Hrej! Pracuj! Handa Gote vypravuje vlak do zapomenuté stanice lidství

Alchy­mis­tic­ká lite­ra­tu­ra, ať už v jaké­ko­li podo­bě – písem­né či obra­zo­vé – vždy vyu­ží­va­la v extrém­ní míře sym­bo­li­ky, čas­to šlo o kryp­to­gram, kte­ré­mu rozu­mě­li jen zasvě­ce­ní a kte­rý pro všech­ny ostat­ní zna­me­nal jen nepře­hled­nou džun­g­li mož­ných význa­mů, k nimž však nemě­li klíč. Kni­ha Mutus liber, kte­ré se chy­ti­lo „nadžánro­vé“ usku­pe­ní Han­da Gote Research & Deve­lo­p­ment, neby­la v tom­to ohle­du výjimkou.

Jde o sou­bor obra­zů z polo­vi­ny 17. sto­le­tí číta­jí­cí pat­náct lis­tů, popi­su­jí­cích (bez dal­ší­ho ver­bál­ní­ho vysvět­le­ní) postup výro­by kame­ne mudr­ců. A zatím­co někte­ré z nich mlu­ví k „čte­ná­ři“ poměr­ně jas­nou řečí a vel­mi popis­ně, jiné svá­dě­jí k inter­pre­tač­ní akro­ba­cii. Obra­zy odvá­dě­jí z ces­ty pocho­pe­ní své­ho smys­lu a navíc jsou ve své mystič­nos­ti vel­mi inten­ziv­ní – do té míry, že člo­vě­ku při jejich pro­hlí­že­ní hro­zí uvíz­nu­tí. Poku­sit se podob­ný sou­bor pře­vést na diva­del­ní jeviš­tě se pro­to jeví tro­chu jako šílen­ství a záro­veň vyvo­lá­vá otáz­ku, jak při­stou­pit k samot­né­mu zpra­co­vá­ní, aby výsled­ný efekt nepů­so­bil cize a pro divá­ka nepro­nik­nu­tel­ně. Poprav­dě jsem adap­ta­ci Mutus liber od počát­ku pova­žo­val za pře­dem odsou­ze­nou k nezda­ru. Ale nesta­lo se. Proč?

Respekt Han­da Gote zaslou­ží za způ­sob, kte­rým se mu poda­ři­lo z někte­rých vazeb na kni­hu odpou­tat (a záro­veň vytvo­řit své vlast­ní), ale při­tom obra­zy ve vel­ké míře pře­vzít a zahrát. A je vlast­ně úpl­ně jed­no, zda smys­lu ilu­stra­cí někdo z tvůr­ců rozu­měl; divák přes­to vní­má někte­rá jejich zpra­co­vá­ní sku­teč­ně doslov­ně, u jiných je znát jis­tá inter­pre­tač­ní vol­nost – zacho­ván je tu pou­ze zdán­li­vý zby­tek věr­nos­ti. Zásad­ní roli v tom, co se děje na jeviš­ti, hra­je v Mutus liber pře­smě­ro­vá­ní původ­ní­ho kon­tex­tu kni­hy od návo­du na výro­bu „kame­ne mudr­ců“ a s ním spo­je­né mysti­ky či tajem­na k téma­ti­ce prá­ce. Jem­ná mani­pu­la­ce s jed­not­li­vý­mi pohy­by, ges­ty se věnu­je její hlub­ší ana­lý­ze, ať už z pohle­du mecha­ni­ky či její­ho spo­le­čen­ské­ho význa­mu, zob­ra­zu­je její vol­nost a kon­t­ro­lo­va­tel­nost, ale při­tom nechá­vá divá­ka vní­mat i její man­ti­ne­ly, jak mate­ri­á­lo­vé, tak časo­vé. Hra, kte­rá se ode­hrá­vá před divá­kem, při­po­mí­ná škol­ní poku­sy a před­sta­vu­je jaký­si pri­már­ní ven­til tou­hy po pozná­ní. Je tu mož­nost pozo­ro­vat exter­na­li­zo­va­nou nároč­nost jed­no­du­chých pro­ce­sů a pohy­bů, spo­lu s jejich dočas­nos­tí. Rych­lé začát­ky a kon­ce jsou nedíl­nou sou­čás­tí celé­ho před­sta­ve­ní. Prá­ce s video­zá­zna­mem, sní­ma­ným živě pří­mo během před­sta­ve­ní, vytvá­ří ve výsled­ku sché­ma­ta jed­not­li­vých lis­tů kni­hy, liší se pou­ze jejich for­mál­ní obsah. Soft­ware tak tři a půl sto­le­tí po vzni­ku ori­gi­ná­lu Mutus liber vytvá­ří novou kni­hu, svým vlast­ním jazy­kem jed­ni­ček a nul vyprá­ví pří­běh prá­ce, pří­běh jím para­dox­ně vytla­čo­va­ný a čím dál vzácnější.

Kapi­to­lou samou o sobě je potom ilu­stra­ce prá­ce, jak si ji před­sta­vu­je západ­ní spo­leč­nost 21. sto­le­tí – jako kuchař­skou show, kte­rá ale v podá­ní Han­da Gote vyza­řu­je urči­tou faleš­nou skrom­nost. Vaře­ní je v prů­bě­hu před­sta­ve­ní pře­tvá­ře­no v alchy­mii dneška – tex­ty kucha­řek, libo­vol­ně pře­chá­ze­jí­cí obdo­ba­mi sta­rých knih popi­su­jí­cích výro­bu eli­xí­ru mlá­dí a dal­ších zma­te­ri­a­li­zo­va­ných snů lid­ské marnivosti.

Před­po­klá­da­ný nezdar se nako­nec pro­mě­nil ve vel­mi zábav­nou insce­na­ci, kte­rá svým oje­di­ně­lým způ­so­bem pou­ka­zu­je na neú­spěch ces­ty, jež nás měla udě­lat vol­něj­ší­mi a šťast­něj­ší­mi, ale mís­to toho nás odci­zi­la sobě samým. Mutus liber tak může být naším líst­kem na ces­tu zpět. Sou­bor Han­da Gote Research & Deve­lo­p­ment se na roz­va­li­nách alchy­mis­tic­ké minu­los­ti rea­li­zu­je jako smeč­ka urva­ná z řetězů zaži­tých tra­dič­ních i netra­dič­ních kon­cep­tů diva­del­ní insce­na­ce. Prv­ní vlaš­tov­ka, kte­rá ješ­tě nedě­lá jaro, ale potě­ší už jenom pří­sli­bem budouc­nos­ti, při­ná­še­ným na tuzem­skou scénu.

Psá­no z pre­mi­é­ry 7. břez­na, kte­rá se usku­teč­ni­la v Alfre­du ve dvoře.