To, že 420PEOPLE rádi zkouší nové výzvy, a tím znovu definují sami sebe, ukázali v jednom prosincovém večeru v divadle Archa.
Duet Small hour, kterým skupina v roce 2007 úspěšně vstoupila na českou taneční scénu, byl uveden v novém obsazení. Na místo Nataši Novotné na scénu vkráčí Zuzana Herényiová. Jakmile se napnutý pruh gumy, který svírá mezi rty, uvolní, její tělo se nevymrští do náruče Václava Kuneše, ale Saši Volného. Nataša Novotná i Václav Kuneš si totiž v první polovině večera dali pauzu, aby se v plné energii objevili v té druhé – premiérové části . Ta se na rozdíl od lyrické Small hour odehrávala v rytmu bolesti.
Pro novou premiéru se 420PEOPLE po dlouhé etapě vlastní choreografické tvorby odevzdali do rukou externí choreografky. Vybrali osobnost, kterou oslavuje holandská i belgická taneční scéna – choreografku Ann Van den Broek, známou svým nekompromisním přístupem k práci, při kterém tanečníky vybízí k otvírání těch nejvnitřnějších emocí. 420PEOPLE tedy věděli, do čeho jdou a možná, že na začátku projektu stála touha ukázat skupinu zase trochu jinak, zvládnout nové výzvy. Po inscenaci Mirage, kde se 420 představili i jako performeři a řekněme baviči, se objevuje Phrasing the pain, ve které se tanečníci objevují naopak s vážnou tváří, zkřivenou bolestí
Scéna i kostýmy jsou provedeny v odstínech bílé, černé a šedé. Černá stránka duše, ale nakonec převažuje. Nataša, tmavé linky pod očima, obkružuje pažemi ležící tělo. Aniž by se ho dotýkala, je schopna řídit jeho pohyby, zvedat jeho ruce, hlavu, nohy jako marionetu na neviditelných provázcích. Rodí se choreografie paží. K Nataše se postupně přidávají další dvojice – vedeného a vedoucího. Hra gest se opakuje v synchronu. Její úspornost a mechaničnost generuje atmosféru bolesti, která člověka ovládne tak, že není schopen volného pohybu. Tvoří smyčku, ze které se jen tak nedá vyvléct. Opakování a s tím spojená rituálnost je moment, se kterým choreografie vědomě pracuje. Repetici nabízí i hudba. Monotónní zvuk jedné klavírní klávesy navozuje pocit fatality dějů, představu hodin, které odměřují čas. Václav Kuneš jako taneční dirigent načítá svým tělem akordy a tóny a synchronně je vyjadřuje pohyby. Jeho paže rázně bubnují do vzduchu v důrazech akordů. S každým úderem jakoby uvolňoval negativní energii do éteru. Vybít to ze sebe v diktátu hudby.
A potom přichází pohybové obrazy, které nám mohou asociovat jasné významy – ležící tělo s rukama svázanýma za zády, ostří kudly, která se možná zatne do masa, nájezd drogy. A také bojovné pochodování tanečníků po scéně, bušících oběma pěstmi současně do vzduchu, které je pro mě zásadním momentem inscenace. Smutek se taví ve zlobu, vnitřek duše se pomalu zahušťuje v temnotu.
Aby se tato temnota přenesla i na diváky, musí být na scéně prožitá. To se daří u dvou hlavních představitelů 420PEOPLE, kteří přitahují naši pozornost jako magnet. Nataša Novotná i Václav Kuneš se totiž objevují v mrazivé poloze, kterou u nich neznáme. Jim nejvíce věříme pro tanečníky nelehkou expresivitu výrazu. Je vidět, že po hodinách a hodinách zkoušení dokáží nalezené emoce emanovat již kůží svého těla. Vzhledem k tomu, že 420PEOPLE jsou přeci jen skvělí techničtí tanečníci — což se projevuje v perfektně sladěných tanečních pasážích, může být tento princip i úskalím. Ve chvíli, kdy se totiž nepodaří tanečníkům vplout do vnitřních vln černé energie, může být choreografie jen zkušeně provedenou formou, v níž se skrývá hra na bolest. Pokud však energie naopak zafungují, můžeme si vychutnat transformaci postav, jejichž vnitřní já se obnaží do té míry, až máme pocit, že před námi na začátku a na konci představení nestojí titíž lidé.
Choreografie: Ann Van den Broek, Asistentka a asistent choreografky: Jan Deboom, Cecilia Moisio, Účinkují: Sylva Nečasová, Nataša Novotná, Ombline Noyer, Václav Kuneš, Milan Odstrčil, Štěpán Pechar, Saša Volný, Hudba: Arne van Dongen, Nick Cave and The Bad Seeds, Světelný design: Ann Van den Broek, Adam Uzelac
premiéra 14. a 15. prosince 2014, Divadlo Archa
