Sticker

Jed­nou z insce­na­cí pre­zen­to­va­ných na fes­ti­va­lu Malá inven­tu­ra byla pouč­ná per­for­man­ce Stic­ker vytvo­ře­ná tri­em Veling – Bár­ta – Třešňá­ko­vá, kte­ré na sebe před rokem upo­zor­ni­lo kon­cep­tu­ál­ně-akti­vi­zač­ním dílem Tak přes­ně o ráji to není. Ani ten­to­krát to o ráji moc nebude…

Dívat se pořád do stej­ných očí, celé noci poslou­chat stej­né chrá­pá­ní, sná­šet ty malé zlo­zvy­ky, kte­ré nám kdy­si při­pa­da­ly roz­to­mi­lé, a neu­stá­le dýchat jeden vzduch. I ta nej­ry­zej­ší lás­ka se zkrát­ka časem oprýská a vztah může být najed­nou pro oba moc těsný.

Tohle odvě­ké téma lid­ské exis­ten­ce zpra­co­va­li Hal­ka Třešňá­ko­vá a Jan Bár­ta ve své nové insce­na­ci Stic­ker. Dvo­ji­ce, kte­rá spo­lu nepra­cu­je popr­vé, i ten­to­krát při­zva­la holand­skou reži­sér­ku Milou Veling. Do jaké míry byla kon­cep­ce čis­tě v jejích rukou, není zřej­mé; jis­té ovšem je, že dějo­vý rámec nazna­če­ný v ano­ta­ci před­sta­ve­ní se poně­kud ztrá­cí. Že se oci­tá­me na návštěvě u dis­tingo­va­né­ho páru, na návštěvě, kte­rá se postup­ně zvr­tá­vá ve sled trap­ných pošťu­cho­vá­ní a man­žel­ských bojů, nám může poměr­ně snad­no úpl­ně unik­nout. To ale nako­nec vůbec neva­dí, insce­na­ce totiž sama nabí­zí mno­hem šir­ší mož­nost výkla­du. Jem­ně a nená­pad­ně kon­stru­u­je celý prů­běh vzta­hu ono­ho páru na úrovni.

Okouz­li­la ho hned, jak se popr­vé pozna­li. Po zdár­ném lovu ji dostal a teď spo­lu sdí­le­jí nóbl byt. V před­sta­ve­ní je jeho cen­t­rem veli­ký čtver­co­vý kobe­rec – mís­to jejich setká­vá­ní, holy­wo­od­ských polib­ků s hlu­bo­kým záklo­nem i více či méně fyzic­kých bojů. Od počát­ku je jas­né, že tenhle vztah už něja­kou tu dobu trvá. Ony fil­mo­vé polib­ky jsou jen let­mý­mi zábles­ky z minu­los­ti, kte­ré stá­le čas­tě­ji stří­dá neo­sob­ní vyhý­bá­ní se v úzké chod­bě spo­leč­né­ho bytu. Zpr­vu se jen tro­chu roz­pa­či­tě obchá­ze­jí, poslé­ze se jeden dru­hé­mu uhý­ba­jí s netr­pě­li­vos­tí a stře­ží se i jen let­mé­ho pohle­du. Tímhle jed­no­du­chým, peri­o­dic­ky se opa­ku­jí­cím scé­nic­kým nápa­dem tvůr­ci doko­na­le ilu­stru­jí pří­mou ces­tu od rados­ti z pří­tom­nos­ti toho dru­hé­ho přes jeho igno­ra­ci až k iri­to­va­né nesná­šen­li­vos­ti.
A opa­ko­vá­ní scén, vždy jen s drob­ným posu­nem ve výra­zu obou her­ců, je vlast­ně hlav­ním moti­vem insce­na­ce. Stej­ně jako se pra­vi­del­ně potká­va­jí vpro­střed kober­ce, na němž se – nej­pr­ve vrouc­ně, poté spíš v kře­čo­vi­té hře na šťast­ný pár – líba­jí, nebo v úzké chod­bič­ce, stá­le doko­la taky pro­ží­va­jí tytéž situ­a­ce. Tenhle prin­cip tak nápa­di­tě odka­zu­je ke ste­re­o­ty­pu, k němuž dlou­ho­do­bé vzta­hy nut­ně spě­jí. Pře­de­vším ale opa­ko­vá­ní stej­ných situ­a­cí, jež ovšem s postu­pem času oba akté­ři pro­ží­va­jí tro­chu jinak, divá­ko­vi důmy­sl­ně a na dro­boun­kých nuan­cích uka­zu­je vývoj jejich spo­leč­né­ho života.

I pro­to byla v insce­na­ci pod­stat­ná herec­ká prá­ce, nejen ta čis­tě pohy­bo­vá. A v ní Třešňá­ko­vá i Bár­ta roz­hod­ně uspě­li. Kro­mě stro­je­ných úsměvů a póz doko­na­lých lidí v doko­na­lém man­žel­ství, doká­za­li cit­li­vě ztvár­nit i mno­hem jem­něj­ší emo­ce, a navíc mezi nimi pře­chá­zet ost­rý­mi stři­hy. Byli lhos­tej­ní, zákeř­ní, žár­li­ví, zuři­ví i rezig­no­va­ní. Stří­dá­ní a opa­ko­vá­ní stej­ných situ­a­cí ovšem zača­lo postup­ně tro­chu nudit – tem­po mír­ně kle­sa­lo, mís­to aby gra­do­va­lo. Naštěs­tí pak ale insce­na­ce vza­la neče­ka­ný směr a všech­ny ty drob­né úto­ky a duše­né emo­ce pro­puk­ly napl­no. Ele­gant­ní man­žel­ský pár se pře­stal hlí­dat, oba vypnu­li své vnitř­ní kon­t­ro­lo­ry a bez­o­styš­ně se pus­ti­li do bit­ky. Z poma­lé­ho pošťu­cho­vá­ní pře­šli do zuři­vé­ho sou­bo­je a z čtver­co­vé­ho kober­ce se rázem stal ring. Spo­le­čen­sky odě­ní man­že­lé se zmí­ta­li v klub­ku po zemi a near­ti­ku­lo­va­ný­mi zvu­ky s bez­na­dě­jí v očích jeden na dru­hé­ho poště­ká­va­li. V téhle fázi byla obzvlášť rozkoš­ná Hal­ka Třešňá­ko­vá, kte­rá se v malých čer­ných šatič­kách odhod­la­ně pus­ti­la do boje, pli­va­la kolem sebe a roz­či­le­ně frka­la. Po feno­me­nál­ním závě­reč­ném stře­tu zůstal kaž­dý boxer na své stra­ně rin­gu – děli­la je pro­past­ná dál­ka, a přes­to měli v očích blíz­kost a smí­ře­ní s osu­dem. Nebo snad lásku?

Duo Třešňá­ko­vá – Bár­ta ten­to­krát jas­ně doká­za­lo, že diva­dlem se dá vypo­vě­dět mno­hé, aniž by se toho muse­lo mno­ho napo­ví­dat. A jejich Stic­ker ori­gi­nál­ně při­po­mněl, že život­ní part­ner je občas jako otrav­ná lepen­ka, kte­rá se vám při­le­pi­la k noze. Odtrh­nout ji by ale bole­lo tak moc, že se s ní radě­ji nau­čí­te žít…