Zlatá Praha 2014

Tele­viz­ní fes­ti­val Zla­tá Pra­ha se letos for­mál­ně moder­ni­zo­val pře­su­nem z vel­ko­bur­žo­az­ní­ho Žofí­na do Diva­dla Archa. Sou­čas­něj­ší pro­stře­dí tra­dič­ní­mu fes­ti­va­lu urči­tě pro­spě­lo, ale stej­ně je jeho veřej­ný „impakt“ stá­le diskutabilní.

Expert­ní zamě­ře­ní na tele­viz­ní pro­ble­ma­ti­ku doklá­dá odbor­ný pro­gram sestá­va­jí­cí z čet­ných zase­dá­ní a pre­zen­ta­cí mezi­ná­rod­ních tele­viz­ních aso­ci­a­cí apod. Pro běž­né divá­ky tu byly, jako kaž­dý rok, k dis­po­zi­ci TV boxy – moni­tor + slu­chát­ka, v nichž si moh­li pouš­tět sním­ky, jež se účast­ni­ly letoš­ní 51. sou­tě­že o Čes­ké křiš­ťá­ly. Navští­vit moh­li i komen­to­va­né pro­jek­ce fil­mů na vel­ké plát­no a vidět tře­ba taneč­ní­ka Vlas­ti­mi­la Hara­pe­se nebo diri­gen­ta Libo­ra Peš­ka u pří­le­ži­tos­ti pro­jek­ce jejich auto­bi­o­gra­fic­kých dokumentů.

Ino­va­tiv­ní ope­ra, archiv­ní balet
Co bylo na letoš­ní sou­tě­ži sku­teč­ně nápad­né, byl význam­ný podíl zázna­mů vel­kých bale­tů a oper, sní­ma­ných něko­li­ka kame­ra­mi. Jako­by se vel­ké diva­del­ní domy vyzva­ly na medi­ál­ní sou­boj!
Dal­ším vypo­zo­ro­va­ným rysem letoš­ní­ho roč­ní­ku byl fakt, že oper­ní žánr půso­bil ino­va­tiv­ně, pre­zen­to­va­ly se mnoh­dy expe­ri­men­tál­ní insce­na­ce, jako kul­tov­ní Wil­so­no­vův a Cageův Ein­stein on the Beach, Šosta­ko­vi­čův Nos, ale i Fal­sta­ff v deko­ru 50. let, či Hane­ke­ho režie Cosi fan tut­te v sou­čas­ném desig­nu půso­bi­ly neotře­le. Jen­že balet se pro tele­viz­ní­ho divá­ka zhus­ta pre­zen­to­val ve své nej­tra­dič­něj­ší, kon­zer­va­tiv­ní podo­bě. Byly zastou­pe­ny snad všech­ny kla­sic­ké titu­ly (kro­mě Labu­tí­ho), domi­no­va­la výpra­va a náklad­né kos­týmy, zkrát­ka podí­va­ná. Balet­ní téma ješ­tě při­tvr­dil ana­ly­tic­ký, a ne neza­jí­ma­vý, doku­ment o ztvár­ně­ní roli Oddette/Odill mode­ro­va­ný pri­ma­ba­lerí­nou Ang­lic­ké­ho národ­ní­ho bale­tu Tama­rou Rojo, nebo dal­ší doku­ment věno­va­ný feno­mé­nu slav­ných balerín, kte­rým pro­vá­ze­la Dar­cy Bus­sello­vá. Něko­lik původ­ních balet­ních děl – jako Bour­ne­ho Šíp­ko­vá Růžen­ka, či Anna Kare­ni­na – ale­spoň tro­chu muzej­ní image svě­ta bale­tu vyvažovalo.

Nut­ně se vyno­ři­la otáz­ka – co ten­to masiv­ní návrat k orto­dox­ní kla­si­ce zna­me­ná? Odrá­ží sku­teč­ný trend v taneč­ním umě­ní, nebo jde jen zájem vel­kých tele­viz­ních kaná­lů a spo­leč­nos­tí? Tou­ží divá­ci sku­teč­ně po snech, mýtech, balet­ní křeh­kos­ti, nebo se toto zbo­ží pros­tě lépe pro­dá­vá? Jak to, že se letos neob­je­vi­la žád­ná nezá­vis­lá pro­duk­ce s dílem sou­čas­né­ho tan­ce, žád­ný dan­ce for came­ra pro­jekt? Důvo­dů bude urči­tě hod­ně – od peněz po neo­cho­tu ris­ko­vat. Může se tak stát, že za tan­cem jako tako­vým, zůsta­ne ofi­ci­ál­ní medi­ál­ní sto­pa ve tva­ru balet­ní špič­ky, a stří­da­jí­cí se gene­ra­ce na scé­ně a před obra­zov­kou budou tan­čit a sle­do­vat stá­le stej­né pohy­by a pří­běhy. Tohle nezní jako vývoj, že ne?

Úspěš­nou výjim­ku tvo­řil původ­ní opus Mat­se Eka Julie a Romeo, kte­rý poro­ta oce­ni­la Čes­kým křiš­ťá­lem v kate­go­rii per­for­ming arts. I když cena hod­no­tí pře­de­vším kva­li­tu tele­viz­ní­ho zpra­co­vá­ní, je tře­ba zmí­nit i samot­nou cho­re­o­gra­fii. Ek pra­co­val autor­sky do té míry, že tlu­mo­čí shake­spea­rov­skou lát­ku z per­spek­ti­vy Julie – pro­to i ta změ­na pořa­dí jmen v titu­lu. Napří­klad její­mu dile­ma­tu s nuce­nou svat­bou s Pari­sem je věno­vá­na poměr­ně vel­ká vyprá­vě­cí plo­cha. Ek se také zře­kl Pro­ko­fje­vo­vy hud­by a vytvo­řil svůj mix z růz­ných skla­deb Čajkovského.

Cho­re­o­gra­fie půso­bí tem­ně, její scé­nu tvo­ří pojízd­né stě­ny, kte­ré mohou ovlá­dat i samot­ní taneč­ní­ci – vzni­ká tím vari­a­bil­ní pro­stor s náde­chem industri­ál­ní peri­fe­rie. Hra­vá Ekov­ská taneč­ní este­ti­ka se při­ro­ze­ně klou­bí s téma­tem kaž­dé posta­vy. Na klu­ka ostří­ha­ná Julie má v sobě nevin­nost, roš­ťác­tví i obrov­skou dych­ti­vost, zatím­co Romeo je tro­chu cizi­nec a vetře­lec, kte­rý si neví sám se sebou rady. Balet je obsa­zen i star­ší­mu taneč­ní­ky – v roli Vavřin­ce exce­lu­je bra­tr Mat­se Eka, Niklas Ek, a v roli ráz­né chůvy Ana Lagu­na, man­žel­ka cho­re­o­gra­fa. Ten­to gene­rač­ní reli­éf je pro dílo vel­mi cen­ný, pro­půj­ču­je mu uvě­ři­tel­nost i dra­ma­tič­nost. Snad jako jedi­ný ze všech měl ten­to záznam ambi­ci při­blí­žit se fil­mo­vé­mu sní­má­ní a vidě­ní a pomá­hal kame­rou pro­hlou­bit atmo­sfé­ru i dra­ma­tič­nost jed­not­li­vých situ­a­cí. Během zkou­šek vzni­kal doku­ment, kte­rý při­bli­žu­je, jak švéd­ský cho­re­o­graf doká­zal do osi­fi­ko­va­né for­my kla­sic­ké­ho tan­ce vlít novou krev a mízu a pře­tlu­mo­čit sta­ré pří­běhy novou taneč­ní řečí.

Peklo jsou ti dru­zí
Zje­ve­ním sou­tě­že byl doku­ment Dis­por­trait, kte­rý zís­kal hlav­ní cenu – Grand prix, a k tomu ješ­tě cenu Čes­ké tele­vi­ze. Vzni­kl ve slo­ži­té kopro­duk­ci Dán­ska, Němec­ka, Kana­dy, USA a Kuvaj­tu. Jeho auto­ři, někdej­ší taneč­ní­ci Ulrik Wivel a Alejan­dro Alva­rez, v něm pro­vá­ze­jí s kame­rou špa­něl­ské­ho cho­re­o­gra­fa Nacho Dua­ta poté, co byl z nejas­ných důvo­dů náh­le pro­puš­těn z postu umě­lec­ké­ho ředi­te­le Com­pa­nia naci­o­nal de dan­ca, jehož byl dva­cet let umě­lec­kým šéfem. Zachy­cu­jí v odzbro­ju­jí­cí inti­mi­tě hlu­bo­kou kri­zi a dez­i­lu­zi, v níž Dua­to setr­vá­vá i během angaž­má v pet­ro­hrad­ském Michai­lov­ském bale­tu, kde se oci­tl díky nabíd­ce rus­ké­ho mili­o­ná­ře Vla­di­mi­ra Kekhma­na, maji­te­le sou­bo­ru. Post umě­lec­ké­ho šéfa toho­to béč­ko­vé­ho těle­sa wor­ko­ho­lic­ký Dua­to při­jal už jen pro­to, aby pře­ko­nal horror vacui a dale­ko od Špa­něl­ska nějak pře­žil svůj neče­ka­ný pád. Jen­že peklo má vždyc­ky něko­lik pater vespod.

Kame­ra sle­du­je Dua­ta jako stín, drob­nost­mi i expli­cit­ně odha­lu­je jeho osa­mě­lost, ztra­ce­nost v pře­kla­du. Bari­é­ry jsou na kaž­dém kro­ku – jazy­ko­vé, este­tic­ké, spo­le­čen­ské. „V sou­bo­ru je šede­sát taneč­ní­ků a všich­ni jsou hete­ro! Co je to za homo­fob­ní spo­leč­nost!“ — zou­fá si kul­ti­vo­va­ný gay Dua­to ve svém video­de­ní­ku, kte­rý nahrá­vá v beze­sných nocích do iPadu.

Film vzni­kal tři roky a po celou dobu pro­ta­go­nis­ta jenom pra­cu­je, tele­fo­nu­je a pije. Když netvo­ří ve stu­diu, nebo na scé­ně, malu­je, nebo zabí­jí čas v noč­ních barech. Dis­por­trait pře­kra­ču­je žánr doku­men­tu hned dvě­ma smě­ry – k hra­né­mu fil­mu i rea­li­ty show. Je str­hu­jí­cí zprá­vou o osu­du uměl­ce v dneš­ním svě­tě, kte­rý je lout­kou moc­ných, zra­ni­tel­ný, při­nu­ce­ný ke kom­pro­mi­sům, za něž pla­tí obrov­skou cenu. V duch si pomys­lí­me – co čekal?!

Otáz­ka na závěr
Zla­tá Pra­ha je fes­ti­va­lem tele­viz­ních fil­mů, zázna­mů, doku­men­tů. Letos jich v sou­tě­ži bylo při­hlá­še­ných více než osm­de­sát. Vět­ši­nou šlo o hod­not­ná, zají­ma­vá, pouč­ná díla. Jen­že jaká je jejich dis­tri­buce a sle­do­va­nost? Komu jsou urče­na? Exis­tu­je stá­le na svě­tě dost divá­ků, kte­ří sle­du­jí ope­ry a bale­ty v tele­vi­zi? Pod­le infor­ma­ce pro­du­cent­ky hudeb­ních pořa­dů BBC Jan Youn­ghousband se napří­klad na pře­no­sy oper ve Vel­ké Bri­tá­nii díva­lo jen 40 tisíc lidí, což je nepa­tr­ný zlo­me­ček divá­ků. Pro­to se muse­ly tyto pořa­dy pře­su­nout pou­ze na inter­net BBC. A co náš arto­vý kanál? Jak vyu­ži­je poklad­ni­ci „kom­po­to­va­né­ho“ umě­ní ve svém pro­gra­mu? Jak bude dál sdí­let este­tic­ké hod­no­ty, evi­dent­ně ohrožené?