Těžko spočítám s kolika soubory, z kolika zemí již spolupracoval izraelský choreograf Ohad Naharin, hvězda světového současného tance. Mít na repertoáru dílo s jeho podpisem je čest. Ukazuje to na mezinárodní úroveň souboru, sofistikovanost a vyzrálost jeho šéfa. Nyní má svého „Naharina“ i soubor Baletu Národního divadla a už teď je jisté, že na něj může být hrdý.
Ačkoli Ohad Naharin tvoří neustále po celém světě, nechrlí stále nové kusy. K silným choreografickým obrazům, které kdy postavil, se rád vrací a skládá je spolu znovu do jiného celku. A ony se překvapivě neomílají, neztrácí svou autenticitu a v každém provedení získávají novou podobu. Je to, jako když čtete román v originálu a pak se do něj ponoříte v různých překladech. Opakování je meditace, cesta zenu. U Naharina se stalo součástí jeho rukopisu.
I decadence je takovým choreografickým tetrisem složeným ze starších variací. Avšak co obraz, to perla. Jednou z úvodních scén je Naharinův snad nejznámější taneční motiv provázený písní Echad mi Jodea, který se v jeho tvorbě poprvé objevil již v roce 1990. Echad mi Jodea je židovská píseň, která se zpívává na Pesach a hovoří o cestě Židů ke svobodě. Naharin dokáže v několika minutách ukázat hrdost židovského národa a ilustrovat i jeho opakovaná pokoření. Tanečníci a tanečnice v černých oblecích, bílých košilích a kloboucích sedí v jednom šiku na židlích rozestavěných do půlkruhu. Hlavy sklopené, ruce v klíně. Opakovaně se v odhodlání zdvihají, aby otevřeli hrudníky ve zpěvu. Jako jeden muž nadskakují ve vibracích písně nad židle, vyhazují svoje údy do vzduchu, jak ptáci zobou pomyslné drobky, které jim někdo od stolu hodil, sesunou se na kolena a zas se obtočí zpět na židli. A pak se vždy znovu uberou v pohroužení. Charakteristickou pro scénu je domino těl. Tanečníci jeden po druhém otvírají paže jako by padaly do záklonu. Poslední v půlkruhu však padá čelem na tvrdou zem. A pak do středu házejí své klobouky, boty, šatstvo. Kupa svršků, tak prozaické hmotné memento, jediné co zbylo ze zmizelých. Vzpomínky na hrůzy dvacátého století budou Izrael provázet navěky.
Naharinova díla ale nejsou patetická. Právě naopak. Statisíce diváků, kteří se rozhodně nerekrutují jen ze skalních milovníků tance, přivádí do sálu jeho smysl pro humor a radost z tance. Naharin zálibně pustí romantickou píseň Sway nebo kabaretní Hooray For Hollywood a nechá tanečníky vyzvat diváky k tanci na pódiu. Ze začátku se ošíváte, hlavně ať si nevyberou vás. Na scéně se ale všichni baví a divák přemýšlí, zda je ta energická souhra vyvolených s profesionály připravená. A pak zatouží být na scéně také. Stud tady totiž není na místě.
Chacha, burleska, party „tuc tuc“ beat z devadesátek. Hudba drží inscenaci v nekonečném proudu. Naharin s ní pracuje až filmově. Vybírá odkudkoli a umí díky ní udělat show, dodat lesk, romantiku, dancy fancy náboj. Je jedno jak a na co tančíte, říká Naharin, hlavně, že si to užíváte.
Tanečníci Baletu Národního divadla si to užívají naplno. Excelují mladí sólisté. Ondřej Vinklát a Viktor Konvalinka dokáží prodat baletní techniku, ale zároveň čerpat ze zemitosti současného tance. Máte pocit, že občas skočí až do pódia nebo že se radostí při tanci navzájem spontánně obejmou. (Například Ondřej Vinklát při laskavém „krocaním“ duetu s Jonášem Dolníkem). Z tanečnic vyniká divoká a dravá Klára Jelínková či elegantní a vznešená Aya Watanabe. Ačkoli zmiňuji sólisty, je příjemné vnímat, že právě v decadance si na rozdělení první sólisté — sbor nikdo nehraje. V jedné z posledních scén nastupují na scénu jeden po druhém ve třech řadách a demonstrativně odkryjí jen po druhém svá holá žebra. Svou kůži nám naservírují sebevědomě a zároveň s pokorou a definitivně nás tím odzbrojí.
Decadance je inscenace pro diváky všech generací a tanečního vyznání, která baví, kultivuje a oslavuje tanec. Mám radost, že si Balet Národního divadla takzvaně jen neodškrtl Naharina, ale vdechl jeho mistrovským vzorům svébytnou energii. Díky decadance se znovu ukazuje, že je Balet Národního divadla moderní a svěží uskupení, které tepe krev v žilách.
11. 6. 2015
