Příběh indického klasického chrámového tance kathaku a španělského plebejského flamenka se začal odvíjet ve stejných kulisách někde na severní Indie. Přesnou genealogii obou tanců těžko dohledat, ale jejich dávné spojení založené na rytmicky složitých podupech, sofistikované práci prstů a dlaní, obřadném držení těla, snad nikdo nezpochybní. Oba tance představují formativní historické kulturní elementy a mají dramatický přesah v čase a prostoru. Připusťme, že španělské flamenco si vezdejší svět a dobu podmanilo razantněji, než jemný sakrální, méně okázalý kathak.
Zhruba před rokem nechali dva velcí mistři – Akram Khan a Israel Galván – rozeznít svá těla rytmickými strukturami obou tanců ve strhující inscenaci Torobaka. Exponovali v ní podobnosti, souvislosti i rozdíly katahaku a flamenka. Jejich pojetí bylo kompetitivní, individualistické, silně exhibiční, ale také zahrnovalo průměty, synchronizace a freestylové fúze, které umožnil čas a svobodný vývoj tanečního pohybu.
Ženské čtení „příběhu“ kathaku a flamenka nabídly ve společném večeru české tanečnice Jana Drdácká a Anežka Hessová a vyprávěcí princip vetkly už do jeho názvu. Ana a sara – vypravěčka sice žádný explicitní děj nemá, ale předkládá skladbou tanečních výstupů čitelný obraz cesty dvou kulturních fenoménů svázaných s dalekou kulturní krajinou a dávným dobovým kontextem. Jana a Anežka jsou současným českým vtělením těchto memů. Jejich cesta k flamenku či kathaku je tou fascinující story, skrytou v každodenní taneční praxi, studiu a udržováním této „taneční informace“ v plné síle a vitalitě i v podmínkách digitální společnosti.
Struktura večera Ana a sara — vypravěčka respektovala obvyklý způsob veřejných prezentací obou tanců – tedy střídání tanečních a hudební partů, v případě flamenca i písňových. Hudebně-taneční dramaturgie podtrhla oblouk vývoje od relativně čisté historické formy k současnému individuálnímu pojetí. Taneční fúze vytvořená z upgradu gest, kroků a variací a obohacená o vlastní taneční slovník obou interpretek byla podpořená odpovídajícím hudebně-rytmickým doprovodem v podání Tomáše Reindla, hrajícího na indické perkuse „tabla“, Stanislava Kohútka („Morenito de Triana“), mistrovsky ovládajícího flamencovou kytaru, a vynikající flamencové zpěvačky Gemy Caballero.
Na začátku šlo o takřka didaktický, ale stručný, výlet do historie, který vypíchnul hlavní indicie příběhu – kostýmy, účesy, rekvizity. Diváci pozorovali obřadné přípravy flamenkové tanečnice na výstup, což zahrnovalo oblékání šatů s efektní vlečkou, úpravu vlasů a pochopitelně nazutí bot. Zatím co „bailarín“ flamenka – Jana Drdácká – seděla na jedné straně jeviště na židli, chrámová tanečnice kathaku – Anežka Hessová — v předepsaném sedu bosá na zemi na opačném konci.
Ženské téma
Kromě mistrovského tanečního provedení jednotlivých sólových výstupů, mohli diváci sledovat jak tanečnice rozvíjejí téma ženské sounáležitosti. Projevovalo se v jejich vzájemné komunikaci – jedna pozorně sledovala druhou, navzájem si asistovaly při oblékání, rozplétání vlasů… vzájemně se od sebe učily, předávaly taneční prvky jedna druhé. Toto ženské sdílení v sobě obsahovalo cosi životadárného a vrcholilo duetem, který představoval historickou taneční i osobní evoluci. Že je tanec médiem krásy si při sledování Ana a sara uvědomil snad každý. Nejde jen o zjevné fyzické půvaby obou interpretek, ale i o známou platonskou tezi, o vztahu krásy a dobra. Jsme zpátky u tématu sdílení, pomoci, podpory, spolupráce, jež se s ženským světem sice přirozeně snoubí, ale je hodnotou samo o sobě, což v dnešní době není marné připomenout. Známý výrok Madeline Albrightové, že pro ženy, které nepomáhají jiným ženám, existuje v pekle zvláštní oddělení, na onu nesamozřejmost významně poukazuje.
Kam se poděl český folklor?
Ještě jedno téma se v souvislosti s úspěšnou cestou katahaku a flamenka do vyprodaného Ponce nabízí. Sledovali jsme večer etnických tanců vzdálených kultur, a to ve skvělé kondici a za velkého zájmu vstřícného publika. Jak je to ale s naší taneční tradicí? S naší pamětí, s naším kulturním tanečním genem? Zdá se, že zájem o lidový tanec Čech a Moravy všeobecně upadl. Proč? Jen kvůli jeho vyprázdnění a zdiskreditování za éry komunistické totality? Ani mládež, ani intelektuálové a možná i odborníci tento fenomén zmizelý ze společenského života nepostrádají. Ale měli by. Měli bychom obrátit pozornost i k našim nehmotným kulturním hodnotám a osvěžit i naši kulturní paměť a identitu. Jsou to poklady, které při dobrém zacházení můžeme sdílet se světem, a obohatit jimi i naši facebookovou současnost.