Tandem Kukučka — Trpišovský je žolíkem naší současné divadelní scény – jejich tvorba má IQ, poezii i tajemství a brázdí žánrový oceán od opery k baletu. Zvykli jsme si na to, že Skutři (akronym jejich jmen zná snad v českém divadle a tanci každý) umějí zpracovat téma, mají cit pro strukturu inscenace a čich na talenty. Zkrátka chodíme na ně jako na jistotu. Ale znáte to o pravidlech a výjimkách …
Námět, který zvolili pro novou inscenaci Laterny magiky Human Locomotion, přitom nemohl být s ohledem na zadavatele trefnější. Pro zarezlou Laternu to mohla být spása. Osud zapomenutého vynálezce Eadwearda Muybridge, který zobrazovací technologii devatenáctého století posunul do dvacátého, skýtal všechno, co si pro velké divadelní plátno můžeme přát – pohnutý osud, zhrzenou lásku, vraždu, velký objev a hlavně obrazové podněty vyplývající logicky přímo z látky námětu. Časoprostor příběhu je totiž vizuálně nesmírně bohatý, čehož vytříbený estét scénograf Jakub Kopecký využil bezezbytku. Scénické řešení, kostýmy a celkový výtvarný gestus inscenace patří k hlavním přednostem. Je v něm kombinace hedonismu a sterility. Kopecký, wilsonista každým coulem, vyšel z černobílé faktury dobových fotografií. Scéna je vymezena geometrickým rastrem, projekční plochou, sítí, na níž se pohybují postavy s hořkým příběhem, který ornamentálně ilustruje taneční kompars. Už kontrast dobově stylizovaných kostýmů a „kachlíkárny“ má v sobě napětí, nadčasovost estetickou i ideovou – aneb, co se stalo Muybridgeovy, může se týkat i vás/nás.
Kopecký spolu s režiséry motivicky využili momenty z Muybridgeova života a jeho reality a instalovali je s citem pro funkční designový surrealismus. Každý „záběr“ dobře vypadá a je cool. A jsme u toho! Jak to, že když takřka každý obraz, každý „záběr“, každé stisknutí mizanscénické spouště bere dech, inscenace jako taková promodrává nudou, lapá po dechu, nebo vůbec nedýchá?
V Human Locomotion jsme svědky okázalé banality, jakkoli pohnutý osud zrcadlí. Záměru autorů je dobře rozumět – prohlížíme si (kinetické) album životních událostí spolu s hlavní postavou Muybridgem, který tu a tam pronese komentář. Textu je málo, většinu stručného obsahu nese obraz a pohyb. Choreografie však nejsou vehikulem příběhu. V lepším případě jde o kontemplace projektující Muybridgeovo myšlení, nebo ilustrují nějakou situaci – například drama na dostizích, osud Flóry, věčně osamělé manželky apod. Tvary, dynamika, variační vzorce tance působí konvenčně a unaveně – nepodařilo se sladit novátorské vidění Kopeckého s choreografickým myšlením Kodeta. Přitom v Čarodějově učni, na němž pracoval stejný tým, to šlo skvěle! Locomotion je i hudebně odtažitá – hudba nevykřeše emoční jiskru ani náhodou. Z protagonistů se jenom Zuzaně Stavné podařilo tu a tam navodit fyziologii živé postavy a vzbudit zájem diváků. Marek Daniel měl v roli Muybridge těžkou úlohu a stejně jak Jan Kodet (alternace toho večera) v roli majora Larkynse byl režijně vyveden jako schéma, panák, jehož srdce nebolí.
Zdá se, že autoři podlehli obrazovému diktátu, jenž se od Laterny očekává, a podcenili i význam story a emocí, které zase vyžaduje divadlo. Zkrátka, forma zvítězila nad obsahem. To se stává.
Foto Marek Volf