Annsara

Pří­běh indic­ké­ho kla­sic­ké­ho chrá­mo­vé­ho tan­ce katha­ku a špa­něl­ské­ho ple­bej­ské­ho fla­men­ka se začal odví­jet ve stej­ných kuli­sách někde na sever­ní Indie. Přes­nou gene­a­lo­gii obou tan­ců těž­ko dohle­dat, ale jejich dáv­né spo­je­ní zalo­že­né na ryt­mic­ky slo­ži­tých podu­pech, sofis­ti­ko­va­né prá­ci prs­tů a dla­ní, obřad­ném drže­ní těla, snad nikdo nezpo­chyb­ní. Oba tan­ce před­sta­vu­jí for­ma­tiv­ní his­to­ric­ké kul­tur­ní ele­men­ty a mají dra­ma­tic­ký pře­sah v čase a pro­sto­ru. Při­pusť­me, že špa­něl­ské fla­men­co si vez­dej­ší svět a dobu pod­ma­ni­lo razant­ně­ji, než jem­ný sakrál­ní, méně oká­za­lý kathak.

Zhru­ba před rokem necha­li dva vel­cí mistři – Akram Khan a Isra­el Gal­ván – roze­znít svá těla ryt­mic­ký­mi struk­tu­ra­mi obou tan­ců ve str­hu­jí­cí insce­na­ci Toro­ba­ka. Expo­no­va­li v ní podob­nos­ti, sou­vis­los­ti i roz­dí­ly kata­ha­ku a fla­men­ka. Jejich poje­tí bylo kom­pe­ti­tiv­ní, indi­vi­du­a­lis­tic­ké, sil­ně exhi­bič­ní, ale také zahr­no­va­lo prů­mě­ty, syn­chro­ni­za­ce a fre­esty­lo­vé fúze, kte­ré umož­nil čas a svo­bod­ný vývoj taneč­ní­ho pohybu.

Žen­ské čte­ní „pří­bě­hu“ katha­ku a fla­men­ka nabíd­ly ve spo­leč­ném veče­ru čes­ké taneč­ni­ce Jana Drdác­ká a Anež­ka Hes­so­vá a vyprá­vě­cí prin­cip vetk­ly už do jeho názvu. Ana a sara – vypra­věč­ka sice žád­ný expli­cit­ní děj nemá, ale před­klá­dá sklad­bou taneč­ních výstu­pů čitel­ný obraz ces­ty dvou kul­tur­ních feno­mé­nů svá­za­ných s dale­kou kul­tur­ní kra­ji­nou a dáv­ným dobo­vým kon­tex­tem. Jana a Anež­ka jsou sou­čas­ným čes­kým vtě­le­ním těch­to memů. Jejich ces­ta k fla­men­ku či katha­ku je tou fas­ci­nu­jí­cí sto­ry, skry­tou v kaž­do­den­ní taneč­ní pra­xi, stu­diu a udr­žo­vá­ním této „taneč­ní infor­ma­ce“ v plné síle a vita­li­tě i v pod­mín­kách digi­tál­ní společnosti.

Struk­tu­ra veče­ra Ana a sara — vypra­věč­ka respek­to­va­la obvyk­lý způ­sob veřej­ných pre­zen­ta­cí obou tan­ců – tedy stří­dá­ní taneč­ních a hudeb­ní par­tů, v pří­pa­dě fla­men­ca i pís­ňo­vých. Hudeb­ně-taneč­ní dra­ma­tur­gie pod­trh­la oblouk vývo­je od rela­tiv­ně čis­té his­to­ric­ké for­my k sou­čas­né­mu indi­vi­du­ál­ní­mu poje­tí. Taneč­ní fúze vytvo­ře­ná z upgra­du gest, kro­ků a vari­a­cí a obo­ha­ce­ná o vlast­ní taneč­ní slov­ník obou inter­pre­tek byla pod­po­ře­ná odpo­ví­da­jí­cím hudeb­ně-ryt­mic­kým dopro­vo­dem v podá­ní Tomá­še Reind­la, hra­jí­cí­ho na indic­ké per­ku­se „tab­la“, Sta­ni­sla­va Koh­út­ka („More­ni­to de Tri­a­na“), mis­trov­sky ovlá­da­jí­cí­ho fla­men­co­vou kyta­ru, a vyni­ka­jí­cí fla­men­co­vé zpě­vač­ky Gemy Caballero.

Na začát­ku šlo o takřka didak­tic­ký, ale struč­ný, výlet do his­to­rie, kte­rý vypích­nul hlav­ní indi­cie pří­bě­hu – kos­týmy, úče­sy, rekvi­zi­ty. Divá­ci pozo­ro­va­li obřad­né pří­pra­vy fla­men­ko­vé taneč­ni­ce na výstup, což zahr­no­va­lo oblé­ká­ní šatů s efekt­ní vleč­kou, úpra­vu vla­sů a pocho­pi­tel­ně nazu­tí bot. Zatím co „bai­larín“ fla­men­ka – Jana Drdác­ká – sedě­la na jed­né stra­ně jeviš­tě na žid­li, chrá­mo­vá taneč­ni­ce katha­ku – Anež­ka Hes­so­vá — v pře­de­psa­ném sedu bosá na zemi na opač­ném konci.

Žen­ské téma

Kro­mě mis­trov­ské­ho taneč­ní­ho pro­ve­de­ní jed­not­li­vých sólo­vých výstu­pů, moh­li divá­ci sle­do­vat jak taneč­ni­ce roz­ví­je­jí téma žen­ské souná­le­ži­tos­ti. Pro­je­vo­va­lo se v jejich vzá­jem­né komu­ni­ka­ci – jed­na pozor­ně sle­do­va­la dru­hou, navzá­jem si asis­to­va­ly při oblé­ká­ní, roz­plé­tá­ní vla­sů… vzá­jem­ně se od sebe uči­ly, pře­dá­va­ly taneč­ní prv­ky jed­na dru­hé. Toto žen­ské sdí­le­ní v sobě obsa­ho­va­lo cosi živo­ta­dár­né­ho a vrcho­li­lo due­tem, kte­rý před­sta­vo­val his­to­ric­kou taneč­ní i osob­ní evo­lu­ci. Že je tanec médi­em krá­sy si při sle­do­vá­ní Ana a sara uvě­do­mil snad kaž­dý. Nejde jen o zjev­né fyzic­ké půva­by obou inter­pre­tek, ale i o zná­mou pla­ton­skou tezi, o vzta­hu krá­sy a dob­ra. Jsme zpát­ky u téma­tu sdí­le­ní, pomo­ci, pod­po­ry, spo­lu­prá­ce, jež se s žen­ským svě­tem sice při­ro­ze­ně snou­bí, ale je hod­no­tou samo o sobě, což v dneš­ní době není mar­né při­po­me­nout. Zná­mý výrok Made­li­ne Albrigh­to­vé, že pro ženy, kte­ré nepo­má­ha­jí jiným ženám, exis­tu­je v pekle zvlášt­ní oddě­le­ní, na onu nesa­mo­zřej­most význam­ně poukazuje.

Kam se poděl čes­ký folklor?

Ješ­tě jed­no téma se v sou­vis­los­ti s úspěš­nou ces­tou kata­ha­ku a fla­men­ka do vypro­da­né­ho Pon­ce nabí­zí. Sle­do­va­li jsme večer etnic­kých tan­ců vzdá­le­ných kul­tur, a to ve skvě­lé kon­di­ci a za vel­ké­ho zájmu vstříc­né­ho pub­li­ka. Jak je to ale s naší taneč­ní tra­di­cí? S naší pamě­tí, s naším kul­tur­ním taneč­ním genem? Zdá se, že zájem o lido­vý tanec Čech a Mora­vy vše­o­bec­ně upa­dl. Proč? Jen kvů­li jeho vyprázd­nění a zdis­kre­di­to­vá­ní za éry komu­nis­tic­ké tota­li­ty? Ani mlá­dež, ani inte­lek­tu­á­lo­vé a mož­ná i odbor­ní­ci ten­to feno­mén zmi­ze­lý ze spo­le­čen­ské­ho živo­ta nepo­strá­da­jí. Ale měli by. Měli bychom obrá­tit pozor­nost i k našim nehmot­ným kul­tur­ním hod­no­tám a osvě­žit i naši kul­tur­ní paměť a identi­tu. Jsou to pokla­dy, kte­ré při dob­rém zachá­ze­ní může­me sdí­let se svě­tem, a obo­ha­tit jimi i naši face­boo­ko­vou současnost.