tanec na festivalu v karlových varech

Jed­na z nej­vět­ších kul­tur­ních udá­los­tí roku — Mezi­ná­rod­ní fil­mo­vý fes­ti­val Kar­lo­vy Vary skon­čil v sobo­tu 12. 7. a tanec tu samo­zřej­mě nemohl chy­bět. Tan­či­lo se na slav­nost­ním zaha­jo­va­cím veče­ru v deš­ti a v kalu­žích vody.

Cho­re­o­gra­fii vel­ko­le­pé­ho ope­nin­gu již tra­dič­ně při­pra­vi­li brat­ři Caba­no­vé.  Téměř v prů­bě­hu celé­ho fes­ti­va­lu bylo na pro­gra­mu před­sta­ve­ní nové­ho cir­ku­su DOLLS sou­bo­ru La Puty­ka, kte­ří Cha­pi­te­aux ten­to­krát vymě­ni­li za kamen­nou budo­vu Měst­ské­ho diva­dla. Akro­ba­té z celé­ho svě­ta uchva­co­va­li divá­ky zejmé­na svý­mi výko­ny na šálách.  Pří­rod­ní par­ket se plnil i na večí­r­cích v Aero­por­tu v korunách stro­mů nad cen­t­rem měs­ta a jed­no odpo­led­ne se tanec dostal i na Mlýn­skou kolo­ná­du. Ve stře­du 9. 7. se tu před­sta­vi­li mistři svě­ta ve spo­le­čen­ských tan­cích ze stu­dia Elle­gan­ce z Košic. Polo­vi­na taneč­ní­ků byli vozíč­ká­ři. Zhru­ba hodi­no­vá show latin­sko­a­me­ric­kých i stan­dard­ních tan­ců měla grá­dy a někte­ré divá­ky dokon­ce rozplakala.

Mistři tan­ce na vozí­ku
Spo­le­čen­ský tanec na vozí­ku u nás na sou­těž­ní úrov­ni zatím nee­xis­tu­je, o to spí­še pro nás byla ukáz­ka slo­ven­ských mis­trů svě­ta zje­ve­ním. V Čechách se pod­le hlav­ní­ho cho­re­o­gra­fa stu­dia Pete­ra Vida­ši­če obje­vu­jí pou­ze sku­pi­ny vozíč­ká­řů, kte­ré se zamě­řu­jí na tanec v oblas­ti arte­te­ra­pie — v Brně, ve Vsetí­ně či v Kar­lo­vých Varech.

Spo­le­čen­ský tanec na vozí­ku ale může být i na úrov­ni vrcho­lo­vé­ho spor­tu. Nároč­né tré­nin­ky a celo­svě­to­vé sou­tě­že, mno­ho dři­ny i ces­to­vá­ní. Jas­ná sou­těž­ní pra­vi­dla jsou již při roz­tří­dě­ní do jed­not­li­vých sku­pin. Na mezi­ná­rod­ním poli se sou­tě­ží­cí – páry taneč­ní­ků na vozíč­ku — roz­dě­lu­jí do tří základ­ních kate­go­rií – Com­bi 1, Com­bi 2 a Duo. Ve sku­pi­ně Duo spo­lu v páru tan­čí dva vozíč­ká­ři, v Com­bi 1 pár tvo­ře­ný zdra­vým taneč­ní­kem a vozíč­ká­řem s těž­ším zdra­vot­ním han­di­ca­pem a v Com­bi 2 vozíč­kář s leh­čím zdra­vot­ním han­di­ca­pem se zdra­vým tanečníkem.

V Kar­lo­vých Varech jsme vidě­li všech­ny kom­bi­na­ce. Důle­ži­tá je samo­zřej­mě tech­ni­ka, ale i ener­gie v těle a v očích, kte­rou po sobě šle­ha­jí taneč­ní­ci v páru. K tomu se hod­no­tí i ori­gi­na­li­ta cho­re­o­gra­fie. Tanec na vozíč­ku totiž do tan­ce při­ná­ší spous­tu nových vhle­dů a kre­a­cí. Tam, kde u swin­gu zdra­vý taneč­ník roz­do­vá­dí hru tapů špi­ček a pat, taneč­ni­ce na vozí­ku roz­ví­ří hrud­ník a paže a při­dá i ryt­mic­ké při­zdvih­nu­tí kole­ček vozí­ku. Kola vozí­ků doká­ží být vel­mi rych­lá, taneč­ní­ci doslo­va pře­lé­tá­va­jí sál, točí se doko­la nesku­teč­nou rych­los­tí. Zkou­má­ní mož­nos­tí tan­ce s vozí­kem odkrý­vá pes­t­rost pohy­bů, kte­ré nás u běž­né­ho tan­ce asi již nepřekvapí.

Cho­re­o­gra­fie a tré­nink na koleč­kách
Peter Vida­šič se o tanec vozíč­ká­řů začal zají­mat, když měl sám zra­ně­ní nohy a jeho kama­rá­do­vi kvů­li rako­vi­ně nohu ampu­to­va­li. Zača­li prý zkou­šet na vozíč­ku, co je mož­né a co nemož­né. Zjis­ti­li, že cho­re­o­gra­fie limi­tu­jí han­di­ca­py jed­not­li­vých taneč­ní­ků: „U kaž­dé­ho taneč­ní­ka je mož­né pou­ží­vat jiné sval­stvo. Ve sku­pi­ně Elle­gan­ce máme napří­klad čle­na, kte­rý spa­dl při paragla­din­gu a má v pod­sta­tě nepo­hyb­li­vou páteř. Cho­re­o­gra­fie pro něj bude pod­lé­hat jiným pra­vi­dlům než cho­re­o­gra­fie pro dív­ku, kte­rá trpí láma­vos­tí kostí.“

To je prá­vě pří­pad Hele­ny Kašic­ké, kte­rá spo­lu s Pete­rem Vida­ši­čem, se kte­rým tvo­ří pár, vyhrá­la letos v Tokiu pohár mis­try­ně svě­ta. Ve svém těle má snad všech­ny kos­ti zlo­me­né. Od té doby, co tan­čí, však nemoc hod­ně ustou­pi­la. To je také odpo­věď na otáz­ku, zda je vůbec pro vozíč­ká­ře tanec zdra­vot­ně vhod­ný. Peter Vida­šič k tomu pozna­me­ná­vá: „Kaž­dý sport je svým způ­so­bem nároč­ný. Pro taneč­ní­ky na vozí­ku musí­me najít vhod­nou har­mo­nii tré­nin­ko­vé­ho pro­ce­su. Taneč­ní­ci se nesmí pře­pí­nat. Nemě­li by tré­no­vat pět šest hodin v kuse, pro­to­že to sval­stvu může více uško­dit než pomo­ci. Vět­ši­nou tré­nu­jí v pět­a­čty­ři­ce­ti­mi­nu­to­vých blo­cích, ale před sou­tě­ží jsou pak na par­ke­tě den­ně. Vzhle­dem k tomu, že tan­čí na sou­těž­ní úrov­ni, oče­ká­va­jí se od nich i výsled­ky. Jsou zvyklí na to, že je lidé pře­sta­li vní­mat jako těles­ně posti­že­né. Ces­tu­jí po svě­tě a umí se o sebe maxi­mál­ně posta­rat. Díky tan­ci jsou sil­něj­ší i v osob­ním životě.“

Tanec na vozí­ku — sport nebo umě­ní?
Tanec na vozí­ku je para­lym­pij­ským spor­tem, ale zatím není v pro­gra­mu para­lym­pi­á­dy. V sou­čas­né době se však na zařa­ze­ní do ofi­ci­ál­ní­ho pro­gra­mu inten­ziv­ně pra­cu­je. V kaž­dém pří­pa­dě jde ale o jedi­nou dis­ci­plí­nu, kte­rá je záro­veň umě­ním i spor­tem a spo­ju­je zdra­vé a těles­ně posti­že­né. Peter Vida­šič se ale více při­klá­ní k tomu, že spo­le­čen­ský tanec na vozí­ku je umě­ním: „Pozná­te to již pod­le spo­leč­nos­ti lidí, kte­ří se tan­ci na vozí­ku věnu­jí. Hol­du­jí krá­se hud­by, pohy­bu. Rea­li­zu­jí se v rám­ci pro­je­vu svých emo­cí. Umí pro­je­vit své poci­ty a nála­dy, sdí­let je s pub­li­kem. Jsou úpl­ní ote­vře­ní, odda­ní tan­ci. Mno­ho­krát se nám poda­ři­lo roz­pla­kat publikum.“

Poda­ři­lo se to i v Kar­lo­vých Varech. Tanec je totiž vášeň, kte­rá pro­bou­zí k živo­tu a odkrý­vá vnitř­ní toky ener­gií, kte­ré se skrý­va­jí pod povr­chem. Díky tan­ci doká­že­me hod­ně — pocí­tit svo­bo­du a taky se jed­no­du­še pořád­ně bavit.