Surreální legenda o stáří

Sta­ří. Odlo­že­ní sta­ří, na kte­ré nikdo nemá čas, a kte­ří jsou pro všech­ny ostat­ní pří­tě­ží. Jaký je jejich vnitř­ní svět? Mož­ná děsi­vý, mož­ná děsi­vě zábav­ný, ale roz­hod­ně ne tak nud­ný jako naše rea­li­ta. Vlámští Pee­ping Tom se nás ten­to­krát dotknou hlou­bě­ji, než doká­že­me tušit, když ote­ví­ra­jí vra­ta do pra­zvlášt­ní­ho domu, se kte­rým si pohrál čas…

Může to být sta­rý zaprá­še­ný hotel. Restau­ra­ce s oprýska­ný­mi sto­ly a dře­vě­ným pódi­em, na kte­rém kdy­si k tan­ci vyhrá­val jaz­zo­vý band. Všich­ni hos­té už ale ode­šli a sku­pi­na uklí­ze­čů do ryt­mu šmát­rá sme­tá­ky po zemi. Šou­ra­jí se, hla­vy sklo­pe­né. Za chví­li si pose­da­jí oko­lo sto­lu k tep­lé polív­ce. Jsme ve starobinci.

Hlav­ní posta­vou je otec – vader – father.  Muž s bílý­mi vou­sy a proříd­lý­mi urou­sa­ný­mi vla­sy. Býval, a snad mož­ná ješ­tě je, jed­ním z nej­bo­hat­ších mužů Bel­gie. Stá­ří ale soci­ál­ní sta­tut neu­zná­vá. Vidí­me ho upou­ta­né­ho na koleč­ko­vé křes­lo, stís­ně­ný, zma­te­ný pohled, když ho navští­ví jeho zaměst­na­ný syn, též již postar­ší muž: „Mám na tebe jen dva­cet minut, tati. Rych­le, tati, ať to všech­no stih­ne­me. No, podí­vej, co si udě­lal. Už na tebe mám jen pat­náct minut…“ Jen, co se ale syn odpo­klon­ku­je, sta­řík oží­vá. Hra­je na kla­vír pří­tom­ným dámám svou oblí­be­nou píseň, křepčí, sní, vzpo­mí­ná a mož­ná i halu­ci­nu­je. Nejde pří­mo o kon­krét­ní oso­bu, ale o meta­fo­ru muže – člo­vě­ka a věč­né­ho kolobě­hu živo­ta. V závě­ru se syn obje­vu­je v plen­kách. Je dítě­tem i sta­rým mužem, jehož tělo za chví­li zakry­jí bílým pro­stě­ra­dlem. Oka­mži­ky po zro­ze­ní a před smr­tí si mohou být tak podobné.

Život ve sta­ro­bin­ci je živo­tem za zdí. Nee­xis­tu­jí tu žád­né spo­le­čen­ské nor­my cho­vá­ní, žád­né zábra­ny, jen vzpo­mín­ky, před­sta­vy, sny i noč­ní můry. Prá­vě ty jsou repre­zen­to­vá­ny taneč­ní­ky. V jídel­ním salón­ku se mezi sta­ré (někte­ří z nich urči­tě budou neher­ci) vmí­sí posta­vy. Jako v surre­a­lis­tic­kém fil­mu se zmí­ta­jí mezi tichý­mi posta­va­mi důchod­ců. Dva asi­j­ští taneč­ní­ci – Hun-Mok Jung z Kore­je, kte­ré­ho zná­me z 32 Rue Van­denbra­den a  Yi-Chun Lu, kte­rá jako­by vypadla z něja­ké východ­ní legen­dy o tyg­ru a dra­ko­vi, sli­du­jí po kole­nou na pod­la­ze v páro­vém tan­ci. V kos­tý­mu ošet­řo­va­tel­ky se Yi- Chun, jak ata­ko­vá­na běsi, točí do kola, dlou­hé vla­sy cir­ku­lu­jí vzdu­chem.  V jiné scé­ně vykouk­ne jako sle­pi­ce z hrn­ce od polév­ky. Bra­zil­ka Maria Caro­li­na Vie­i­ra, jižan­ská krás­ka podob­ná Pene­lo­pe Cruz, se v čer­ných při­lé­ha­vých šatech pohu­pu­je v bocích na jeviš­ti s mik­ro­fo­nem v ruce. Hle­diš­těm se line bra­zil­ská sam­ba. V dal­ší scé­ně chyt­ne pod­pa­tek své boty a ve sna­ze sun­dat ji z nohy, se začne její tělo pro­hý­bat, v kolíb­ce se kou­lí po jeviš­ti do růz­ných stran. Prá­vě tahle sexy zpě­vač­ka může být vzpo­mín­kou na minu­lost jed­né z pří­tom­ných dam, napad­ne nás, když se dív­ka shr­bí, svraští tvář, a jako sta­ře­na s tře­sou­cí­ma se ruka­ma, upad­ne do koleč­ko­vé­ho křes­la. Věč­ná spra­ve­dl­nost pomí­ji­vos­ti mlá­dí se týká nás všech.

Sku­pi­na Pee­ping Tom dis­po­nu­je vybrou­še­nou kva­li­tou per­for­me­rů. Na kon­kur­zy se sjíž­dě­jí stov­ky taneč­ní­ků z celé­ho svě­ta. Jejich těla jsou nesku­teč­ně oheb­ná, jsou cha­risma­tič­tí, kro­mě tan­ce umí hrát i zpí­vat. Zpěv a hud­ba dotvá­ří atmo­sfé­ru této sno­vé sklá­dač­ky.  Někdy plu­je­me v prou­du dáv­né asij­ské pís­ně, jin­dy nás nao­pak vydě­sí zvu­ko­vý pod­kres plný vrza­jí­cích pan­tů od dve­ří. Zvláš­tě, když se obje­ví žena se str­nu­lým výra­zem šílen­ce a se slo­vy:“ Eve­ry­bo­dy wants to kill your father.” Ale vader se nene­chá. Je totiž stej­ně tak jako ostat­ní uza­vřen ve svém vlast­ním svě­tě. V jed­né z posled­ních scén se kolem něj divo­ce roz­to­čí rej boso­rek. Kolo­vé suk­ně, vodo­pá­dy vla­sů se točí a točí. A on jako opo­je­ný cítí ten neko­neč­ný kolo­toč živo­ta s nimi.

Vader při­po­mí­ná film plný pře­lu­dů, dáv­nou legen­du o stá­ří, fan­task­ní obraz, kte­rý má ale zce­la jas­nou výpo­věď. Nechtěj­me sta­ré lidi měnit. Ptej­me se na jejich poci­ty, na jejich svě­ty. Mají nám toho totiž pořád tolik co dát. A mož­ná to ješ­tě bude pořád­ná jízda …