V říjnu, v rámci festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu, uvedl režisér Jiří Havelka pod značkou souboru VerTeDance site-specific projekt Naučená bezmocnost. Prostory opuštěných suterénů bývalých lázní budovy Orco naplnil tehdy strach, tíseň i nostalgie.
Nahlédli jsme do lágru, ze kterého nelze odejít, do lágru duše. Když nám performeři téměř dýchali do tváře oči plné běsů, když jsme slyšeli duté odrážení jejich těl o chladné zdi, o zem, pocítili jsme onu bezmoc takřka fyzicky. Inscenace měla tak silný vnitřní potenciál, a tak málo možností k reprízám, že se ho tvůrci rozhodli přenést na jeviště. Překvapivě však vzniklo úplně jiné dílo.
Výchozí bod zůstává stejný. Nesvoboda a bezmoc jsou klíčovým tématem i pro Korekci. Už tu ale nejde o příběh vězeňkyně z padesátých let. Jde o nás, běžné lidi 21. století, kteří žijí spoutaní svou prací, vztahy, okolnostmi, svými strachy. Jediný, kdo nás může pustit „na volno“, jsme my sami. Proč to neuděláme? Je to tak těžké? Dochází nám vůbec naše nesvoboda? Anebo raději zůstáváme v sevření, než abychom se museli se svobodou potýkat a převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí?
Režisér Jiří Havelka postavil situaci nesvobody na jednoduchém principu – na nemožnosti pohnout se z místa. Šestice performerů stojí v řadě. Meditativní hudba dvojice hudebníků z Clarinet Factory naladí jemnou energii, do které se performeři probouzejí. Minimalistickými pohyby očí a prstů prozkoumávají pohyblivost svého těla, jakoby se chtěli přesvědčit, že schopnost hýbat se, ještě neztratili. Za chvíli se již osmělí a s mimikou zvědavých dětí začnou pomalu dorážet na osoby stojící vedle nich. Choreografie dosud statické řady nabírá na dynamice. Performeři se kývávají ze strany na stranu jako kyvadla u metronomu, vychylují směr svého kmitání vzájemným dotykem jako kuličky na nitkách ve srážkostroji, který si možná pamatujete z fyziky. Zákony gravitace však jejich pohyb popírá. Tělo se dostává daleko daleko mimo osu a padá do naprosto hraničních úhlů, a vrací se zpět do vzpřímené pozice. Tento trik hraje klíčovou roli – připevněné boty k podlaze nedovolí tanečníkům hnout se z místa. V tomto „kouzle“ je ukotveno celé téma.
Oproti melancholické a drsné Naučené bezmocnosti je Korekce v humoru a lehkosti více „havelkovská“. Postavám se můžeme smát. Když se snaží překonat svůj úděl, padají na zem a nesmyslnými pohyby se úpěnlivě snaží vstát v souladu s heslem, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, nebo když se vzájemně pošťuchují se zlomyslností komiksových figurek. Choreografie je navzdory neměnnému postavení figur v jedné linii velmi invenční a akční. Performeři nevyužívají jen skvěle zvládnutého pohybu, ale i mimiku. Havelka přináší na scénu divadelní hravost i básnickou poetiku, kterou si s sebou nese již od studií na Katedře alternativního a loutkového divadla. Je to koneckonců loutka v podobě botek na nitkách, která „projde“ okolo k zemi přišpendlených těl a otevře postavám oči – odejít je možné!
Korekce končí přetavením otázky: Jsme ochotni z nesvobody uniknout? v otázku: Dokážeme si nesvobodu užít a existovat v ní naplno? A je to vůbec možné?
Těla se vybíjejí. Energicky „paří“ ve světelných záblescích stroboskopu na jakési rozjeté party. Performeři odhazují svršky. Po kůži jim stéká pot. Světla na jevišti zhasnou a my tušíme, že až se hudba vytratí, svaly opět zatuhnou, srdce se stáhne do rohu tělesných útrob a bezmocná snaha o uvolnění může začít znovu.
Korekce není tak emocionálně agresivní, jako byla Naučená bezmocnost. Je civilnější. O to víc se nás však může dotknout. Kdo z nás nemá někdy pocit, že by se chtěl z nějakých těch bot uvolnit a běžet a běžet.
Režie: Jiří Havelka
Choreografie a tanec: Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský
Scéna a kostýmy: Dáda Němeček
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Clarinet Factory
Produkce: VerTeDance o.s.
