Diptych

Letoš­ní pod­zim při­ne­sl mimo­řád­nou skli­zeň. Jed­nu z dozrá­lých pre­mi­ér uved­lo diva­dlo Ponec, ačko­li ješ­tě před tím byla pre­zen­to­vá­na v diva­del­ní kap­li v Nečtinách.

Exis­tu­jí dár­ci, jejichž bali­cí papír, či ale­spoň jme­nov­ka při­vě­še­ná na dár­ku, dává pře­dem tušit o obsa­hu skry­tém uvnitř. Stej­ně tak jsou v Čes­ku sku­pi­ny, u nichž může­te pře­dem do vel­ké míry před­po­ví­dat, co čekat a jiné, kte­ré vás svým odklo­nem od napo­sle­dy pou­ži­té­ho výra­zo­vé­ho arze­ná­lu více či méně (ne)příjemně pře­kva­pí. Když při­jde na Nano­hach, lze je cel­kem s kli­dem při­řa­dit do prv­ní sku­pi­ny. Papír sne­se všech­no, včet­ně ano­ta­ce k před­sta­ve­ní, a u této sku­pi­ny, mož­ná více než u kte­ré­ko­li jiné pla­tí, že téma před­lo­že­né na papí­ře je roz­pra­co­vá­no vel­mi vol­ně – cel­kem jas­né sdě­le­ní se stá­vá na pódiu těž­ko sle­do­va­tel­né, což není na ško­du, jeli­kož ote­ví­rá dve­ře dal­ším inter­pre­ta­cím a nechá­vá divá­ko­vi vol­nost mys­li, neza­tí­že­né sna­hou pocho­pit dané téma. Část moz­ku se vypne a jiná zapí­ná, což je mimo­řád­ně osvě­žu­jí­cí zku­še­nost — a také pří­pad nové insce­na­ce této sku­pi­ny, kte­rá byla ke kon­ci říj­na uve­de­na v diva­dle Ponec – Diptych Micha­la Záho­ry.

Před­ně je tře­ba říct, že cho­re­o­gra­fie má bri­lant­ní stav­bu zalo­že­nou na pro­ti­kla­dech, ať už pohy­bo­vých nebo svě­tel­ných a zce­la tak vychá­zí vstříc své­mu názvu. Kaž­dá věc tu má své­ho part­ne­ra, dopl­ně­ní či pro­ti­klad. Mimo­řád­ně vyda­ře­ná je tu prá­ce se svět­lem a sou­hra hry světel/stínů s taneč­ní­ky je jed­nou ze sil­ných strá­nek představení.

Úvod­ní „stí­no­vá“ část pat­ří­cí Micha­lu Záho­ro­vi a Rad­ku Boha­to­vi je výraz­ně mas­ku­lin­ní a vel­mi pre­ciz­ně odtan­če­ná – pohy­by jsou vel­mi přes­né a chtě­né, čas­to při­tom dostá­va­jí balet­ní nádech; „svě­tel­ná“ část Dag­mar Cha­loup­ko­vé této úrov­ně sice nedo­sa­hu­je, avšak co ztrá­cí v tan­ci, dorov­ná­vá pes­t­ros­tí výra­zů; svou roli tu hra­je ale také výraz­něj­ší svě­tel­nost, kte­rá tro­chu „změk­ču­je“ a usnad­ňu­je divá­ko­vo vní­má­ní dění na jeviš­ti. Za sebe však přes­to musím vyzdvih­nout prv­ní část, kte­rá konec­kon­ců i mno­hem lépe nava­zu­je na cel­ko­vé pod­zim­ní nala­dě­ní; navíc Záho­rův výkon je zde mimo­řád­ný, nejen jako cho­re­o­gra­fa, ale také jako tanečníka.

Co se týče sla­bých míst, ta se skrý­va­jí pře­kva­pi­vě zejmé­na ve zvu­ko­vé slož­ce – tro­chu neob­vykle je nej­slab­ším ele­men­tem před­sta­ve­ní prá­vě hud­ba. Nechci říct, že je vyslo­ve­ně špat­ná, ale ve srov­ná­ní s pohy­bem či svě­tel­ným designem sto­jí kva­li­ta­tiv­ně v poza­dí. Na jed­nu stra­nu sice neob­tě­žu­je, ale na dru­hou nijak výraz­ně nepo­si­lu­je vní­má­ní taneč­ní­ho projevu.

Nano­hach v Diptychu potvr­zu­jí, že jsou sku­pi­nou, pro kte­rou je este­ti­ka výra­zu a taneč­ní slož­ka pri­már­ní a urču­jí­cí. Na před­sta­ve­ní se lido­vě řeče­no vel­mi hez­ky dívá, aniž by však bylo „naiv­ní“ či jak­ko­li prvo­plá­no­vé. Nejde o před­sta­ve­ní, bez něhož by se neda­lo v noci usnout, pokud si ale na něj udě­lá­te čas, mož­ná se vám bude spát – a snít – o pozná­ní lépe.

Psá­no z dru­hé pre­mi­é­ry, kte­rá pro­běh­la 27. říj­na v diva­dle Ponec.