Román Nebezpečné vztahy Choderlose de Laclose se objevuje na našich baletních jevištích už podruhé v krátké době – v roce 2011 uvedlo Národní divadlo Brno balet Nebezpečné známosti v inscenaci choreografa Krzysztofa Pastora. Nyní se k tématu obrátil Libor Vaculík v pražském Národním divadle.
Vaculíkův Valmont je na české poměry velice poctivou inscenací, s precizně promyšleným libretem (vedle choreografa se na něm podílel Zdeněk Prokeš), které citlivě převádí „román v dopisech“ do divadelní podoby. Jednotlivé scény jsou dobře vystavěné; často se dění na jevišti odehrává hned v několika plánech. Zatímco v popředí vedou svůj taneční dialog klíčové postavy, v pozadí scény se odehrávají drobné, a někdy i podružné situace (například v podání Hraběnky de Rosemonde a Sluhy). Zajímavou rovinou inscenace je přirovnání vyprávěného příběhu k šachové partii, kdy Vikomt de Valmont spolu s Markýzou de Merteuil hrají s figurkami, které mohou mít podobu konkrétních postav z příběhu (k vizualizaci tohoto propojení dochází v závěru prvního a v úvodu druhého dějství, kdy se podlaha jeviště proměňuje v šachovnici a postavy oděny v černých a bílých kostýmech se po ní přemisťují dle šachových posunků dvou protagonistů). Vždyť i v šachu jde o vymýšlení málo předvídaných tahů, které vedou ke kýženému matu.
Choreografický rukopis Libora Vaculíka se v posledních letech příliš nemění. Tentokrát však Vaculík překvapuje schopností skrze čistě taneční pasáže vyprávět – o vztazích mezi postavami, o jejich charakterech, pocitech. Především duety jsou vycizelované a svou obsažností připomínají pasáže z baletů takových mistrů, jakým byl např. John Cranko. Příkladem může být scéna, v níž Vikomt de Valmont sdělí Paní de Tourvel, že ji nemiluje. Paní de Tourvel je na začátku výstupu rozrušena milostným vzplanutím, v závěru scény je však troskou bez energie, spáleništěm udusaných citů. A Valmont, který navenek vychází z tohoto duetu vítězně? Nejdříve se objevuje na pohovce plný vnitřního rozpolcenosti a nervozity. Následně je sice sebevědomý a neoblomný, ale i tak vidíme rozpor mezi tím, co cítí a jak se chová navenek.
K výborným scénám patří také výstup Cecile de Volanges, v němž je sváděna Valmontem a zároveň myslí na Rytíře Dancenyho. Vyznění této i dalších scén skvěle napomáhá scénografie Martina Černého, zejména pak vynalézavá práce s točnou. Hlavním scénickým objektem je černý kočár, který se snadno proměňuje na alkovnu s šachovým stolkem nebo spinetem, na lůžko či katafalk. Umístěním do středu točny vzniká pootočením dojem pohybu kočáru.
Ve Valmontovi byl tentokrát Vaculík natolik sdělný, že se i citování některých dopisů, které mají dovysvětlit příběh, zdá nadbytečné. Daří se mu diváka vtáhnout do příběhu, aniž by byl doslovný. Příjemným rysem inscenace je na Vaculíka nezvyklá umírněnost. Až na výjimky „netrhá kulisy“ prvoplánovými efekty a nadužívanou notně barevnou světelnou režií. Škoda že tento dojem kazí úplný závěr, kdy Vaculík neodolal teatrálním efektům a kdy do burácející hudby planou skutečné a promítané ohně a kdy se Markýza de Merteuil svíjí ve smrtelných křečích.
Valmont je komorním dílem pro pouhých deset tanečníků. Zcela chybí sbor a přesto má divák pocit stále nabitého jeviště. Balet tak výborně pasuje do tanečně ne zrovna vstřícného Stavovského divadla. Také obsazení baletu není zrovna typické; některé postavy připravoval Vaculík přímo s vidinou jejich interpretů. Často šlo o tanečníky, s nimiž dříve pracoval a kteří paří mezi jevištně zkušené a herecky výrazné. Zejména první obsazení skvěle naplňuje Vaculíkův záměr. Mezi Terezou Podařilovou jako Markýzou de Merteuil a Alexandrem Katsapovem v roli Valmonta je cítit neustálé napětí. Z obou vyzařuje silné charisma, díky němuž snadno uvěřit jejich přesvědčovacím schopnostem při manipulaci s osudy jiných. Strhující byl výkon Marty Drastíkové, která vystavěla Paní de Tourvel od distingovaného odmítání všech citů, přes propadnutí lásce k Valmontovi až po konečné prozření a celkové fyzické vyčerpání. U alternujících Zuzany Šimákové (Markýza de Merteuil), Jiřího Kodyma (Valmont) a Magdalény Matějkové (Paní de Tourvel) je znát detailní propracování rolí, ale přesto jsem u nich cítil spíše poctivou hereckou práci než skutečné ztotožnění, splynutí s charaktery postav.
Obě obsazení jsou sehraná a vyrovnaná – ostatně díky Vaculíkově plastické charakteristice všech postav je co hrát a tančit. Ať už jde o dětinsky třeštící Cecile de Volanges v podání Andrey Kramešové, respektive Morgane Lanoue nebo mladistvého a vznětlivého Rytíře Dencenyho, kterého tančili Ondřej Vinklát a v druhém obsazení Matěj Šust. V menších rolích se představili zástupci starší generace, kteří už nejsou členy baletního souboru, ale jejichž zkušenost zaplňuje jeviště silnou hereckou prezentací. Platí to o Nelly Danko jako Paní de Volanges a Luboši Hajnovi v roli Hraběte de Gercourt, ale i o spíše hereckých či pantomimických rolích, které jsou nepřehlédnutelné (Olga Čecháková jako Hraběnka de Rosemonde a Josef Kotešovský, který se mihne v několika výrazných minirolích jako sluha, kněz, farář a kočí).
Valmont je plnokrevné a poctivé baletní divadlo, což podle zhlédnutých představení umí diváci ocenit. Od osm let starého brněnského Svěcení jara je to po mém soudu nejlepší Vaculíkova inscenace.
Choreografie: Libor Vaculík, Hudba: Franz Schubert, Pēteris Vasks, Režie: Libor Vaculík, Autor libreta: Zdeněk Prokeš, Libor Vaculík, Hudební režie: Petr Malásek, Scéna: Martin Černý, Kostýmy: Roman Šolc