tango vypuštěné na svobodu

Loď Tajem­ství na praž­ské Náplav­ce se na léto sta­la hoj­ně vyu­ží­va­nou diva­del­ní scé­nou a nut­no říci, že někte­rým pro­jek­tům slu­ší víc než black box uvnitř diva­del­ní budo­vy. To je prá­vě pří­pad před­sta­ve­ní Qui­lom­bo cho­re­o­gra­f­ky Patri­cie Porá­ko­vé, kte­ré prou­dí v rytmech divo­ké­ho tanga.

V rám­ci pro­gra­mu fes­ti­va­lu Diva­del­ní Ody­sea bylo z diva­dla Ponec vypuš­tě­no na svo­bo­du, na palu­bu lodi do magie let­ní noci, kde se koneč­ně moh­lo uká­zat v celé své přitažlivosti…

Lodě hou­pa­jí­cí se na vlnách, z lid­ské kůže je ješ­tě cítit vedro prá­vě odchá­ze­jí­cí­ho dne, nastá­vá čas zába­vy. V argen­tin­ských docích Vlta­vy se potká­va­jí tři muži a jed­na žena. Cha­risma­tič­tí, uvol­ně­ní, smy­sl­ní. V šeru noci plu­jí po dře­vě­né zemi jako samot­né lodě po vodě. Muž a žena se navzá­jem popad­nou. Žád­né opa­tr­né kla­sic­ké taneč­ní drže­ní, žád­né fli­t­ry a sexy pod­pat­ky, ale zemi­tost a ani­ma­li­ta, kte­rá k tan­gu v jeho počát­cích, v osm­de­sá­tých letech deva­te­nác­té­ho sto­le­tí, patřila.

Za chví­li upře čtve­ři­ce taneč­ní­ků význam­ný pohled do náh­le svět­lem zali­té­ho jeviš­tě. Je v něm výzva. Vyzvá­ní k tan­ci nebo na sou­boj? Když spo­lu vzá­pě­tí tan­čí dvo­ji­ce mužů, nejde o něhu, ale o sva­ly. Taneč­ní­ci se drží muž­sky neu­r­va­le, odstr­ku­jí se, ruku jako­by si podá­va­li spí­še k páce než k tan­ci. Tako­vé asi tan­go původ­ně moh­lo být, plné tes­toste­ro­nu a chlap­ské ener­gie, když se po těž­ké fyzic­ké prá­ci setká­va­li afrob­ra­zil­ští při­stě­ho­val­ci v pří­sta­vu v Bue­nos Aires.

Patri­cie Porá­ko­vá si nemoh­la vybrat auten­tič­těj­ší tým. Taneč­ní­ci svou jižan­skou krev neza­přou. Lean­dro Furi­an, kte­rý půso­bí jako lek­tor tan­ga, z Bue­nos Aires pochá­zí, stej­ně tak jako hudeb­ník Ivo Saint, kte­rý hra­je v před­sta­ve­ní na hous­le i kla­vír. Javier Antar se v Argen­ti­ně tan­gu učil. Jejich těla ale zna­jí i tech­ni­ky con­tem­po­ra­ry, Cun­ningha­ma, Gra­ham, Limó­na. A tak má tan­go v Qui­lom­bo zce­la nový cha­rak­ter – půso­bí vol­ně, jako by se jed­na­lo o taneč­ní jam, při­tom ale sebe­vě­do­mě a divo­ce. Patri­cie Porá­ko­vá jako žena, o kte­rou muži vedou tichou vál­ku, je při­ro­ze­ně svůd­ná. Má v sobě sex appeal fil­mo­vé osu­do­vé ženy. Její dlou­hé nohy podu­pá­va­jí o dře­vo země, narych­lo se obtá­čí oko­lo muž­ských lýtek, léta­jí vzdu­chem, když ji part­ner pře­ha­zu­je a zase hlad­ce sli­du­jí po zemi. Umí ale i vyčká­vat jako šel­ma v kle­ci. Ví, že u tan­ga, v boji na tře­tí­ho, může být tím tře­tím prá­vě ona.

Qui­lom­bo zna­me­ná v pře­kla­du cha­os, bor­del nebo nevěs­ti­nec. Ozna­ču­je komu­ni­tu „otro­ků, imi­gran­tů hlu­bo­ko uvnitř džun­gle.“ Tím cha­o­sem, tou džun­glí, je tan­go samo. Niko­li jako tan­go sou­těž­ní, v podo­bě spo­le­čen­ské­ho tan­ce, ale v jeho vnitř­ní vib­ra­ci v sil­ném ener­ge­tic­kém napo­je­ní dvou těl, kte­ré se vyhr­nou z prou­du všech pra­vi­del. To je ta pra­vá exhi­bi­ce sli­bu­jí­cí emo­tiv­ní podí­va­nou pro divá­ko­vy oči. Pře­ci jen je tu však jed­na výt­ka. Ačko­li žád­ná pří­bě­ho­vá linie není v Qui­lom­bu potře­ba, záži­tek z tan­ce boha­tě sta­čí, pře­ci jen je ško­da, že před­sta­ve­ní nevy­gra­du­je do závě­reč­né teč­ky, ale ztra­tí se tak tro­chu neu­kon­če­ně a neslyš­ně jako v obla­ku ciga­re­to­vé­ho kouře.