Devatenáctý ročník festivalu 4 + 4 dny v pohybu se pod hlavičkou otázky Who is the director? opět rozkročil mezi tancem, divadlem, site-specific, hudbou a výtvarným uměním. V tom je už léta zcela konzistentní. Většina akcí se letos odehrála v Paláci U Stýblů na Václavském náměstí, v Arše a v Altě. Místa činu, důležitá festivalová součást, také vyšla z vnitřních prostorů na ulici. S odstupem se ohlížíme za dvěma uvedenými představeními — More than naked a Trasy vlasů.
Taneční část festivalu otevřela v Arše Rakušanka Doris Ulrich s představením More than naked. Dobře vybraná otevíračka, protože dvacet nahých tančících těl v sobě nese také dost zásadní výtvarnou kvalitu. Je jich dvacet, žen a mužů, a přicházejí na jeviště nazí. Trvá jen malou chvíli, než nahota ztratí svůj prvotní šokující osten. A na jevišti jsou zkrátka těla. Performeři, kteří jsou ve své kůži.
V jejich kůži
„Inscenace rozbije všechny vaše představy o těle, tanci, nahotě i životě,“ objevilo se v internetové upoutávce. To je pochopitelně trochu přehnané, podle zásad marketingu. Nad More than naked je ale rozhodně možné meditovat o různých aspektech toho, co je dnes tanečníkovo tělo a tělo netanečníka, tělo v tanci, v pohybu, jaké má estetické kvality, jak v sobě komplementárně slučuje krásu a ošklivost, přitažlivost a odpudivost, eleganci a neforemnost. Protože Ulrich do svého kusu nevybírala tanečníky podle nějakých pofiderních kriterií dokonalosti. Naopak, vsadila na pestrost. Divákům se před očima míhají vysoustružené svaly i povislé špeky, pihy a mateřská znaménka, chlupy a nehty, pot (ano, i to zdánlivě nejdokonalejší vypracované tělo se po chvíli v pohybu a pod reflektory pekelně zpotí).
Gravitaci se nikdo nesnaží popřít, přelstít a zamlčet, naopak, gravitace je tu exkluzivní spoluhráč. Stejně tak taneční podlaha, na které s časem vyvstává abstraktní obraz malovaný potem a doteky těl. Nejen nohou, tanečníci svá těla nešetří, padají neomaleně a nepředstírají, že jsou lehcí jak pírko. Nepředstírají to ani při zvedačkách, když už se budeme držet pohybu po vertikále – při zvedačkách sledujeme těžkou fyzickou práci s lidským tělem, které evidentně váží desítky kil.
DJka Doris Ulrich stojí v pozadí scény za mixážním pultem. Vidíme její boty, nahé nohy, stříbrnou bundu a černé ulízlé vlasy. Děním na jevišti se při hraní evidentně dost baví. Když tanečníci zmizí v zákulisí, vyklouzne zpoza ochrany mixáku, polonahá vystoupí před diváky a svou nahotu dovrší vysvléknutím bundy. Zavlní se, vyzní to jako gesto solidarity s nahými performery, a zase ustoupí tanečníkům, kteří jsou tentokrát zase solidární s ní a nastupují v teniskách.
Proč má cenu se na jevišti svlékat i v době, kdy nahota není nic skrytého? Má smysl se občas přímo dívat na to, co je běžně obalené důmyslným kostýmem a obestřeno banalitou: na tělo jako na zázrak, který nemáme, ale kterým jsme.
Po trasách vlasů
Domácí skupina Ryba řvoucí se ve své práci pohybuje někde na cestě mezi divadlem, performancí a výtvarným experimentem. Po velkém průzkumu Koupelen (v letech 2009 až 2013 vznikla série performancí v soukromých koupelnách a tři divadelní inscenace) se vrhla na téma lidských vlasů. Trasy vlasů premiérovala pod křídly 4 + 4 dnů.
Dvě performerky, Anežka Kalivodová a Sofia Adamová, se pokouší diváky vtáhnout do atmosféry retro kadeřnictví, kdy kadeřnice ještě nosily silonové pláště a vyvolávaly u klientů nepříjemné mrazení v zádech. V tomhle kadeřnictví se ale nestříhá, spíše je to laboratoř pro výzkum významu vlasů v různých kulturách, v literatuře… Obsesivně se tu zkoumá poezie skřipců, hřebenů a pramenů vlasů, které se promítáním na kůži i bílé pozadí stávají prostředkem výtvarného vyjádření.
Oproti Koupelnám, v nichž se tvůrkyně zajímaly o detaily a využívaly humor jako prostředek nadhledu a jiné perspektivy, jsou Trasy vlasů více vážné a především kloužou po povrchu tématu. Je tu jakoby všechno, co si při rychlém hledání asociací k tematice vlasů vybavíme: předměty a pomůcky, které s vlasy souvisí, performerky s dlouhými vlasy, magická moc vlasů, erotická kvalita vlasů, paruky v kontrastu s přírodními vlasy, vlasy jako vlákna, která mohou ovinout lidi i prostory… Na hodinovou inscenaci je to trochu málo.
Skoro bych řekla, že ta objevnější část večera začala až poté, co se performerky uklonily a odešly ze scény. Za zády diváků totiž stála speciální expozice věnovaná vlasům a předmětům, které se jich týkají – natáčkám, skřipcům, hřebenům… Jak se ukázalo, dá se z nich sestrojit hudební nástroj i instalace, dá se vystavit také rodinné album doplněné osobními vlasovými příběhy. Lidé na fotkách najednou vypadají jinak a podávají nám o sobě jinou zprávu, když je čteme skrze jejich vlasy.
Když jsem poprvé viděla jednu z částí Koupelen – Mýdlo, zajásala jsem, protože mi připadalo, že se na domácí scéně objevil někdo, kdo přichází s velmi osobitým tvůrčím přístupem – pohyb a divadlo skutečně vyrůstaly z podhoubí výtvarného vyjádření a celé to bylo silně ovlivněné trochu vyšinutou DIY estetikou a velmi vtipným fetišismem. Zároveň v sobě Koupelny měly sociologický osten (nebo trn životního stylu), vypovídaly mnohé o současné kultuře těla, která se rozrostla v nové náboženství. Trasy vlasů na to určitě v jistém smyslu navazují – a o tom, že je to téma aktuální, svědčí jakkoliv letmý pohled na ulici okolo nás. Dlouhovlasost je dnes evidentně něco, co se počítá. Vyslechla jsem nedávno rozhovor dvou žen o tom, zda jsou dnes dlouhé vlasy známkou „správného ženství“ – vlasy a klišé. Nevím, zda se Ryba řvoucí hodlá i u vlasů zdržet déle, podobně jako u koupelen, ale materiál a téma, myslím, Trasami vlasů zdaleka nevyčerpala.
