První domácí premiérou, kterou nabídl publiku nový prostor Jatek 78, byla Bouře dua SKUTR. Úspěch premiéry byl nesporný — diváci byli mezinárodním projektem na motivy Shakespearovy Bouře viditelně nadšeni. Byl ale pohled kritiky tak jednoznačný? To napoví čtyři krátké glosy.
BECKETOVŠTÍ „VYVRŽENCI
Při sledování na první pohled dost nereálných akcí, do nichž se herci pouštějí, se člověk ptá, proč jsou i přes svou absurditu působivé a jak souvisejí s tématem. Pár rekvizit, které jakoby vyplavilo moře, budí v souladu s tématem dojem nezabydlenosti, stav po bouři, a herci s jejich pomocí tvarují svůj problém. Vidíme, že mají toho víc než dost naloženo, že cosi způsobuje jejich tíseň, mají břemeno, které je tíží, omezuje, svazuje, cosi je třeba rozmotat, něčím jsou zahrnuti. Fyzické jednání poukazuje na stav duše, břemena, pouta a problémy, v čase rostou nebo jsou nesnesitelná tím, že se opakují. Becketovští „vyvrženci“ nevedou spolu dialogy. V ošoupaných kalhotách a obnošených svetrech se přes hru se slovem i rekvizitou probojovávají sami k sobě. Pro nalezení rovnováhy jsou herci schopni nosit prkna na zádech nebo ji hledají pomocí mopů umístěných na různých částech těla. Do problému je možné být ponořen, nebo se v něm hrabat, vidíme, že tihle lidé jsou v pasti a vaří jen z toho, co v nich (a také na ostrově) je. Rekvizity jakoby hercům napovídaly parabolu, kterou je třeba použít, abychom jim porozuměli, aniž by museli své jednání či stav psychologizovat či podepírat celým příběhem. A jelikož se vyjadřují pomocí „harampádí“, které vyplavilo moře, jejich herecké akce jsou básnivě vynalézavé a zároveň mnohoznačné neboť stále zpřítomňují nejen vnitřní stav, ale také pustinu ostrova a v dalším plánu snad i harampádí holešovických jatek.
Nina Rutová
BOUŘE
Udeří hrom. Čtyřikrát. Na každé zaburácení se zdvihne jedna zaťatá pěst do výšky. Je to jako vlna, která se ustálí a čtyři mužské paže zůstanou viset ve vzduchu, napřažené směrem do hlediště. Všechny čtyři mladíky stihnou hromy, déšť a blesky. Je to paralela k jejich vlastním vnitřním bouřím. Každý prožívá tu svou.
Skutři a jejich tým vždycky uměli a umí vytvořit atmosféru. To se jim daří i v Bouři. Hudba (mimochodem soundtrack z představení bych si koupila) je snová, místy i dramatická a vytváří pointy, které bohužel v samotné hře performerů nejsou. Světla se občas plíží nízko jeviště, cítíme jako bychom byli s aktéry na pustém ostrově – nikoli však na pustém ostrově jejich duší.
Šplouchání vody. Vlny, které odpluly stejně tak i jejich frustrace a trápení. Bouře je za nimi. Čtyři muži stojí opět vedle sebe tváří v tvář divákům. Se zacházejícím sluncem pádlují uklízecími mopy do klidnějších vod.
A já si říkám, škoda, že od toho prvního k tomu poslednímu momentu se energie v tom jamu s rekvizitami a monology někam vytratila a opravdu povstala až nyní, v závěrečné tečce. Škoda, že se pro mě v té změti situací ztratila i nějaká hlubší výpověď. Možná, že lidé, kterými vnitřní bouře zmítají, se v představení najdou. Skutrům i Jatkám bych to přála.
Markéta Faustová
NEOKÁZALE
Mám rád inscenace, které umí navodit magickou atmosféru, vytvářenou pomocí obrazů ne vždy úplně snadno dešifrovatelných, přitom ale divadelně nosných. A taky mám rád, když se inscenace umí nenásilně pohybovat na hraně mezi depresí, sebeironií a groteskou. Na Bouři se mi kromě toho líbí, jak se tu volně mísí vymítání osobních traumat s ryze asociativními řetězci. A také to, že se dotýká docela vážných témat, aniž by přitom tvůrci cítili potřebu okázale si rvát kusy masa a s dětinskou pýchou je předvádět publiku.
Vladimír Mikulka
ZPĚNĚNÁ PLECHOVKA S RADLEREM
Základní schéma nového projektu Bouře dvojice Kukučka-Trpišovský je staletími prověřená jistota. Vrhnout pár postav na ostrov, zahalit je doslovnou i metaforickou bouří, fungovalo skvěle už Shakespearovi. Bouře, kterou uvedli na Jatkách 78, fungovala dobře hlavně na začátku. Úvodní obrazy měly nápad, magii, humor, rytmus, napětí. Není nad první dojem plný příslibů!
Rozvinout předivo charakterů a traumat čtveřice mužů (proč byli čtyři a ne tři, nebo pět?) tak, aby se přenesla do publika nějaká hlubší, existenciální, zpráva, je trochu jiná záležitost.
Jednotlivé „statusy performerů“ se sice od sebe lišily, ale nijak výrazně. Pochopili jsme, že každý trpí nějakou fobií, nevyřešeným komplexem, nenaplněním ve vztahu, úzkostí, nerozhodností… ale dramaturgie ani režie oněm slabostem nepropůjčila velikost dramatu, ani sílu grotesky.
Sami aktéři balancovali na hraně autentické výpovědi a režijního konstruktu, ale směs to byla řídká, nikoli výbušná. Sonda do hlubin mužské duše, kterou Skutři nabídli, měla ponor kávové lžičky a závažnost facebookového nářku. Nebo je snad svět dnešních mladých mužů fakticky „vyměklý“ jako elektronická cigareta a Radler? OMG!
Jana Návratová
11.12.2014