Divadlo La Fabrika uvádí premiéru Volání z hlubin, která je večerem původní choreografie současného tance Jána Gonščáka, a jeho sólové účinkování ve třech tanečních filmech a tanečním představení. I. Premiéra se konala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kterou uvedl v prosinci Balet SND a setkala se s diváckým i kritickým ohlasem. Tři taneční umělecké filmy Potopený chrám, Brána a De profundis vznikli vzájemnou inspirací a spolutvorbou mezi Andreou Šestákovou a Jánem Gonščákem. Choreografie a tanec byly vytvořeny pro tři různé prostory a stávají se tak „site-specific” uměním.
Volání z hlubin, po latinsky De profundis, je úvodem 130. žalmu, no i symbolickým naznačením, že představení bude voláním z hlubin duše autorů — pro diváka neverbálním zážitkem plným poezie, elegantní smyslnosti a symbolických odkazů na různé významy, téma a koncepty, za hudby například Jeana-Baptista Lullyho, Michela Lamberta, Johanna Sebastiana Bacha a světoznámého umělecky-filozofického seskupení Laibach / NSK — Neue Slowenische Kunst.
V 19. století bylo zvykem pro hosty soukromých večírků uspořádat malé představení, které se skrývalo za oponou. Diváci se usadili na svých židlích a v příhodný okamžik se rozevřela opona, za kterou aktéři zinscenovali do všech detailů některý ze slavných obrazů. V póze obrazu setrvali hodnou chvílí, pak se opona za potlesku obecenstva zase zavřela. V tomto spúsobu zábavy bylo něco tajemné, snad touha dotknout se krásy nebo být na moment ztracen v hloubce zobrazované scenérie, nebo meditace při pohledu na daný obraz a jeho obsah, být uvnitř obrazu. Pocit úzkosti, vykořeněnosti a osamělosti avšak nebyl charakteristický pouze pro umělce Dekadence 19. Století a počátku 20. století — dnes se dá hovořit o druhé vlně Dekadence, které téma jsou extáze, erotika a smrt. A to jsou téma i představení Volání z hlubin, ve kterém choreograf a tanečník Ján Gonščák vytvoří odkazy na dva slavné obrazy 19. Století. I když mohou být podány s humorem, vážnost a varovnost jejich odkazů zůstává neměnná. Spisovatel Gustav Meyrink napsal, že před tím, než se může člověk usmívat na svět, musí si nejprve vyplakat oči. Témy poukazují taky na těžké postavení umělce v materiální buržoazní společnosti, která často nevidí nadčasovou dimenzi jeho práce a její nesmírnou hodnotu, a na proces umělecké tvorby vyžadující si absolutní oddanost, sebeobětování a velikou míru vášně. Nakonec je to i téma sociálního chladu, která je dominantníi ve tvorbě významného umělce 20. století Josepha Beuyse, kterého nejznámější performance bude v představení znovu zinscenována, nakolik je to oblíbené představení autorů. Volání z hlubin, je dílo, které ruší hranice času, příběhů a osudů postav, nebo uměleckých medií a iluzionisticky chce provokovat diváka k myšlení, no zároveň varovat před mrtvým myšlením, šílenstvím a sociálním chladem.