ZADRHNUTÉ LOCOMOTION

Tan­dem Kukuč­ka — Trpi­šov­ský je žolí­kem naší sou­čas­né diva­del­ní scé­ny – jejich tvor­ba má IQ, poezii i tajem­ství a brázdí žán­ro­vý oce­án od ope­ry k bale­tu. Zvyk­li jsme si na to, že Skutři (akro­nym jejich jmen zná snad v čes­kém diva­dle a tan­ci kaž­dý) umě­jí zpra­co­vat téma, mají cit pro struk­tu­ru insce­na­ce a čich na talen­ty. Zkrát­ka cho­dí­me na ně jako na jis­to­tu. Ale zná­te to o pra­vi­dlech a výjimkách …

Námět, kte­rý zvo­li­li pro novou insce­na­ci Later­ny magi­ky Human Loco­mo­ti­on, při­tom nemohl být s ohle­dem na zada­va­te­le tref­něj­ší. Pro zarezlou Later­nu to moh­la být spá­sa. Osud zapo­me­nu­té­ho vyná­lez­ce Eadwear­da Muyb­ridge, kte­rý zob­ra­zo­va­cí tech­no­lo­gii deva­te­nác­té­ho sto­le­tí posu­nul do dva­cá­té­ho, ský­tal všech­no, co si pro vel­ké diva­del­ní plát­no může­me přát – pohnu­tý osud, zhr­ze­nou lás­ku, vraž­du, vel­ký objev a hlav­ně obra­zo­vé pod­ně­ty vyplý­va­jí­cí logic­ky pří­mo z lát­ky námě­tu. Časo­prostor pří­bě­hu je totiž vizu­ál­ně nesmír­ně boha­tý, čehož vytří­be­ný estét scé­no­graf Jakub Kopec­ký vyu­žil beze­zbyt­ku. Scé­nic­ké řeše­ní, kos­týmy a cel­ko­vý výtvar­ný gestus insce­na­ce pat­ří k hlav­ním před­nos­tem. Je v něm kom­bi­na­ce hedo­nis­mu a ste­ri­li­ty. Kopec­ký, wil­so­nis­ta kaž­dým cou­lem, vyšel z čer­no­bí­lé fak­tu­ry dobo­vých foto­gra­fií. Scé­na je vyme­ze­na geo­me­t­ric­kým rastrem, pro­jek­ční plo­chou, sítí, na níž se pohy­bu­jí posta­vy s hoř­kým pří­bě­hem, kte­rý orna­men­tál­ně ilu­stru­je taneč­ní kom­pars. Už kon­trast dobo­vě sty­li­zo­va­ných kos­tý­mů a „kach­lí­kár­ny“ má v sobě napě­tí, nad­ča­so­vost este­tic­kou i ide­o­vou – aneb, co se sta­lo Muyb­ridge­o­vy, může se týkat i vás/nás.

Kopec­ký spo­lu s reži­sé­ry moti­vic­ky vyu­ži­li momen­ty z Muyb­ridge­o­va živo­ta a jeho rea­li­ty a insta­lo­va­li je s citem pro funkč­ní designo­vý surre­a­lis­mus. Kaž­dý „záběr“ dob­ře vypa­dá a je cool. A jsme u toho! Jak to, že když takřka kaž­dý obraz, kaž­dý „záběr“, kaž­dé stisk­nu­tí mizanscé­nic­ké spouš­tě bere dech, insce­na­ce jako tako­vá pro­mod­rá­vá nudou, lapá po dechu, nebo vůbec nedýchá?

V Human Loco­mo­ti­on jsme svěd­ky oká­za­lé bana­li­ty, jak­ko­li pohnu­tý osud zrca­dlí. Zámě­ru auto­rů je dob­ře rozu­mět – pro­hlí­ží­me si (kine­tic­ké) album život­ních udá­los­tí spo­lu s hlav­ní posta­vou Muyb­ridgem, kte­rý tu a tam pro­ne­se komen­tář. Tex­tu je málo, vět­ši­nu struč­né­ho obsa­hu nese obraz a pohyb. Cho­re­o­gra­fie však nejsou vehi­ku­lem pří­bě­hu. V lep­ším pří­pa­dě jde o kon­tem­pla­ce pro­jek­tu­jí­cí Muyb­ridge­o­vo myš­le­ní, nebo ilu­stru­jí něja­kou situ­a­ci – napří­klad dra­ma na dosti­zích, osud Flóry, věč­ně osa­mě­lé man­žel­ky apod. Tva­ry, dyna­mi­ka, vari­ač­ní vzor­ce tan­ce půso­bí kon­venč­ně a una­ve­ně – nepo­da­ři­lo se sla­dit nová­tor­ské vidě­ní Kopec­ké­ho s cho­re­o­gra­fic­kým myš­le­ním Kode­ta. Při­tom v Čaro­dě­jo­vě učni, na němž pra­co­val stej­ný tým, to šlo skvě­le! Loco­mo­ti­on je i hudeb­ně odta­ži­tá – hud­ba nevy­kře­še emoč­ní jis­kru ani náho­dou. Z pro­ta­go­nis­tů se jenom Zuza­ně Stav­né poda­ři­lo tu a tam navo­dit fyzi­o­lo­gii živé posta­vy a vzbu­dit zájem divá­ků. Marek Daniel měl v roli Muyb­ridge těž­kou úlo­hu a stej­ně jak Jan Kodet (alter­na­ce toho veče­ra) v roli majo­ra Lar­kyn­se byl režij­ně vyve­den jako sché­ma, panák, jehož srd­ce nebolí.

Zdá se, že auto­ři pod­leh­li obra­zo­vé­mu dik­tá­tu, jenž se od Later­ny oče­ká­vá, a pod­ce­ni­li i význam sto­ry a emo­cí, kte­ré zase vyža­du­je diva­dlo. Zkrát­ka, for­ma zví­tě­zi­la nad obsa­hem. To se stává. 

Foto Marek Volf