Guru v Altě

V rám­ci fes­ti­va­lu taneč­ní a diva­del­ní impro­vi­za­ce – Impro­E­vents Pra­gue – se v nové hale Stu­dia ALTA ode­hrál týden­ní workshop vede­ný Julye­nem Hamil­to­nem. Sje­li se na něj účast­ní­ci ze širo­ka dale­ka. Hamil­ton je totiž legen­da. Když pak jed­no­ho veče­ra vystou­pil ten­to v sever­ním Špa­něl­sku domes­ti­ko­va­ný Brit se sólo­vou impro-per­for­man­cí PLAY před divá­ky, bylo jas­né, že tan­čí guru.

Na tom­to drob­ném muži bylo na prv­ní pohled patr­né, že ovlá­dá něja­ké hlub­ší tajem­ství: Tajem­ství kon­cen­t­ra­ce, kon­t­ro­ly vědo­mí, ovlá­da­né spon­ta­ne­i­ty, kre­a­tiv­ní komu­ni­ka­ce mezi mys­lí a tělem. Jako­by měl po celou dobu, co byl na scé­ně, pozor­nost upře­nu někam do sebe, a záro­veň se pozo­ro­val z výš­ky. Per­for­mač­ní aspekt – tedy fakt, že jeho sólo mělo urči­tou stav­bu, začá­tek a konec, momen­ty napě­tí i pře­kva­pe­ní, pra­co­va­lo s růz­ný­mi efek­ty i „prázd­nem“- půso­bil jen jako side efekt zvlád­nu­té body-mind techniky.

Slam poet­ry těla

Julyen vstou­pil do pro­sto­ru pro­stor­né a prázd­né scé­nu ze zóny divá­ků. Svůj transfer z jed­no­ho „svě­ta“ do dru­hé­ho oddě­lil úde­rem do trá­mu. Ten dře­vě­ný zvuk byl gon­gem, kte­rý ohlá­sil změ­nu rea­li­ty. Julye­no­vo tělo se mla­dě, lehce, efekt­ně vymrš­ti­lo do pro­sto­ru a zamrz­lo v balanč­ní póze. Jenom jeho šedé proříd­lé vla­sy nějak kom­pli­ko­va­ly ten vjem plný ener­gie a leh­kos­ti. A pak už se roz­běh­la jaká­si autis­tic­ká poe­tic­ká zpo­věď plná nevi­di­tel­ných vnitř­ních těles­ných impul­sů, kte­ré mis­tr­ně ovlá­da­né, hbi­té tělo uná­še­lo či zasta­vo­va­lo na vlně vnitř­ní­ho ryt­mu, ve zce­la nepřed­ví­da­tel­ných vek­to­rech a tra­jek­to­ri­ích. Pro­ná­še­ná slův­ka a krát­ké věty nava­zo­va­ly na pohyb, tvo­ři­ly komen­tář, kte­rý občas půso­bil vylo­že­ně zeno­vě, jin­dy jako totál­ní úlet, nikdy nešlo o ver­bál­ní bloudění.

Per­for­me­ro­vo tělo násle­do­va­lo vnitř­ní poky­ny a odpo­ví­da­lo na otáz­ky, jimž rozu­měl jenom on sám. Divá­ci se patr­ně děli­li do dvou sku­pin – na ty, kte­ří se ochot­ně zkon­cen­t­ro­va­li a „násle­do­va­li“ Julye­na jeho záhad­ným laby­rin­tem psy­cho­fy­zic­ké scé­nic­ké medi­ta­ce, a na ty, s nimž to nic moc nedě­la­lo. Ta dru­há sku­pi­na měla ale pořád co sle­do­vat – Hamil­ton má kul­ti­vo­va­ný pro­jev, tech­nic­ky zvlád­nu­té tělo, ovlá­dá pro­stor a doká­že v něm vytvá­řet drob­né absurd­ní situ­a­ce – vysy­pe např. z kbe­lí­ku hro­ma­du podiv­ných kovo­vých váleč­ků a někte­rým věnu­je zvý­še­nou pozor­nost, jiné zaha­zu­je jako bez­cen­né – žád­ný roz­díl mezi nimi není patrný.

V situ­ač­ní pas­ti Hamil­ton doká­že navo­dit napě­tí, a způ­so­bem, jakým se z ní vyple­te, zase pří­sluš­né uvol­ně­ní. Jeho spe­ci­a­li­tou je impro­vi­zo­va­ný sessi­on tan­ce a svě­tel­né­ho desig­nu – v PLAY se obje­vo­va­ly náh­lé vel­ké svě­tel­né změ­ny, kte­ré výraz­ně mode­lo­va­ly pro­stor, a tím i atmo­sfé­ru, na niž per­for­me­ro­va akce samo­zřej­mě rea­go­va­la. Hamil­ton zkrát­ka ovlá­dá záko­ni­tos­ti jeviš­tě a diva­del­ní­ho tva­ru a jeho jevišt­ní pří­tom­nost budí zájem. I když mu struk­tu­ro­va­ná impro­vi­za­ce dává spous­tu svo­bo­dy, půso­bí, jako by od její­ho začát­ku ke kon­ci ved­la jen jed­na cesta.

Gu zna­me­ná tem­no­ta. Ru zna­me­ná svět­lo. Guru je tedy ten, kdo odstra­ňu­je tem­no­tu. PLAY skon­čí náh­le… tmou.