Televizní festival Zlatá Praha se letos formálně modernizoval přesunem z velkoburžoazního Žofína do Divadla Archa. Současnější prostředí tradičnímu festivalu určitě prospělo, ale stejně je jeho veřejný „impakt“ stále diskutabilní.
Expertní zaměření na televizní problematiku dokládá odborný program sestávající z četných zasedání a prezentací mezinárodních televizních asociací apod. Pro běžné diváky tu byly, jako každý rok, k dispozici TV boxy – monitor + sluchátka, v nichž si mohli pouštět snímky, jež se účastnily letošní 51. soutěže o České křišťály. Navštívit mohli i komentované projekce filmů na velké plátno a vidět třeba tanečníka Vlastimila Harapese nebo dirigenta Libora Peška u příležitosti projekce jejich autobiografických dokumentů.
Inovativní opera, archivní balet
Co bylo na letošní soutěži skutečně nápadné, byl významný podíl záznamů velkých baletů a oper, snímaných několika kamerami. Jakoby se velké divadelní domy vyzvaly na mediální souboj!
Dalším vypozorovaným rysem letošního ročníku byl fakt, že operní žánr působil inovativně, prezentovaly se mnohdy experimentální inscenace, jako kultovní Wilsonovův a Cageův Einstein on the Beach, Šostakovičův Nos, ale i Falstaff v dekoru 50. let, či Hanekeho režie Cosi fan tutte v současném designu působily neotřele. Jenže balet se pro televizního diváka zhusta prezentoval ve své nejtradičnější, konzervativní podobě. Byly zastoupeny snad všechny klasické tituly (kromě Labutího), dominovala výprava a nákladné kostýmy, zkrátka podívaná. Baletní téma ještě přitvrdil analytický, a ne nezajímavý, dokument o ztvárnění roli Oddette/Odill moderovaný primabalerínou Anglického národního baletu Tamarou Rojo, nebo další dokument věnovaný fenoménu slavných balerín, kterým provázela Darcy Bussellová. Několik původních baletních děl – jako Bourneho Šípková Růženka, či Anna Karenina – alespoň trochu muzejní image světa baletu vyvažovalo.
Nutně se vynořila otázka – co tento masivní návrat k ortodoxní klasice znamená? Odráží skutečný trend v tanečním umění, nebo jde jen zájem velkých televizních kanálů a společností? Touží diváci skutečně po snech, mýtech, baletní křehkosti, nebo se toto zboží prostě lépe prodává? Jak to, že se letos neobjevila žádná nezávislá produkce s dílem současného tance, žádný dance for camera projekt? Důvodů bude určitě hodně – od peněz po neochotu riskovat. Může se tak stát, že za tancem jako takovým, zůstane oficiální mediální stopa ve tvaru baletní špičky, a střídající se generace na scéně a před obrazovkou budou tančit a sledovat stále stejné pohyby a příběhy. Tohle nezní jako vývoj, že ne?
Úspěšnou výjimku tvořil původní opus Matse Eka Julie a Romeo, který porota ocenila Českým křišťálem v kategorii performing arts. I když cena hodnotí především kvalitu televizního zpracování, je třeba zmínit i samotnou choreografii. Ek pracoval autorsky do té míry, že tlumočí shakespearovskou látku z perspektivy Julie – proto i ta změna pořadí jmen v titulu. Například jejímu dilematu s nucenou svatbou s Parisem je věnována poměrně velká vyprávěcí plocha. Ek se také zřekl Prokofjevovy hudby a vytvořil svůj mix z různých skladeb Čajkovského.
Choreografie působí temně, její scénu tvoří pojízdné stěny, které mohou ovládat i samotní tanečníci – vzniká tím variabilní prostor s nádechem industriální periferie. Hravá Ekovská taneční estetika se přirozeně kloubí s tématem každé postavy. Na kluka ostříhaná Julie má v sobě nevinnost, rošťáctví i obrovskou dychtivost, zatímco Romeo je trochu cizinec a vetřelec, který si neví sám se sebou rady. Balet je obsazen i staršímu tanečníky – v roli Vavřince exceluje bratr Matse Eka, Niklas Ek, a v roli rázné chůvy Ana Laguna, manželka choreografa. Tento generační reliéf je pro dílo velmi cenný, propůjčuje mu uvěřitelnost i dramatičnost. Snad jako jediný ze všech měl tento záznam ambici přiblížit se filmovému snímání a vidění a pomáhal kamerou prohloubit atmosféru i dramatičnost jednotlivých situací. Během zkoušek vznikal dokument, který přibližuje, jak švédský choreograf dokázal do osifikované formy klasického tance vlít novou krev a mízu a přetlumočit staré příběhy novou taneční řečí.
Peklo jsou ti druzí
Zjevením soutěže byl dokument Disportrait, který získal hlavní cenu – Grand prix, a k tomu ještě cenu České televize. Vznikl ve složité koprodukci Dánska, Německa, Kanady, USA a Kuvajtu. Jeho autoři, někdejší tanečníci Ulrik Wivel a Alejandro Alvarez, v něm provázejí s kamerou španělského choreografa Nacho Duata poté, co byl z nejasných důvodů náhle propuštěn z postu uměleckého ředitele Compania nacional de danca, jehož byl dvacet let uměleckým šéfem. Zachycují v odzbrojující intimitě hlubokou krizi a deziluzi, v níž Duato setrvává i během angažmá v petrohradském Michailovském baletu, kde se ocitl díky nabídce ruského milionáře Vladimira Kekhmana, majitele souboru. Post uměleckého šéfa tohoto béčkového tělesa workoholický Duato přijal už jen proto, aby překonal horror vacui a daleko od Španělska nějak přežil svůj nečekaný pád. Jenže peklo má vždycky několik pater vespod.
Kamera sleduje Duata jako stín, drobnostmi i explicitně odhaluje jeho osamělost, ztracenost v překladu. Bariéry jsou na každém kroku – jazykové, estetické, společenské. „V souboru je šedesát tanečníků a všichni jsou hetero! Co je to za homofobní společnost!“ — zoufá si kultivovaný gay Duato ve svém videodeníku, který nahrává v bezesných nocích do iPadu.
Film vznikal tři roky a po celou dobu protagonista jenom pracuje, telefonuje a pije. Když netvoří ve studiu, nebo na scéně, maluje, nebo zabíjí čas v nočních barech. Disportrait překračuje žánr dokumentu hned dvěma směry – k hranému filmu i reality show. Je strhující zprávou o osudu umělce v dnešním světě, který je loutkou mocných, zranitelný, přinucený ke kompromisům, za něž platí obrovskou cenu. V duch si pomyslíme – co čekal?!
Otázka na závěr
Zlatá Praha je festivalem televizních filmů, záznamů, dokumentů. Letos jich v soutěži bylo přihlášených více než osmdesát. Většinou šlo o hodnotná, zajímavá, poučná díla. Jenže jaká je jejich distribuce a sledovanost? Komu jsou určena? Existuje stále na světě dost diváků, kteří sledují opery a balety v televizi? Podle informace producentky hudebních pořadů BBC Jan Younghousband se například na přenosy oper ve Velké Británii dívalo jen 40 tisíc lidí, což je nepatrný zlomeček diváků. Proto se musely tyto pořady přesunout pouze na internet BBC. A co náš artový kanál? Jak využije pokladnici „kompotovaného“ umění ve svém programu? Jak bude dál sdílet estetické hodnoty, evidentně ohrožené?
Grand Prix Golden Prague a zároveň Cena České Televize
Disportrét - dokument
Český křišťál — dokument
Mesiáš v nalezeneckém útulku
Český křišťál — Performing Arts
Julie & Romeo — záznam baletu
Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin
1. Péťa a vlk - televizní hudební pořad pro děti
2. Bernd Alois Zimmermann: Requiem pro mladého básníka — televizní zpracování koncertu
Ocenění Nadace Vize
Romantický vesmír Libora Peška - dokument