Poezie i trapnost zašlého cirkusu

Fran­couz­ská cir­ku­so­vá tru­pa Cirque Trot­to­la při­ja­la pozvá­ní na Let­ní Let­nou již po dru­hé. V roce 2009 před­sta­vi­la v Pra­ze s úspě­chem poe­tic­kou ces­tu do dět­ství v cir­ku­so­vé show Vol­chok a nyní se v cha­pi­te­aux na Let­né obje­vu­je s bur­lesk­ní novin­kou Mata­mo­re, kte­rou vytvo­ři­la spo­lu s dru­hou zná­mou fran­couz­skou cir­ku­so­vou znač­kou Le Petit thé­âtre Bara­que. Od roku 2009 se ale vní­má­ní nové­ho cir­ku­su u čes­ké­ho divá­ka hod­ně posunulo…

Manéž, osvět­le­ná kru­ho­vá aré­na pota­že­ná zčás­ti čer­ve­nou lát­kou půso­bí spí­še jako bazén vsa­ze­ný do země. Ele­va­ce, na kte­ré sedí divá­ci, vychá­zí až z její­ho hor­ní­ho okra­je. V jejích stě­nách jsou pro­ře­za­né otvo­ry, ze kte­rých začnou za chví­li vchá­zet nebo ulo­že­ní ve vel­kých šuplí­kách vplou­vat cir­ku­so­ví kome­di­an­ti v moc­ně sty­li­zo­va­ných kos­tý­mech při­po­mí­na­jí­cích snad nej­ví­ce come­dii dell’ar­te. Vždyť i posta­va Mata­mo­re – nabubře­lé­ho náfu­ky z ital­ské come­die dell’ar­te pochá­zí. Divá­ci sedí jako pan­stvo nad jejich hla­va­mi. Dámy a páno­vé, ladies and gentle­men a mada­mes et mesie­u­rs začí­ná výlet do dáv­ných dob cir­ku­su, kte­rý mož­ná nebyl tak vel­ko­le­pý jako dnes.

Podi­ví­ni, vel­ko­hu­bí páni artis­ti, smut­ní panáč­ko­vé i při­hlouplí tatr­ma­ni jsou tyhle posta­vič­ky. Jako­by bylo vše jakousi hrou na cir­kus, vyvo­lá­ní a oče­ká­vá­ní vel­ké­ho čís­la je čas­to momen­tem nej­vět­ší­ho adre­na­li­nu, po kte­rém při­jde zkla­má­ní. Kro­ti­tel v čer­ném kabá­tu, s bachra­tým nosem a čer­ným klo­bouč­kem (Nigloo) nekro­tí divou zvěř, ale jeho ost­rý bič nej­pr­ve roz­švi­há kvě­ti­ny vsa­ze­né do okra­je aré­ny (až se divá­ci oší­va­jí) a poté roz­por­cu­je papí­ro­vé ruce cir­ku­sá­ka Mad­se namas­ko­va­né­ho jako obří mrav­ko­lev. Nej­vět­ší šel­mou, kte­rou zkro­tí je pak malý psík, kte­rý žer­tov­ně poska­ku­je, sta­ví se na zad­ní nebo na před­ní, „roz­to­mi­le” panáč­ku­je a pobí­há po okra­ji aré­ny kolem divá­ků. Na začát­ku minu­lé­ho sto­le­tí by se jis­tě stal miláč­kem diva­ček – teh­dej­ších měst­ských pani­ček, ale dnes?

Sil­něj­ší momen­ty při­ná­ší do plejá­dy méně slav­ných, plon­ko­vých čísel (napří­klad žong­lo­va­cí hra s pis­to­le­mi, mik­ro­dra­ma krá­le a krá­lov­ny a dal­ší) výstu­py drob­né posta­vy Titou­na ze Cirque Trot­to­la. V čer­ve­ném kos­tý­mu pie­ro­ta s rudý­mi roz­če­pý­ře­ný­mi vla­sy a výraz­ným líče­ním půso­bí andro­gyn­ně, i dět­sky. Se skře­ho­ta­vým hla­sem a láma­nou výslov­nos­tí češ­ti­ny se meta­fy­zic­ky ptá: „Co řekl? Neřekl nic. Na co mys­lí? Nemys­lí na nic? Proč neřekl nic? Proč nemys­lí na nic? Pro­to­že nee­xis­tu­je. Pro­to­že nee­xis­tu­je,” a v jiné pasá­ži jako z absurd­ní­ho dra­ma­tu nakrá­čí s repli­kou: „Jsem princ. Kde jsou tu palá­ce? Kam se podě­ly taneč­ní sály?” U něj cítí­me onu smut­nou poezii svě­ta klau­nů, sníl­ků a pro­kle­tých bás­ní­ků v jednom.

Tolik u cir­ku­su milo­va­né chvě­ní, momen­ty stra­chu divá­ků o zdra­ví per­for­me­rů pak koneč­ně nastá­va­jí v jeho akro­ba­tic­kých pasá­žích. Se silá­kem (Bona­ven­tu­re Gar­con) před­ve­de svou akro­ba­tic­kou bra­vu­ru pře­me­ty nejen na part­ne­ro­vých rukách, ale i na tra­pé­zech v podo­bě podiv­né­ho stro­je visí­cí­ho až u stro­pu. Když zůsta­ne něko­lik minut se smut­ným výra­zem ve tvá­ři viset pově­še­ný jen za ruce za okraj lam­py umís­tě­né vyso­ko vyso­ko nad zemí úpl­ně bez jiš­tě­ní, neb ho opus­til artis­ta, kte­rý ho držel na rame­nou, až nás zamra­zí. Jeho pohled je výra­zem v dál­ce se tou­la­jí­cí duše.

Nej­vý­raz­něj­ším per­for­me­rem však nako­nec zůsta­ne obří lout­ka s vla­sy jako vrkoč a roz­škle­be­ný­mi ústy. Vysa­ze­ná na visu­tou hrazdu, začne se brzy divo­ce točit a létat v neu­vě­ři­tel­né rych­los­ti. Její hadro­vé údy jsou schop­ny nelid­ských pozic, v momen­tech zasta­ve­ní je tělo off balan­ce. Nako­nec jsme oprav­du schop­ni zavá­hat, zda ten­to ďábel­ský tvor oprav­du není živý. Ohro­me­ní dáv­nou diva­del­ní ilu­zí lout­ky, kte­ré je vetknut život, opět fun­gu­je. Prá­vě momen­ty, kdy se tvůr­cům poda­ří onen záchvěv osvěd­če­ných cir­ku­so­vých či diva­del­ních prin­ci­pů zno­vuza­chy­tit, půso­bí jako vel­ké osvěžení.

Cir­kus ve své his­to­rii míchal vyso­ké a níz­ké, humor a trap­nost. Nebyl inte­lek­tu­ál­ní zába­vou, ale povy­ra­že­ním pro lido­vé pub­li­kum, kte­ré se moh­lo nená­roč­ně bavit a bez vel­ké­ho pře­mýš­le­ní žas­nout. Cha­rak­ter přes­ně tako­vé ener­gie spl­ňu­je před­sta­ve­ní Mata­mo­re doko­na­le, a tvůr­cům asi o nic jiné­ho ani nejde.
Divák, kte­rý je již i díky čes­kým cir­ku­so­vým pro­duk­cím, stá­le eru­do­va­něj­ší, se může ptát stej­ně jako posta­va staré­ho klau­na, kte­rý se při­šel podí­vat na čís­lo s malým psí­kem: „Co zna­me­ná tahle maš­ka­rá­da?” Ane­bo se nechá unést jako naši před­ci za sta­rých časů svě­tem těchhle bizar­ních cir­ku­so­vých figu­rek a poba­ví se nad tím, jak si klaun se svým kole­gou nafackuje.

Nut­no však podotknout, že do detai­lů pro­pra­co­va­nou výtvar­nou sty­li­za­ci (kte­rá se pěk­ně prol­ne dokon­ce i do gra­fi­ky a pla­ká­tu před­sta­ve­ní), sna­hu per­for­me­rů o pro­fi­lo­vá­ní jed­not­li­vých postav a pocit nahléd­nu­tí do doby minu­lé, oce­ní urči­tě všichni.