Citace z jednoho z dopisů, který ruští umělci Oleg Soulimenka a Andrei Andrianov obdrželi v reakci na svoji výzvu několika umělcům, aby jim zaslali návrhy ke své nové performance, představuje červenou nit táhnoucí se v různých formách napříč celým představením Old Chaos, New Order.
Otázka konkrétní podoby dané scénické interpretace je přitom mnohem zásadnější, než samotný její rámec – jak vyjádřit nutnost, která člověka žene na pódium, bude mít pro konkrétního interpreta vždy větší význam, než všeobecné polemiky vedoucí jen a pouze k možnosti dané vystoupení někam zařadit. Takovou je ostatně i otázka po tom, z čeho v našem (geografickém) regionu vycházíme a co můžeme jako východní Evropa nabídnout našim globálním sousedům jiného a nového.
Jedním z takových vstupů je bezesporu způsob vnímání sama sebe . Svět na západ od nás se utápí v neustálém hodnocení právě probíhajícího, což se následně nevyhnutelně přenáší téměř do každého pohybu následovaného pohledem do zrcadla, estetika a sebekontrola deformují upřímnost projevu jako takového. Umělci z „východu“ poté na tento způsob tvorby přistupují často až příliš lehce, přitom myšlenková volnost a schopnost absorbovat nové a přetvářet to v originální formy a tvary může být právě hledaným základním kamenem kulturní identity a vkladem do kultury globální. A skvěle to ilustruje právě inscenace Old Chaos, New Order (i když by to stejně tak mohlo být Old Order, New (and Beautiful) Chaos.
Práce ruských performerů Olega Soulimenka a Andreie Andrianova s návrhy zahraničních umělců pocházejících z odlišného kulturního prostředí, představují jejich osobitý způsob konstrukce identity. Převzetím návrhů základních tří částí příběhu – začátku, prostředku a konce (nikoliv právě v tomto pořadí ) začíná výstavba vlastního díla, odrážejícího všechna specifika, jeho nového tvůrce a vlastníka; původní vliv je tu však stále patrný a divák tak stále vnímá principy, na nichž je inscenace vystavěna . Výsledek je však prost násilné konfrontace, má zaoblené hrany, nikde nepřetéká, nevře a natluče se. Balancuje mezi ztrátou síly hlasu a schopností jasně formulovat své myšlenky (podobně jako autor tohoto textu).
Představení, kterým se uvedl letošní ročník Festival BAZAAR / Identita v umění a pohybu, tak mění lepší jazyk za obroušené zuby, čímž velmi přiléhavě ilustruje jeden ze současných přístupů k umělecké tvorbě , kdy je snaha zasáhnout co nejširší publikum a co nejjasněji mu předat své myšlenky v konečném důsledku prvkem, který dílo degraduje přímo za chodu.
Oba performeři však dobře znají reakce publika a umí s nimi pracovat, jejich projev se dynamicky mění a nikdy nezůstává ani v nehybnosti, ani v samoúčelném pohybu pro pohyb ; v celkovém minimalistickém rámci pro to ostatně ani není místo; proto pokud se už objeví, jde v kontextu o ironii. Je zajímavé si zpětně procházet texty jednotlivých dopisů a hodnotit, jakým způsobem se k tomu či onomu Soulimenka s Andrianovem postavili. Od téměř doslovného následování instrukcí, doplněného nad plán vlastním vkladem, přes jejich záměrné porušování až po velmi volnou interpretaci a práci s ní . V tomto ohledu zde byla patrna snaha skutečně z celého materiálu vydolovat výsledný obraz, který by byl reálným odrazem vlastního přístupu k umění a vlastního myšlení. Odpověď na otázku, zda „dokážeme po pádu železné opony vytvořit vlastní tradici umění a performance,“ se tu však formuje do opatrného „ne“, jež není doslovné, ale nechává nás jako diváky na něj přijít sami. Ostatně, už samotný koncept inscenace postavený na práci s návrhy pocházejícími zvenčí, předem vylučuje možnost, aby byla jakousi specifickou a ilustrativní výkladní skříní „východoevropské kultury “. Globalizace postoupila do té míry, že samotné hledání odpovědi na otázku co to východoevropská (či jakákoliv jiná) kultura se zdá být naivní snahou najít něco, co již neexistuje. Mobilita umělců, jejich provázání z východu na západ a ze severu na jih a naopak by nám měla být jasným signálem, že je třeba místo hledání ruin původních kulturních základů postupovat vpřed, udržovat umění skutečně živé a reflektující svět kolem nás . A pánové Soulimenko a Andrianov v tom jdou příkladem, výchozí materiál berou jako organickou hmotu, která má schopnost se v rukách umělce přetvořit z externího vstupu v něco velmi osobního.
Námět, režie, performace: Oleg Soulimenko a Andrei Andrianov
Spolupracovali: Janez Janša, Steve Paxton, Markus Schinwald, Robert Steijn a Meg Stuart
Dramaturgie: Judith Staudinger
Kostýmy: Anke Philipp
Objekty: Bartholomäus Kinner
Video: Jan Machacek
Světelný design: Andreas Schwarzbauer
Hudba a nahrávky: dieb13
Produkce: Nicole Schuchardt
Asistent produkce: Zane Estere Gruntmane