pra­co­va­li: Janez Jan­ša, Ste­ve Pax­ton, Mar­kus Schinwald, Robert Ste­ijn a Meg Stu­art
Dra­ma­tur­gie: Judi­th Stau­din­ger
Kos­týmy: Anke Phi­lipp
Objek­ty: Bartho­lo­mäus Kin­ner
Video: Jan Macha­cek
Svě­tel­ný design: Andre­as Sch­warzbauer
Hud­ba a nahráv­ky: dieb13
Pro­duk­ce: Nico­le Schuchar­dt
Asi­s­tent pro­duk­ce: Zane Este­re Gruntmane