Zázraky se dějí, pomyslela jsem si po několika minutách sledování Procesu Dory Sulženko Hoštové a Jana Čtvrtníka v Nodu. Co scéna, to překvapení. Skvělí a neokoukaní protagonisté, živý, aktivní sound (Johanka Švarcová), choreografie s minimem stereotypů, nepředvídatelná struktura a ošidně formulovatelné téma.
Poklonu každému v týmu, ale stejně si myslím, že kouzlo této svěží záležitosti hodně podpořila dramaturgická inteligence a nápaditost Marty Ljubkové. Dramaturgie je totiž ten zázrak, díky němuž je Proces poutavý, zábavný, chytrý od prvního dupnutí až po finální polibek v dešti.
Pojďme si to trochu rozebrat. O čem tedy Proces Hoštové a Čtvrtníka vlastně je? Pro mě osobně o například tom, že pořád něco předpokládáme, že se pořád domníváme a vlastně vidíme, co vidět chceme. A ono to může být všechno úplně jinak.
Už předvojové PR hlásalo, že Proces nesouvisí s Kafkou, což mnozí předpokládali, nýbrž s uměleckým procesem jako takovým; s tím, jak spolu Dora s Janem k dílu dospěli, jak jej organizovali, zkoušeli, hledali. Takových už bylo, řekne si mnohý zkušený „theatregoer“, to už jsme viděli mockrát a většinou to byla zábava jenom pro ty, kdož byli na jevišti.
Jenže v Procesu je to jiné – doslovnost tu střídá metaforu, k níž je přiložen vysvětlující manuál; záhadné významy pohybové exprese jsou, jak se provalí, vyztuženy poměrně banálními obsahy – jenom se hrozně důležitě „tváří“. Ironií je Proces protkán jako patchwork deka.
Proces roste ve vrstvách, v obrazech, které se po čase zopakují v pozvěněné podobě. Je úlevné sledovat např. rekriminaci zápasivých duetů se slovní legendou, kdy performeři každý pohybový segment doprovodí replikou: běž, nechoď, facka, nechci… I když se tento princip během večera zopakuje v jiném kontextu, je demaskování pseudointelektuální aury současného tance opakovaně zábavné.
Tvůrčí proces jsou samozřejmě i krize. Inscenace jich nabízí několik, včetně několika různých řešení. Například, když Dora odmítne následovat Jana a „dupnout“, protože k tomu nemá vnitřní motivaci. Působí to uprostřed vyprodaného večera absurdně, rozmazleně, dětinsky, ale takhle to prostě v umění chodí. Musí se vyhovět intuici a nikdy neslevovat, nabízet víc a s větší intenzitou. „Dva je málo,“ zakřičí Jan a scénu postupně zalidní další postavy – je to trochu jako když na divokém západě přistanou mimozemšťani. Duet a má sborovou scénu! Znovu doplácím na svou predikci. Dostali mě!
A pak je tu ještě pohybová stránka věci. Hoštová je stále ve formě, její pohyb je stejně měkký, žensky obětavý, jako akrobatický a bojovný. Vždycky obsahoval určitý nádech fatality a patosu. To funguje stále a právě v kombinaci s věcností a „zcizením“, s dekontextualizací toho emocionálního vlnění, kterou dokáže svými švihy a záklony spolehlivě vyvolávat, se jako performerka posunula za osobní hranici, kde má šanci se dále rozvíjet.
Jan Čtvrtník je bohem obdařený talent, který jakoby ve všem kontrastoval se sofistikovaným, vymazleným technickým fundusem Hoštové, ale stačí mu bohatě a dokonale zpřítomňuje mužskou energii v síle, agresi, nechápavosti, leadershipu, stejně jako tu partnerskou, mileneckou a hráčskou.
Inscenace má několik skvostných scén a zvratů a ústí do persifláže happyendu s kouřem, deštěm a dlouhým polibkem. Možná že si autoři nevěděli rady, jak jinak svůj Proces ukončit. Ano, zvolili sebevraždu, ale parádní.
Jestliže jsme v minulém roce konstatovali významný a nezadržitelný vliv divadelní režie na současnou českou taneční scénu, tak letos toto tažení úspěšně pokračuje. Silná záře v tomto smyslu vychází z alternativní větve DAMU, s níž je spjatý i tým Procesu. Evidentně si tam s tancem coby médiem inteligentní výpovědi vědí rady.
Námět a choreografie
Dora Sulženko Hoštová
Spolupráce
Jan Čtvrtník
Hrají, tančí
Dora Sulženko Hoštová
Jan Čtvrtník
Dramaturgie
Marta Ljubková
Hudba
Johana Švarcová
Jiří Konvalinka
Light Design
František Fabián
Kostýmy
Vladimíra Fomínová
Premiéra 17.12.2014
Psáno z reprízy 22.1.2015
