V říjnu pokračuje již druhá série debat Mluvme o tanci, organizovaná Janou Novorytovou a Honzou Malíkem, tentokrát v žižkovské Pracovně.
První z nich, nazvaná 25 let – jedna taneční generace, proběhla hned 1. října. Večer zahájila Martina Hajdyla Lacová se svým energickým, eklektickým, někdy až robotickým tancem s bubeníkem Ivem Sedláčkem v zádech. Svůj vyčerpávající „nářez“ zakončili unaveným a poklidným popíjením piva, čímž připravili půdu jemnější části večera, vernisáži fotek brněnského fotografa Marka Procházky Zevnitř zřítelnic v prostorách baru Pracovny.
Hlavní program uvedli Lucia Kašiarová a Petr Tyc. Ten hned na úvod diskuse rozdělil 25 let porevolučního tance u nás na tři generace –první, do níž sám patří, tvoří jeho vrstevníci, jako zástupce druhé generace uvedl Kristýnu Lhotákovou a Petru Hauerovou, třetí generací jsou samozřejmě umělci působící v současnosti. Podle Tyce první dvě generace působily v ještě ne zcela otevřeném prostředí – a to je důvod, proč se mladí tvůrci dívají „ven“ a neohlížejí se za svými předchůdci. Téma „doma – venku“ a „omezení – otevřenost“ se prolínalo celou diskusí, jinak to v postkomunistické zemi asi ani nejde. Petr Tyc zdůrazňoval „handicap“, který měl on a jeho generace, totiž omezené podmínky bez možnosti konfrontace se zahraniční tvorbou; společnost (včetně sebe), která v tomto prostředí působila, pak označil za netolerantní – k tomu, co dříve neznala. Oponovala mu Lucia Kašiarová spolu s několika studenty konzervatoří. Podle nich je neomezené množství výběru a možností naopak omezující a vytváří společnost ignorantskou.
Podle Petra Tyce je taneční scéna u nás pořád ve stádiu zrodu, „zasloužilí“ choreografové mají stejné podmínky jako začínající a především u nás chybí produkční domy a prakticky neexistuje práce na zakázku (vzápětí si ovšem protiřečil, když zmínil, že choreograf má tvořit z vnitřní potřeby a ne pro honorář). Na konstatování neustále se rodící scény navázala Yvona Kreuzmannová myšlenkou, že mladí dnes nemají na co navazovat a vlastně neznají linii, ve které pokračují, včetně faktu, že generace např. Jana Kodeta nebo Moniky Rebcové byla odchovaná v amatérském prostředí, stejně jako třeba Eva Blažíčková. Zásadní vliv měl u nás, podle ní, od 70. let Pavel Šmok, a až začátkem 90. let k nám začala Kreuzmannová vozit „opravdu“ contemporary; mezi Šmokem a současnou generací tak vznikla velká propast. Lea Švejdová pak zmínila pro vývoj scény u nás podstatnou věc, a to že první absolventi Duncan Centra neměli v 90. letech vlastně kde vystupovat; až v roce 2001 vzniklo divadlo Ponec, které následoval Alfred ve dvoře, NoD nebo studio Alta.
Okrajově bylo zmíněno téma odborné kritiky a reflexe, které bylo rychle uzavřeno tím, že Taneční zóna a Taneční aktuality jsou na tak malou zemi dostatečné. Větší pozornost byla věnována školství, a to nejen oblasti vzdělávání profesionálů, ale hlavně amatérů – samozřejmě především v základních uměleckých školách, které u nás mají dlouhou tradici, ale jejich úroveň je sporná. Zkostnatělost ve vzdělávání dětí ovšem není jen důsledkem pedagogického vedení; změně brání i požadavky rodičů, což potvrdila jak moderátorka diskuse herečka Daniela Voráčková, která působí v dětském studiu Alfreda ve dvoře, tak Lucia Kašiarová, která v Altě pořádá kurzy pro děti. Rodiče mívají jasnou představu o tom, jak má správné „tancování“ nebo správný „dramaťák“ vypadat a odlišný způsob práce v nich vzbuzuje podezření. „Zušky“ a různé kroužky ovšem ne-vychovávají jen profesionály a tvůrce, ale i diváky – a tím se vracíme zpět k tématu neustálého zrodu a jen pozvolného vývoje české taneční scény…
V diskusi bylo otevřeno, nebo spíše znovuotevřeno hodně témat, o kterých se samozřejmě dlouhodobě ví a na které téměř při každé podobné diskusi přijde řeč. Na každý zmíněný problém se ale nabalují další a další, takže bylo někdy pro moderátory obtížné udržet debatu pohromadě. Nejspíš podle očekávání mezi publikem a diskutujícími seděli profesionální tanečníci a choreografové a žádný „obyčejný“ divák. Dobrou polovinu ale tvořili studenti konzervatoří, kteří se nebáli do diskuse přispívat, a jejich příspěvky byly často velmi podnětné. Zapojení „nových tváří“ nejen do diskusí, ale do tanečního dění obecně by mohlo být jednou z cest z bludných kruhů.
