Očistná katarze Tance Praha

Letoš­ní Tanec Pra­ha vygra­do­val do katar­ze. Oheň závě­reč­né­ho legen­dár­ní­ho před­sta­ve­ní Svě­ce­ní jara ješ­tě více roz­d­mý­cha­ly Mou­ve­ments. Jejich autor­ka, kanad­ská cho­re­o­gra­fic­ká iko­na, Marie Choui­nard vybí­há po skon­če­ní veče­ra v záva­lu aplau­su na jeviš­tě, ská­če do vzdu­chu jako malá hol­ka, dlou­hé pla­vé vla­sy léta­jí naho­ru a dolů. Divá­ci i přes všech­no to zla­to Hudeb­ní­ho diva­dla Kar­lín cítí tepat ener­gii, kte­rá námi pro­růs­tá od kořenů.

Stra­vin­ské­ho opus mag­num – Svě­ce­ní jara – při­vez­la Marie Choui­nard do Čech již v roce 2007. Před­sta­ve­ní bylo sice teh­dy nešťast­ně umís­tě­no do pro­sto­ru Saz­ka Aré­ny, za to však obo­ha­ce­no o hudeb­ní­ky Sym­fo­nic­ké­ho orchest­ru Čes­ké­ho roz­hla­su, kte­ří dra­ma­tic­kou sklad­bu zahrá­li živě. Ten­to­krát byla hud­ba repro­du­ko­va­ná, o to ostřej­ší fokus však zabí­ral na taneč­ní­ky, kte­ří bou­ři­li v kaden­ci pádí­cích tónů. Všech­no živel­ně bují, mění se, obcu­je a plo­dí bez jedi­né pau­zy. Jako­by se snad taneč­ní­ci nepo­tře­bo­va­li ani nadechnout.

Marie Choui­nard Svě­ce­ní jara nevy­prá­ví. Pří­běh o vra­žed­ném ritu­ál­ním obě­to­vá­ní ženy jí na roz­díl od jiných cho­re­o­gra­fů Piny Bausch či Anje­li­na Preljo­ca­je, neza­jí­má. Jde tu o ani­ma­li­tu, divo­ký pud, při­ro­ze­nost živo­ta v pří­ro­dě. Choui­nard nevy­vo­lá­vá syn­chro­ni­zo­va­né tan­čí­cí chó­ry. Kuže­ly svět­la nao­pak zabí­ra­jí indi­vi­du­a­li­ty, dvo­ji­ce, tvo­ry, fauny.

Taneč­ní­ci oble­če­ní jen do čer­ných při­lé­ha­vých šor­tek vyska­ku­jí, roze­ví­ra­jí své obna­že­né hrudě, točí se, vytr­ču­jí údy do všech stran, jako báj­ní ken­tau­ři pře­chá­zí pro­sto­rem. Prsy se při­tisk­nou vyzý­va­jíc se v boj. Jako ple­men­ní býci. Nad hla­va­mi si při­dr­žu­jí roh, kte­rý se vzá­pě­tí obje­ví jako sym­bol falu, sym­bol plo­di­vé síly. Kopu­lač­ní pohy­by jsou před­ve­de­ny se vší jed­no­du­chos­tí tvo­ře­ní, bez sebe­men­ší­ho názna­ku ero­ti­ky. Ženy – dvě exo­tic­ké kvě­ti­ny, jejichž těla jsou pose­ta vel­ký­mi trny, se jako obrov­ský­mi kle­pe­ty zachy­cu­jí jed­na do dru­hé. Pro­plé­ta­jí se, pučí. Při vší té pohy­bo­vé pes­t­ros­ti, při tom kon­cer­tu těles­nos­ti, nás pře­kva­pu­je snad jedi­né, že hud­ba je mož­ná někdy ješ­tě fyzič­těj­ší než tanec sám.

Závě­reč­ná scé­na vyús­tí neče­ka­ně po všem tom běsu do zti­še­ní. Taneč­ní­ci se popr­vé za celé před­sta­ve­ní napřímí a klid­ným kro­kem roz­váž­ně při­stu­pu­jí do tmy, k divá­kům. Roz­jitře­né ener­ge­tic­ké vlny v těle v nás ale dozní­va­jí ješ­tě chví­li poté.

Oži­ve­ní Michau­xo­vých fas­ci­nu­jí­cích kali­gra­fií
I bel­gic­ký malíř a bás­ník tvo­ří­cí ve dva­cá­tém sto­le­tí — Henri Michaux inspi­ro­val svým dílem něko­lik sou­čas­ných cho­re­o­gra­fů (napří­klad Jose­pha Nad­je v cho­re­o­gra­fii Aso­bu). Tak jako Stra­vin­ský v hud­bě, pro­ží­vá pohyb a dyna­mi­ku v kresbě.

Mou­ve­ments jsou zalo­že­ny na jed­no­du­chém kon­cep­tu, kte­rý je mis­tr­ně napl­něn. Scé­no­gra­fií je vel­ké pro­jek­ční plát­no. Jako bychom prá­vě zača­li číst kni­hu. Na bílém pod­kla­du se obje­vu­jí Michau­xo­vy čer­né kresbič­ky – pre­ciz­ní kali­gra­fie, při­po­mí­na­jí­cí afric­ké malův­ky posta­vi­ček na kera­mi­ce nebo deka­dent­ní skvrny?

Taneč­ní­ci v čer­ných tri­ko­tech se na mik­ro­mo­men­ty těmi­to tva­ry stá­va­jí. Jejich těla pře­bí­ra­jí for­mu obra­zů. Nezů­stá­va­jí však sta­tic­kým nega­ti­vem, fyzic­kou akcí oži­vu­jí taneč­ní ener­gii, kte­rou  Michaux do svých, na prv­ní pohled, pri­mi­tiv­ních posta­vi­ček, vlo­žil. A tak se poda­ří něco, co jsme mož­ná neče­ka­li. Nejen, že si uží­vá­me doko­na­lou kopii 2D obra­zu pomo­cí fyzic­ké­ho těla. Díky taneč­ní­kům kres­by může­me pocho­pit. Tak jako slo­va, kte­rá jsou pocho­pe­na, až když se vyslo­ví. Marie Choui­nard nei­lu­s­tru­je, ale inter­pre­tu­je a kom­po­nu­je. V Michau­xo­vých kresbách necí­tí zeno­vý klid, ke kte­ré­mu by moh­la smě­řo­vat spon­tán­nost kali­gra­fic­kých orna­men­tů, ale medi­ta­ci v šílen­ství a mož­nos­ti pohy­bu. Elek­tro­nic­ká hud­ba buší a kres­by se kupí. Nejde však jen o jed­not­li­vé sym­bo­ly, ale o jejich pro­po­je­ní, kte­ré vytvá­ří cho­re­o­gra­fii. Taneč­ní­ci vybí­ha­jí tak rych­le, že znak na plát­ně vzni­ká málem poz­dě­ji než jeho taneč­ní význam. Jako čer­ní ptá­ci se roz­lé­za­jí se po pro­sto­ru, tvo­ří orga­nismy. Orga­nič­nost, živel­nost, tou­ha po živo­tě ale není u Mou­ve­ments zákla­dem, tak jako tomu u Svě­ce­ní jara. Mou­ve­ments zůstá­va­jí for­mál­něj­ší, vychá­ze­jí ze struk­tu­ro­va­né pova­hy gra­fic­ké­ho prvku.

Marii­ny meta­mor­fó­zy
Ani po šestatři­ce­ti letech prá­ce nepře­stá­vá Marii Choui­nard fas­ci­no­vat lid­ské tělo a meta­mor­fó­zy, kte­rých je schop­no. Je archi­tek­tem těla. Zpra­co­vá­vá ho jako instru­ment, kte­rý jako­by snad ani nebyl tvo­řen orgá­ny, ale jen sva­ly a ener­ge­tic­ký­mi poli. Je demiur­gem, kte­rý pomo­cí těla doká­že pojme­no­vat svět. A že je v tom oprav­du mis­tr, když doká­že zatan­čit i vaše přá­ní, jak se jí to poved­lo na před­sta­ve­ní ve Veletrž­ním palá­ci v per­for­man­ci In Muse­um

A my děku­je­me Tan­ci Pra­ha, že nám i on letos jed­no přá­ní spl­nil, to, aby taneč­ní sezó­na kon­či­la vel­kým očist­ným potleskem.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.