Festival Tanec Praha 2014 zahájilo představení Conversation Piece australské skupiny Lucy Guerin Inc and Belvoir.
Ačkoli choreografka a režisérka Lucy Guerin zamýšlela vytvořit dílo, ve kterém by spolu tancem a slovem konverzovali tři tanečníci a tři herci, smartphony se jim do procesu zkoušení pletli natolik, že se nakonec stali ústředním tématem, a to velmi aktuálním. Také jste si všimli, jak chytré telefony usmrcují naší běžnou společnou komunikaci? Jak nás často odtrhují od reality?
Conversation piece začíná prologem, v němž se trojice kamarádů (tanečníci) sejde k nezávaznému chatování. Povídají si o čemkoli, co je napadá. Každý ale drží v ruce smartphon. Vlastní monology nahrávají na telefonický přístroj, který pak následně předají druhé partě (herci). Ta si nasazuje sluchátka do uší a začínají variace reprodukcí původního rozhovoru. Herci jsou záměrně prezentováni jako postavičky k pobavení – hubený menší herec ve flanelce působí jako sociopatický Woody Allen, jedna z hereček zas jako naivní školačka. Hrají si se stylizací vět, kterým dávají nové významy nebo jejich významy poztrácejí. Už se nedívají jeden na druhého, ale tupě zírají před sebe. Mluvčí nečeká na odpověď svých otázek. Smějí se umělým smíchem. Celá diskuse ztrácí smysl a stává se jen rozséváním bludných slov. Jakoby spolu hovořili počítače, roboti.
Vtip je v tom, že mnoho pasáží, včetně úvodního tlachání, je improvizovaných. Což má určitě velký podíl na autentičnosti performerů, kteří jsou na scéně opravdu duchem přítomní. Improvizované jsou i některé taneční sekvence, které se většinou rozjedou, když jeden z performerů připíchne smartphone na kabel visící ze stropu a pustí hudbu. Mimochodem chvíle zmáčknutí play, kdy hudba v mžiku změní atmosféru na scéně, evokuje moment, kdy si nasadíme sluchátka a uzavřeme se do svého „magického” I‑phone světa. Tady se choreografce dařilo pohrát si s faktem, že má na scéně tanečníky a herce. Například v situaci, kdy tanečníci předvádí synchronizovaný part, přimotá se mezi ně jedna z hereček. Snaží se jejich pohyby neumně napodobovat, ale podaří se ji pouze tanečníky svým pohybem ohrožovat. Na jiném místě se stejná představitelka divoce roztančí, mrská zadkem a
pumpuje hrudníkem a la MTV starrs. Její trdlování pak profesionální tanečník napodobuje a baví tím celé publikum.
Červené sedačky v řadě po čtyřech, které performeři po scéně různě přemisťují, vytváří atmosféru veřejného prostoru – čekárny, tramvaje nebo metra.
Performeři na nich někdy jen v tichosti posedávají, zahleděni do svých krabiček, dotýkajíc se jich různými způsoby. Někdo píše zprávy, jiný sliduje mezi fotografiemi, další roluje mezi hudebními songy. Jenže občas se tak moc dotýkáme Iphonu, že se zapomeneme dotýkat navzájem. Inscenace končí apokalyptickým výjevem – performeři leží na různých místech poházeni po scéně – ze stropu visí svítící živé telefony – které jakoby nahradili jejich duše. A proto si vezměme k srdci hlášku z představení – kterou jsme však možná slyšeli právě jen my diváci úterního provedení: It’s time to put I‑phones away … it´s time to have sex.
Těšíme se na další inspirace ze světa Tance Praha, kterými osvěžíme naše dny.
