Nedávno završený 18. ročník festivalu Divadelní Flora, který Taneční zóna s oblibou sleduje, přinesl kromě vystoupení domácích performerů, také zahraniční tvorbu v oblasti tance a fyzického divadla. Naše redakce zastoupená Markétou Faustovou zaznamenala prezentaci dvou polských tanečnic, na které budou v Olomouci dlouho vzpomínat.
Fyzický boj, v němž figurují ženy, se na českých jevištích objevil za poslední roky několikrát. První choreografií v ringu bylo asi Naměkko Naostro souboru Nanohach vytvořené už v roce 2005 a dlouhá léta úspěšně reprízované. Tam si to silnými údery nandávala Lea Švejdová s Martou Trpišovskou. V prosinci 2012 uvedli VerTeDance svou groteskní podobu zápasu v ringu a la Charlie Chaplin pojmenovanou Boxteska. Ring se objevil i v oceňovaném představení Markéty Vacovské a Lenky Dusilové One Step before the fall inspirované boxerem Muhammadem Alim – premiéra 2013. Takové množství žen – válečnic na scéně nebude určitě náhoda. Že by měly dnešní ženy stále větší potřebu dokazovat svou sílu? Ukazovat, že boj rozhodně není jen mužskou záležitostí? Anebo je boj to jediné, co nám všem zbývá?
„Boj je v každém našem kroku, v každém našem rozhodnutí. Když jdu tam, řeknu tohle, potkám toto, napíšu toto, je to věčný boj se sebou samým,“ říkají polské performerky Magdalena Tuka a Anita Wach, které na olomoucké Divadelní Floře uvedly inscenaci Fight Fight That´s All We Can Do. Čeští diváci mohli Magdalenu s Anitou vidět před několika lety v inscenaci Casablanca Bohdana Jablanovce.
Wrestling po žensku
Na rozdíl od českých tanečnic, nebojovaly polské gladiátorky pěstmi a kopanci. Jako způsob boje si vybrali wrestling, který má v sobě na rozdíl od jiných bojových sportů něco divadelního. Jde o souboj naplánovaný, nahraný. Hráči předem vědí, kdo z dvojice vyhraje. Všechno už je pak jen show, jejímž hlavním cílem je pobavit diváka.
To bylo i snahou představení Fight, Fight…. Performerky se představily v trikotech, špičatých botách a černých brýlích. Každá na své straně jeviště, jakoby seděly v ringu před zápasem. Siláckými řečmi se hecovaly k boji: „It´s the time to beat the shit out of you.“ To vše ale s velkou dávkou ironie. Oběma performerkám je něco mezi třiceti čtyřiceti, jsou vyšší postavy, až atleticky vyzáblé. Jejich útlé paže žádnou hru svalů neslibují. „I am not as fresh as the morning breeze anymore, but you will see today that I am still in a pretty good shape,“ vyzývá na souboj Anita. Obě ženy vnáší do boje nadsázku. A moc dobře vědí, že nemusí k vítězství použít fyzickou sílu.
Když je boj pískáním odstartován, zaklesnou se bojovnice do sebe jako jeleni parožím a začnou se přetlačovat. Kdo koho skolí první? Za chvíli už ale oblečené jako zpěvačky a la osmdesátá léta trsají na známý hit skupiny Sister Sledge „We are family“ snažíc se strhnout divákovu pozornost jen na sebe. I tanec může být zápas. Magdalena se převlékne do kostýmu mořské panny, obnažená ňadra krytá jen květinami, které rozdává divákům. Když si performerky dávají tzv. arm wrestling, tedy česky páku, kouří u toho cigaretu a upíjí víno ze sklenic na nožičce, jakoby říkaly: „Vždyť je to jen takové škádlení mezi námi, kamarádkami.“ Nejde o to vyhrát, ale pořádně si zařádit, užít si moment „tady a teď“, nadopovat se adrenalinem.
Zásadní část performance ale tvořil videozáznam souboje obou žen, který byl předtočen ve venkovních prostorech. Rozpoznáváme olomoucké náměstí, na kterém se performerky oblečené v kancelářských kostýmcích a na lodičkách chytají pod krkem. Jakoby si právě odskočily od počítače a po cestě ke kopírce se na sebe vrhly. Při přetlačování stříká i umělá krev. Konceptuální, teatrální wrestling, který si bere na paškál hloupost agresivity z laciných akčních filmů? Náhodní diváci vytahují mobilní telefony, aby si zešílené ženy nahráli na video. A mají štěstí, jejich záznam dokonce vygraduje příchodem policie.
Boj v ulicích
Stejně tak jako samotná bojová akce, kterou se performerky vždy před představením naladí v ulicích města, je součástí projektu i workshop wrestlingu. Koná se ve freskovém sále prostoru Wurmovka.
„Anita, protože je tanečnice, workshop začíná warm upem. Dává účastníkům jednoduché úkoly, jak používat zem, jak pracovat s odporem těla protivníka, nebo naopak, jak využít jeho energie. Zároveň chceme, aby si dvojice, která spolu bojuje, vytvořila nějaký vztah. Wrestling není o agresi. Boj může být zároveň i setkáním,“říká o workshopu Magdalena, která po warm upu přebírá vedení a začíná opravdový boj.
Rozděluje účastníky do dvojic, startuje a ukončuje jejich souboje. Je vidět, že mladí lidé jsou warm upem dobře připraveni. Zbaveni obav, strachů se vrhají do boje. I útlá drobná dívka překoná strach a bojuje s o dvě hlavy vyšším soupeřem. Nekopou, nekoušou, nebojují pěstmi. Používají jen svou vlastní váhu. Nejde tu o žádnou techniku – jen o akci s heslem: „Cokoli můžeš použít, použij.“ Performerky však zároveň učí dvojice poslouchat tělo toho druhého, vnímat prostor, být v akci, ale vědomý.
Když už jsou wrestleři unavení, přichází Anita s Magdalenou s novým úkolem: „Vyberte si místo v Olomouci, kde budete bojovat.“ Za chvíli se už skupina vydává ven, do kavárny Bistrá kráva, na trávník před arcidiecézním muzeem, do koridoru univerzitního Konviktu, kde se studenti připravují na zkoušky, do parku u hradeb. Jsme svědky několika mikropředstavení, jejichž pohybový materiál by mohl klidně být inspirací pro choreografii na scéně. Cítíme čistou radost z výměny energie. Magdalena to komentuje: „Bojovat umíme už od dětství, jenom už jsme tu radost z boje zapomněli.“
Performerky, které po sobě v Olomouci nechaly, tak jako v jiných městech Evropy, stopy krve a potu a hodně inspirace, založily po premiéře představení Fight, fight, fight skupinu Ja ja ja, ne ne ne. Budeme je dále sledovat.
30. 5.. 2014
