drogy — Taneční zóna 3/2014

A je tu tře­tí papí­ro­vé čís­lo letoš­ní Taneč­ní zóny! Ten­to­krát zamě­ře­né pře­de­vším na let­ní fes­ti­va­ly a nový cirkus.

Tanec Pra­ha, Avig­non, KioSK, Mont­pel­lier, ImPul­sTanz, Edinbur­gh, Let­ní Let­ná – a mno­hé dal­ší, kte­ré jsme v zápla­vě jiných zachy­tit nesta­či­li -, to jsou akce, jež se pro milov­ní­ky tan­ce a sou­čas­ných podob fyzic­ké­ho diva­dla sta­ly dro­ga­mi, bez nichž si svůj život snad ani neu­mě­jí před­sta­vit. Obdob­nou dro­gou je nový cir­kus. Odkud se vzal, jaký dnes je, jak se ten čes­ký odli­šu­je od zahra­nič­ní­ho a jaké jsou vzta­hy s tra­dič­ním, o tom dis­ku­tu­jí v Bra­nách vní­má­ní Nina Van­ge­li, Vero­ni­ka Šte­fa­no­vá, Jan Dvo­řák, Ondřej Cihlář, Dag­mar Rou­ba­lo­vá, Jiří Turek a Ros­ťa Novák jr. Teo­re­ti­ci i prak­ti­ci, uměl­ci i pro­dukč­ní. Snad i pro vás, návštěv­ní­ky pes­t­ro­ba­rev­ných šapi­tó a dře­vě­ných bud, je cir­kus amfe­ta­mi­no­vou extá­zí, jež vás uvá­dí do sta­vů úža­su, pod­pra­ho­vých vzpo­mí­nek a psy­che­de­lic­kých vizí, do svě­tů, kam nor­mál­ní smr­tel­ník má brá­ny uza­vře­né. Že to není jen svět a úžas naší pří­tom­nos­ti, doklá­dá Kniž­ní i His­to­ric­ká zóna.

Ale nejen těm­to téma­tům a dro­gám věnu­je­me pro­stor v tom­to čís­le Taneč­ní zóny. Jana Návra­to­vá se v létě setka­la s pri­ma­ba­le­ri­nou Dari­ou Kli­men­to­vou a bavi­ly se o její prá­vě ukon­če­né kari­é­ře i před­sta­vách o budouc­nos­ti. Nina Van­ge­li si zase domlu­vi­la schůzku s reži­sé­rem a dra­ma­tur­gem Petrem Bohá­čem, šéfem Spit­fi­re Com­pa­ny, a bavi­li se o Smr­ti s vel­kým S. A pub­li­cis­ta, hudeb­ník a per­for­mer Alex Švam­berk se ohlí­žel za svý­mi cesta­mi za oprav­do­vos­tí živo­ta a umě­ní. Co ho k tomu ved­lo? Japo­nec Tana­ka, kte­rý v červ­nu tan­čil v Diva­dle Archa a na Rohan­ském ost­ro­vě v Pra­ze. Že není Švam­berk tak­to posti­že­ný sám, doklá­dá v roz­ho­vo­ru s Janou Sopro­vou nizo­zem­ský taneč­ník Frank van de Ven.

Závě­reč­ná Radi­o­ak­tiv­ní zóna kri­tic­ky oza­řu­je pev­ná i nepev­ná jádra let­ních pro­duk­cí u nás i v zahra­ni­čí. Nabí­zí­me tak aspoň základ­ní pře­hled toho, co se za uply­nu­lý čtvr­trok v námi dosa­ži­tel­ném svě­tě dělo.

Tanec a psa­ní o tan­ci, nový cir­kus a psa­ní o něm, pohy­bo­vé ver­bál­ní i never­bál­ní umě­ní, site-spe­ci­fic, visu­al a per­for­man­ce art, diva­del­ní antro­po­lo­gie, uva­žo­vá­ní a psa­ní o nich jsou dro­ga­mi, na nichž jsou naši auto­ři závis­lí. Chtě­li bychom a sna­ží­me se, aby i pro­hlí­že­ní a čte­ní Taneč­ní zóny, její tiš­tě­né i inter­ne­to­vé podo­by, bylo pro vás dro­gou, bez níž si svůj život neu­mí­te před­sta­vit. Dro­gou, kte­rou si kaž­dý čtvr­trok a den­ně píchá­te do žil.

Mož­ná bych měl ješ­tě ozná­mit, že jsem se v září stal šéf­re­dak­to­rem Taneč­ní zóny i na dal­ší léta. Roz­hod­lo o tom na zákla­dě kon­kurs­ní­ho říze­ní Sdru­že­ní pro pod­po­ru vydá­vá­ní revue Taneč­ní zóna. Ale to je nepod­stat­né. To feťá­ky neza­jí­má. Hlav­ně, aby dosta­li svou dáv­ku. Věřím, že vám ji – spo­lu s ostat­ní­mi redak­to­ry a okru­hem spří­z­ně­ných auto­rů – zajis­tí­me i v budouc­nu v míře vět­ší než malé.

Vla­di­mír Hulec, šéf­re­dak­tor Taneč­ní zóny