young, gifted and black

To be young, gif­ted and black, Oh what a love­ly pre­ci­ous dre­am, To be young, gif­ted and black, Open your heart to what I mean… Když s tou­to pís­ní vystou­pi­la ame­ric­ká zpě­vač­ka a pia­nist­ka Nina Simo­ne, v době, kdy se láma­la šede­sá­tá a sedm­de­sá­tá léta 20. sto­le­tí, sta­la se píseň rych­le hym­nou těch, kte­rým leže­la na srd­ci lid­ská prá­va. Ote­vře­né srd­ce se hodi­lo i všem, kte­ří 22. červ­na used­li do poho­dl­ných seda­ček Hudeb­ní­ho diva­dla Kar­lín a čeka­li, co jim při­ne­se čtr­náct konž­ských muzi­kan­tů a jejich Coup Fatal, sou­část fes­ti­va­lu Tanec Praha.

To be young, gif­ted and black měli také ve svém reper­toá­ru a zpí­va­li ji do pub­li­ka s nemi­lo­srd­nou ener­gií, kte­ré se neda­lo unik­nout. Prá­vě tahle ener­gie, kte­rá půso­bí na při­hlí­že­jí­cí jako rána bičem, se dá pova­žo­vat za fatál­ní zásah (Coup Fatal). A ved­le toho je fatál­ním zása­hem i samot­ný základ insce­na­ce – kom­bi­na­ce konž­ské hud­by a tra­dič­ních nástro­jů s evrop­skou barok­ní operou.

Obda­ro­va­ní
Je-li talent dar, bylo čtr­náct mužů na jeviš­ti obda­ro­vá­no mno­ho­ná­sob­ně. Jsou to muzi­kan­ti a zpě­vá­ci, ale pro vět­ši­nu z nich je také napros­to při­ro­ze­né zved­nout se od nástro­jů (nebo dokon­ce s nástro­ji v rukách) a tan­čit. Žád­né sym­bo­lic­ké pohu­po­vá­ní! Jejich sval­na­tý­mi vypra­co­va­ný­mi těly prou­dí elek­tri­zu­jí­cí ener­gie, kte­rá jimi pro­té­ká od vla­so­vých kořín­ků, přes hbi­tá bři­cha, po špič­ky prs­tů na rukou, po bosé plo­sky nohou, do pub­li­ka srší jejich oči­ma a stří­ká pro­ce­ze­ná skrz jejich bělost­né zuby v širo­kém úsměvu.

Tanec v hlu­bo­kém dře­pu nad pod­la­hou, slo­ži­té izo­la­ce, expo­no­va­ná pánev, divo­ké tem­po, nic jim není zatěž­ko. Dotan­čí, utřou si ruč­ní­kem pot, lok­nou si vody z plas­to­vé láhve, sed­nou si na mod­rou plas­to­vou žid­li a hra­jí dál jako o život. Kon­tra­te­nor Ser­ge Kakud­ji vystu­pu­je s ári­e­mi Mon­te­ver­di­ho, Hän­de­la, Vival­di­ho, Gluc­ka, aby se vzá­pě­tí roz­tan­čil na afric­ké rytmy…a pak se zasta­vil a zazpí­val dal­ší árii. A aby se nako­nec zra­ni­tel­ně roz­pla­kal při finál­ním Las­cia ch´io pianga.

Dan­dy a diva­dlo
Afri­ka, baro­ko, jazz, to všech­no zahra­jí Coup Fatal na elek­tric­kou, akus­tic­kou a baso­vou kyta­ru, na likem­be, xylo­fón, bala­fon a na bicí. Když jim náho­dou chy­bí trub­ky do jaz­zu, napo­do­bí jejich táh­lý zvuk našpu­le­nou pusou. Jak při­bý­vá hud­by, při­bý­vá i tan­ce, aby pak najed­nou muzi­kan­ti v nej­lep­ším pře­sta­li a zmi­ze­li ze scény.

Vra­cí se jako sape­u­rs z Kin­sha­sy, extra­va­gant­ní ele­gant­ní dan­dy­o­vé v barev­ných oble­cích, nápad­ných kra­va­tách, nebo ve skot­ské suk­ni s pod­ko­len­ka­mi a dým­kou v kout­ku úst, v klo­bou­cích a slu­neč­ních brý­lích; muži, pro něž jsou muzi­ka a tanec způ­so­bem, jak před­vést své mode­ly a znač­ky na rubu sak, jak být plní živo­ta, tady a teď. Je to nej­ví­ce diva­del­ní moment celé insce­na­ce: Jeviš­tě se mění na kin­shaskou uli­ci. Ale v jeho poza­dí se stá­le blýs­ka­jí závěsy vytvo­ře­né z vystří­le­ných nábo­jů (scé­na Fred­dy Tsimba).

Na Coup Fatal je fas­ci­nu­jí­cí fakt, že se insce­na­ce vyvi­nu­la z kon­cer­tu, při němž explo­do­val tanec z pře­tla­ku ener­gie a niter­né potře­by. Žád­ná inte­lek­tu­a­li­za­ce, hle­dá­ní námě­tu, kon­cept. Mís­to toho je tu vnitř­ní ener­gie, kte­rá si hle­dá svou ces­tu ven a vybuchu­je v hud­bě, zpě­vu a tan­ci. For­mál­ní diva­del­ní pro­stor půso­bí pro tako­vý kus sko­ro až nepa­t­řič­ně – mož­ná dal­ší fatál­ní úder. Pro­to­že jak čas­to kon­venč­ní diva­del­ní jeviš­tě zaži­je tako­vý ener­ge­tic­ký nápor?

Coup Fatal doká­ží své pub­li­kum také roze­smát svou roz­pus­ti­los­tí a sebe­i­ro­nií. A snad by ho i zved­li ze seda­ček, kdy­by v něm byla ale­spoň dese­ti­na jejich spon­tán­ní ener­gie, živou­c­nos­ti a tolik sil­né­ho dechu řeza­né­ho tes­toste­ro­nem. Tak­to hle­diš­tě posta­vi­li ale­spoň na kon­ci dvou­ho­di­no­vé­ho vystou­pe­ní, při závě­reč­né děko­vač­ce a pořád­ném potlesku.

 

Coup Fatal
Kon­cep­ce a námět: Ser­ge Kakud­ji, Paul Ker­s­tens, Tvůr­ci pro­jek­tu: Ser­ge Kakud­ji (kon­tra­te­nor) a orchestr: Rodri­gu­ez Van­ga­ma (elek­tric­ká kyta­ra), Cos­ta Pin­to (akus­tic­ká kyta­ra), Angou Ingu­tu (baso­vá kyta­ra), Bou­ton Kalan­da (likem­be), Erick Ngo­ya (likem­be), Sil­va Maken­go (likem­be), Tis­ter Iko­mo (xylo­fon), Deb’s Buka­ka (bala­fon), Céd­rick Buya (bicí nástro­je), Jean-Marie Mato­ko (bicí nástro­je), 36 Seke (bicí nástro­je), Rus­sell Tshie­bua (voká­ly v poza­dí), Bule Mpa­nya (voká­ly v poza­dí), Umě­lec­ké vede­ní: Ala­in Pla­tel, Hudeb­ní vede­ní: Fab­ri­zio Cas­sol, Rodri­gu­ez Van­ga­ma, Diri­gent: Rodri­gu­ez Van­ga­ma, Asi­s­tent umě­lec­ké­ho vedou­cí­ho: Roma­in Gui­on, Scé­na: Fred­dy Tsim­ba, Svě­tel­ný design: Car­lo Bour­gu­ig­non, Zvu­ko­vý design: Max Stu­ur­man, Kos­týmy: Dori­ne Demu­ynck, Foto­gra­fie: Chris Van der Bur­ght, Pro­duk­ce: KVS & les ballets C de la B, Kopro­duk­ce: Thé­âtre Nati­o­nal de Chaillot (Paříž), Holland Fes­ti­val (Amste­ro­dam), Fes­ti­val d’Avignon, The­a­ter im Pfalzbau (Ludwi­gsha­fen), Tori­no­Dan­za, Opé­ra de Lille, Wie­ner Festwochen
Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jana Bohutínská

Koučka a novinářka zaměřená na umění, kulturu a byznys. Pracovala mj. jako redaktorka časopisu Taneční zóna a kulturního čtrnáctideníku A2, vedla workshopy kritického psaní. Jako koučka se vedle dalších oblastí věnuje problematice druhé kariéry umělců.