Šachová partie ve Valmontovi

Román Nebez­peč­né vzta­hy Cho­der­lo­se de Lac­lo­se se obje­vu­je na našich balet­ních jeviš­tích už podru­hé v krát­ké době – v roce 2011 uved­lo Národ­ní diva­dlo Brno balet Nebez­peč­né zná­mos­ti v insce­na­ci cho­re­o­gra­fa Krzysz­to­fa Pas­to­ra. Nyní se k téma­tu obrá­til Libor Vacu­lík v praž­ském Národ­ním divadle.

Vacu­lí­kův Val­mont je na čes­ké pomě­ry veli­ce pocti­vou insce­na­cí, s pre­ciz­ně pro­myš­le­ným lib­re­tem (ved­le cho­re­o­gra­fa se na něm podí­lel Zde­něk Pro­keš), kte­ré cit­li­vě pře­vá­dí „román v dopi­sech“ do diva­del­ní podo­by. Jed­not­li­vé scé­ny jsou dob­ře vysta­vě­né; čas­to se dění na jeviš­ti ode­hrá­vá hned v něko­li­ka plá­nech. Zatím­co v popře­dí vedou svůj taneč­ní dia­log klí­čo­vé posta­vy, v poza­dí scé­ny se ode­hrá­va­jí drob­né, a někdy i podruž­né situ­a­ce (napří­klad v podá­ní Hra­běn­ky de Rose­mon­de a Slu­hy). Zají­ma­vou rovi­nou insce­na­ce je při­rov­ná­ní vyprá­vě­né­ho pří­bě­hu k šacho­vé par­tii, kdy Vikomt de Val­mont spo­lu s Mar­ký­zou de Mer­te­u­il hra­jí s figur­ka­mi, kte­ré mohou mít podo­bu kon­krét­ních postav z pří­bě­hu (k vizu­a­li­za­ci toho­to pro­po­je­ní dochá­zí v závě­ru prv­ní­ho a v úvo­du dru­hé­ho děj­ství, kdy se pod­la­ha jeviš­tě pro­mě­ňu­je v šachov­ni­ci a posta­vy odě­ny v čer­ných a bílých kos­tý­mech se po ní pře­mis­ťu­jí dle šacho­vých posun­ků dvou pro­ta­go­nis­tů). Vždyť i v šachu jde o vymýš­le­ní málo před­ví­da­ných tahů, kte­ré vedou ke kýže­né­mu matu.

Cho­re­o­gra­fic­ký ruko­pis Libo­ra Vacu­lí­ka se v posled­ních letech pří­liš nemě­ní. Ten­to­krát však Vacu­lík pře­kva­pu­je schop­nos­tí skr­ze čis­tě taneč­ní pasá­že vyprá­vět – o vzta­zích mezi posta­va­mi, o jejich cha­rak­te­rech, poci­tech. Pře­de­vším due­ty jsou vyci­ze­lo­va­né a svou obsaž­nos­tí při­po­mí­na­jí pasá­že z bale­tů tako­vých mis­trů, jakým byl např. John Cran­ko. Pří­kla­dem může být scé­na, v níž Vikomt de Val­mont sdě­lí Paní de Tour­vel, že ji nemi­lu­je. Paní de Tour­vel je na začát­ku výstu­pu roz­ru­še­na milost­ným vzpla­nu­tím, v závě­ru scé­ny je však troskou bez ener­gie, spá­le­niš­těm udusa­ných citů. A Val­mont, kte­rý nave­nek vychá­zí z toho­to due­tu vítěz­ně? Nejdří­ve se obje­vu­je na pohov­ce plný vnitř­ní­ho roz­pol­ce­nos­ti a ner­vo­zi­ty. Násled­ně je sice sebe­vě­do­mý a neob­lom­ný, ale i tak vidí­me roz­por mezi tím, co cítí a jak se cho­vá navenek.

K výbor­ným scé­nám pat­ří také výstup Ceci­le de Volan­ges, v němž je svá­dě­na Val­mon­tem a záro­veň mys­lí na Rytí­ře Dan­ce­ny­ho. Vyzně­ní této i dal­ších scén skvě­le napo­má­há scé­no­gra­fie Mar­ti­na Čer­né­ho, zejmé­na pak vyna­lé­za­vá prá­ce s toč­nou. Hlav­ním scé­nic­kým objek­tem je čer­ný kočár, kte­rý se snad­no pro­mě­ňu­je na alkov­nu s šacho­vým stol­kem nebo spi­ne­tem, na lůž­ko či kata­falk. Umís­tě­ním do stře­du toč­ny vzni­ká poo­to­če­ním dojem pohy­bu kočá­ru.
Ve Val­mon­to­vi byl ten­to­krát Vacu­lík nato­lik sděl­ný, že se i cito­vá­ní někte­rých dopi­sů, kte­ré mají dovy­svět­lit pří­běh, zdá nad­by­teč­né. Daří se mu divá­ka vtáh­nout do pří­bě­hu, aniž by byl doslov­ný. Pří­jem­ným rysem insce­na­ce je na Vacu­lí­ka nezvyk­lá umír­ně­nost. Až na výjim­ky „netr­há kuli­sy“ prvo­plá­no­vý­mi efek­ty a nadu­ží­va­nou not­ně barev­nou svě­tel­nou režií. Ško­da že ten­to dojem kazí úpl­ný závěr, kdy Vacu­lík neo­do­lal tea­trál­ním efek­tům a kdy do burá­ce­jí­cí hud­by pla­nou sku­teč­né a pro­mí­ta­né ohně a kdy se Mar­ký­za de Mer­te­u­il sví­jí ve smr­tel­ných křečích.

Val­mont je komor­ním dílem pro pou­hých deset taneč­ní­ků. Zce­la chy­bí sbor a přes­to má divák pocit stá­le nabi­té­ho jeviš­tě. Balet tak výbor­ně pasu­je do taneč­ně ne zrov­na vstříc­né­ho Sta­vov­ské­ho diva­dla. Také obsa­ze­ní bale­tu není zrov­na typic­ké; někte­ré posta­vy při­pra­vo­val Vacu­lík pří­mo s vidi­nou jejich inter­pre­tů. Čas­to šlo o taneč­ní­ky, s nimiž dří­ve pra­co­val a kte­ří paří mezi jevišt­ně zku­še­né a herec­ky výraz­né. Zejmé­na prv­ní obsa­ze­ní skvě­le napl­ňu­je Vacu­lí­kův záměr. Mezi Tere­zou Poda­ři­lo­vou jako Mar­ký­zou de Mer­te­u­il a Ale­xan­drem Kat­sa­po­vem v roli Val­mon­ta je cítit neu­stá­lé napě­tí. Z obou vyza­řu­je sil­né cha­risma, díky němuž snad­no uvě­řit jejich pře­svěd­čo­va­cím schop­nos­tem při mani­pu­la­ci s osu­dy jiných. Str­hu­jí­cí byl výkon Mar­ty Dras­tí­ko­vé, kte­rá vysta­vě­la Paní de Tour­vel od dis­tingo­va­né­ho odmí­tá­ní všech citů, přes pro­pad­nu­tí lás­ce k Val­mon­to­vi až po koneč­né pro­zře­ní a cel­ko­vé fyzic­ké vyčer­pá­ní. U alter­nu­jí­cích Zuza­ny Šimá­ko­vé (Mar­ký­za de Mer­te­u­il), Jiří­ho Kody­ma (Val­mont) a Mag­da­lé­ny Matěj­ko­vé (Paní de Tour­vel) je znát detail­ní pro­pra­co­vá­ní rolí, ale přes­to jsem u nich cítil spí­še pocti­vou herec­kou prá­ci než sku­teč­né zto­tož­ně­ní, sply­nu­tí s cha­rak­te­ry postav.

Obě obsa­ze­ní jsou sehra­ná a vyrov­na­ná – ostat­ně díky Vacu­lí­ko­vě plas­tic­ké cha­rak­te­ris­ti­ce všech postav je co hrát a tan­čit. Ať už jde o dětin­sky třeš­tí­cí Ceci­le de Volan­ges v podá­ní Andrey Kra­me­šo­vé, respek­ti­ve Mor­ga­ne Lanoue nebo mla­dist­vé­ho a vznět­li­vé­ho Rytí­ře Den­ce­ny­ho, kte­ré­ho tan­či­li Ondřej Vin­klát a v dru­hém obsa­ze­ní Matěj Šust. V men­ších rolích se před­sta­vi­li zástup­ci star­ší gene­ra­ce, kte­ří už nejsou čle­ny balet­ní­ho sou­bo­ru, ale jejichž zku­še­nost zapl­ňu­je jeviš­tě sil­nou herec­kou pre­zen­ta­cí. Pla­tí to o Nelly Dan­ko jako Paní de Volan­ges a Lubo­ši Haj­no­vi v roli Hra­bě­te de Ger­court, ale i o spí­še herec­kých či pan­to­mi­mic­kých rolích, kte­ré jsou nepře­hléd­nu­tel­né (Olga Čechá­ko­vá jako Hra­běn­ka de Rose­mon­de a Josef Kote­šov­ský, kte­rý se mih­ne v něko­li­ka výraz­ných mini­ro­lích jako slu­ha, kněz, farář a kočí).

Val­mont je plno­krev­né a pocti­vé balet­ní diva­dlo, což pod­le zhléd­nu­tých před­sta­ve­ní umí divá­ci oce­nit. Od osm let staré­ho brněn­ské­ho Svě­ce­ní jara je to po mém sou­du nej­lep­ší Vacu­lí­ko­va inscenace.