GAME OVER – zahájení nové sezóny Baletu ND Brno

Balet Národ­ní­ho diva­dla Brno zahá­jil sezó­nu 2015/16 oje­di­ně­lou balet­ní insce­na­cí, kte­rá se sta­la iko­nou jeho sou­čas­né­ho reper­toá­ru díky své moder­ní muzi­ká­lo­vé sty­li­za­ci. Zdá se, že reflexe sou­čas­nos­ti do znač­né míry ovlá­da­nou médii a vyjá­d­ře­ní nesou­hla­su nad tou­to sku­teč­nos­tí cho­re­o­gra­fie­mi Catch 27 a Palin­drom fun­gu­je. Svěd­čí o tom i 9. reprí­za a nedo­hled­ná der­ni­é­ra. Bohu­žel se však nelze ubrá­nit dojmu, že aktu­ál­ní téma­ta byla na tvůr­ce až pří­liš vel­kým sous­tem, kte­ré se dá v koneč­ném důsled­ku požvý­kat jen vel­mi ztuha.

GAME OVER je taneč­ní večer slo­že­ný ze dvou cho­re­o­gra­fií Catch 27 a Palin­drom vytvo­ře­ných v pro­duk­ci brněn­ských cho­re­o­gra­fů, čle­nů brněn­ské­ho bale­tu Mar­ka a Mar­ti­na Svo­bod­ní­ko­vých a Ada­ma Soj­ky. Cho­re­o­gra­fie jsou ukáz­kou prů­měr­né­ho taneč­ní­ho řemes­la. Mísí se v nich kla­sic­ké balet­ní poje­tí pohy­bu s prv­ky sou­čas­né­ho tan­ce, kte­ré však nepři­ná­ší mno­ho ori­gi­nál­ních pohy­bo­vých meta­for. Jed­not­li­vé obra­zy půso­bí poně­kud roz­tříš­tě­ně a bez jas­né kon­ti­nu­i­ty. Roz­hod­ně nelze mlu­vit o díle, kte­ré by pře­sa­ho­va­lo svůj rámec a budi­lo hlub­ší aso­ci­a­ce či ana­lo­gie s vlast­ní zku­še­nos­tí. Navzdo­ry ambi­cím při­vést divá­ka k hlub­ší­mu uva­žo­vá­ní o posta­ve­ní jedin­ce ve spo­leč­nos­ti, jsou tato téma­ta poja­ta až pří­liš ploš­ně a prvoplánově.

Prv­ní část veče­ra, cho­re­o­gra­fie Catch 27, při­ná­ší efekt­ní podí­va­nou s výraz­nou scé­no­gra­fií, kte­rá se však pod­bí­zí laci­nou líbi­vos­tí a kýčem. Ple­cho­vé bare­ly poma­lo­va­né graf­fi­ty, kouř, ladě­ní kos­tý­mů do čer­ve­né, čer­né a bílé bar­vy, poma­lo­va­ná kyta­ra jako sym­bol revol­ty a záro­veň nezkrot­né potře­by uměl­ce tvo­řit a bou­řit se vytvá­ří pře­plá­ca­nou změť jed­no­du­chých a nepří­liš nápa­di­tých zna­ků. Scé­no­gra­fie sice přes­ně reflek­tu­je rocker­sko-blu­e­so­vé pro­stře­dí, ale fun­gu­je pou­ze jako vizu­ál­ní poje­tí bez dal­ší­ho vyu­ži­tí vytvá­ře­jí­cí význa­my. Pří­běh pojed­ná­vá ces­tu sym­bo­lic­ké­ho talen­to­va­né­ho muzi­kan­ta po vzo­ru Jima Moris­so­na a jiných, kte­ré pohl­til svět showbyz­ny­su a jejichž spo­leč­ným rysem je, že se ufe­to­va­li v sym­bo­lic­kém věku 27 let. Atmo­sfé­ra vel­ké­ho živo­ta-kon­cer­tu sil­ně pro­stu­pu­je celý nastí­ně­ný pří­běh hlav­ně díky hudeb­ní slož­ce, kte­rá se sklá­dá z hitů Davi­da Bowie­ho, The Doors Nir­va­ny a dal­ších. Záro­veň se ten­to zásad­ní prvek celé cho­re­o­gra­fie stal jejím nej­vět­ším úska­lím, neboť ener­gie obsa­že­ná v taneč­ních figu­rách nedo­ká­že ustát zni­ču­jí­cí emo­tiv­nost rocko­vé hud­by, kte­rá pohyb napros­to ubi­je. Taneč­ní a hudeb­ní slož­ka spo­lu půso­bí poně­kud nesou­ro­dě. Čet­né dra­ma­tur­gic­ké teze popsa­né v pro­gra­mu v samot­né insce­na­ci zary­tě mlčí. Celou cho­re­o­gra­fii pro­vá­zí urči­tý druh cha­o­su, kte­rý je způ­so­ben i nemož­nos­tí taneč­ní­ků nala­dit se na zamýš­le­nou výpo­věď díla. Fakt bez­roz­měr­nos­ti a plo­chos­ti cho­re­o­gra­fie pod­po­ru­je i krko­lom­ná a pře­hrá­va­ná herec­ká inter­pre­ta­ce pro­ta­go­nis­tů pří­bě­hu, Dee Mona Mar­ti­na Svo­bod­ní­ka a The Rockstar obsa­ze­nou Ada­mem Sojkou.

Palin­drom reno­mé veče­ra o něco pozve­dá. Čis­to­ta poje­tí námě­tu je po „rocko­vém cha­o­su“ pří­jem­ným odleh­če­ním. Jed­no­du­ché kuli­sy z něko­li­ka desek při­po­mí­na­jí laby­rint. Jejich syme­t­rie aso­ciu­je obraz pro­sto­ru, kte­rý se odrá­ží v zrca­dle. Scé­na je tak sama odra­zem samot­né­ho názvu cho­re­o­gra­fie Palin­drom. V cho­re­o­gra­fii je kla­den důraz na kon­trast mezi davem (ztě­les­ně­ním main­stre­a­mu) a jedin­cem. V jed­not­li­vých figu­rách je tak i vyva­žo­vá­no roz­mís­tě­ní taneč­ní­ků v pro­sto­ru, kdy jako na vahách sto­jí na jed­né stra­ně osa­mo­ce­ný člo­věk jdou­cí pro­ti prou­du a na stra­ně dru­hé tepa­jí­cí orga­nic­ká masa. Jedi­nec se z davu vyno­řu­je a zase se v něm ztrá­cí. Jed­not­li­vec se samo­zřej­mě vyme­zu­je svou jedi­neč­nos­tí a ori­gi­na­li­tou, ale záro­veň se vždy ze své při­ro­ze­nos­ti vzta­hu­je ke své­mu oko­lí a spo­leč­nos­ti. Ta si vytvá­ří obec­né a mnoh­dy čer­no­bí­lé hod­no­ty, kte­rý­mi jedin­ce ovliv­ňu­je. Atmo­sfé­ra jed­no­prou­do­vé main­stre­a­mo­vé šedi je nastí­ně­na uži­tím nepří­liš dyna­mic­ké hud­by a při­spí­va­jí jí i kos­týmy, kte­ré se sklá­da­jí z šedé jako­by tep­lá­ko­vé soupra­vy. Even­tu­ál­ní výji­meč­nost jed­not­li­vých čle­nů davu je zdů­raz­ně­na neče­ka­ný­mi pauza­mi v hud­bě, kte­ré při­spí­va­jí i k vytvo­ře­ní napě­tí. Vyjá­d­ře­ní spo­le­čen­ské­ho pesi­mis­mu fun­gu­je jako leit­mo­tiv, ale jeho záměr­ná váž­nost je zci­ze­na krát­ký­mi herec­ký­mi výstu­py sym­bo­lic­ké posta­vy v podá­ní Mar­ti­na Svo­bod­ní­ka. Vyjá­d­ře­ní zne­chu­ce­ní však půso­bí bohu­žel spí­še komic­ky než jako expli­cit­ní apel na uvě­do­mo­vá­ní si nále­ži­tos­ti k main­stre­a­mu a své vlast­ní originality.

Psá­no z reprí­zy 21. 9. 2015

CATCH 27
Lib­re­to, cho­re­o­gra­fie, režie: Marek Svo­bod­ník
Scé­na a light design: Karel Šimek
Kos­týmy: Pavel Knolle
Obsa­ze­ní: Adam Soj­ka, Mar­tin Svo­bod­ník, Mar­ké­ta Haba­lo­vá ad.

PALINDROM
Cho­re­o­gra­fie: Adam Soj­ka a Mar­tin Svo­bod­ník
Scé­na: Jit­ka Gazdo­šo­vá
Kos­týmy: Micha­e­la Savo­vo­vá
Light design: Micha­el Koří­nek
Obsa­ze­ní: Arthur Abram, Manu­e­le Bol­zo­nello, Jan Fou­sek, Alessan­dro Gio­vi­ne, Ulad­zi­mir Iva­nou, Pavel Kolář, Mar­tin Svo­bod­ník, Bar­bo­ra Biel­ko­vá, Lau­ra Fer­nan­dez, Ila­ria Ghi­ro­ni, Ani­ta Glo­so­vá, Mar­ké­ta Haba­lo­vá, Aki Nishio, Emi­lia Vuorio