Naše nejslavnější novocirkusová formace La Putyka zažívá hvězdnou éru. Chrlí jednu premiéru za druhou, její představení jsou na týdny dopředu vyprodaná, a nedávno v médiích probleskla zpráva, že by La Putyka mohla zakotvit v novém, vlastním, prostoru. My ještě víme, že zvedli v potlesku na nohy celý Trutnov, když tam nedávno uvedli premiéru Dolls coby zahajovací událost festivalu CirkUff.
Námět k Dolls našel autor inscenace Rosťa Novák v rodinné loutkářské tradici a rozvinul jej asociativně do dalších rovin. Antropomorfní vztah k věcem i jevům je podstatou rituálních praktik –člověk umí cokoli svou sugescí a představivostí proměnit v magický činitel, v substanci, kterou je ochoten poslouchat, milovat a vyznávat. Podobně je tomu i ve vztahu k hračkám v dětství. Ty navíc poskytují zázemí a pocit bezpečí. V současné společnosti je prý vztah k hračkám ve významném procentu prolongován i u dospělých jedinců, kteří neživou náhražkou řeší partnerské či rodičovské komplexy. I tato civilizační patologie se Rosťovi Novákovi do Dolls promítla. Jestli vám připadá soužití s nafukovací pannou či figurkou batolete jako okrajový exces, pak se zkuste zamyslet nad fenoménem muzea voskových figurín, což je jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí každé metropole – co táhne tisíce návštěvníků dovnitř? Dráždivá iluze, že je třeba najednou vezme Meryl Streepová nebo Geogre Cloony za ruku? Nebo je to naopak jistota, že se to nestane, a přesto budou „tak blízko“?
Pro asociativní koncept loutek, panenek, figurek všeho druhu, v němž chtěl Novák prozkoumat jak je to s naším duševním zdravím, imaginací a kreativním potenciálem objektu, získal v náročném mezinárodním konkurzu pětici performerů. Můžeme litovat, že mezi nimi není nikdo z Česka a trochu si postesknout, že se co do zastoupení cirkusových technik vystačilo se vzdušnou a pozemní akrobacií. Obojí však na skvělé úrovni. Co však bralo dech, byl akrobatický tanec v podání Mexičana Iesu Escalanteho.
Síla inscenace rostla už z jejího začátku, kdy scéna patřila právě Escalantemu a jeho soukromému rituálu. Plavnými nízkými přemety rotoval kolem neforemného hliněného totemu, což byla hrouda jílu spadlá na zem. Po chvíli snad každý v publiku v tom rozpláclém drnu začal spatřovat oči, nos a pusu … antropomorfní projekce se mohla roztančit s Iesusem. Choreografie Dolls se ujal Jozef Fruček s Lindou Kapetaneou a jejich rukopis smělého, lehkého a přitom divokého tance prostupoval celou inscenací. Šlo o dokonalé setkání světů, jež cirkusu dalo grácii a švih, a tanci virtuózní odvážné interprety.
3. 6. 2014
K silným úvodním scénám patřilo i první číslo na visuté hrazdě, a to hlavně díky jednoduchému efektu kostýmu. Akrobatka Bellina Sörensson má na sobě předlouhé šaty, které na zemi působí jako překážka, ale při zavěšení splynou k zemi jako nádherný zlatý chvost, který při letu prodlužuje pohyb a působí nonšalantně. Následná partnerská hra dvojice (partnerem Bellindy je výrazný Josa Kölbel) na jedné hrazdě nabízela zcela zřetelnou metaforu partnerství – všemožné nuance pomoci, podpory, oddanosti, rizika, důvěry. Vztah tohoto páru se však nevyvíjí dobře – on se zakouká do jiné, a když ji nemůže mít, věnuje svou pozornost figuríně. Tu všude tahá, různě ji rozveseluje, zatím co jeho partnerka „bojuje“ o vztah i tím, že se sama za figurínu vydává. Tento vývoj postav je opět záminkou a příležitostí ke zvláštnímu stylu závěsné partnerské akrobacie – avšak za situace, kdy je partnerka zcela ztuhlá. Není přece jenom rozumnější a bezpečnější mít na všechno to trápení a nebezpečenství po ruce někoho, kdo se umí chytnout, podržet, předejít pádu? Samozřejmě není řeč jen o hrazdě.
Nositelem dalšího příběhu je jiný mladý pár, s jistotou můžeme uvést, že manželský. Scéna jejich svatebního rituálu je výchozím momentem pro náročné číslo partnerské pozemní akrobacie, v níž jsou partneři pevně připoutaní obinadlem za paže tak, že nemohou použít některé klouby předloktí. Pevné spojení, znamená i omezení, řeknete si, a není vám veselo. Naštěstí akrobaté Coline Mazurek a Valentin Verdure umějí v této „kazajce“ dělat divy, což nakonec přináší i jistou naději. Tento pár však má na vývoj svého vztahu trochu jiný názor – ona chce dítě, on ne. Opět se situace vyřeší „funkční protézou“ – hračkou mimina. Ve vzduchu se vznáší otázka – co je to za svět, co jsme to za lidi?
Když přihlédneme ke scéně Jakuba Kopeckého, která je vlastně řezem patrového domu a ukazuje interiéry pokojíčků, kde naše postavy bydlí jako včelky v úle, a prohlédneme si po nějaké chvíli čím dál zmatenější, zaprášenější prostor, cítíme, že se ocitáme v bolavých částech světa, kde se v napůl utržených domech snaží lidé stále normálně žít. Navzdory různým nesrozumitelným politickým konfliktům, či navzdory všemožné bídě.
Ačkoli se na premiéře zdálo, že krajina inscenace potřebuje ještě trochu prohloubit údolí a vyostřit vrcholy, zkondenzovat dlouhé nájezdy do jednotlivých situací a otevřít se gejzírům point, byl to úspěch. „La Putyka má inscenaci, která může do světa, která není lokální záležitostí,“ řekla mi Šárka Maršíková ze sdružení Cirqueon, žena, která má v novém cirkuse o poznání větší přehled než já. Jenom si říkám, jako nostalgický milovník umíněných pokusů La Putyky vytvořit velké dílo, jestli se v tom světě tyhle fešné, mezinárodně standardní „Panenky“ neztratí.
Na úplný závěr musím zmínit prostor, v němž se premiéra Dolls odehrála. Centrum Uffo je zázrak regionální kultury. Coby elegantní, funkční budova, coby příjemný divadelní ambient zjevně vybavený vším, co současné divadlo potřebuje i jako lidské zázemí pro pořádání náročných projektů. La Putyka tam v rezidenci povila novou premiéru a byla to sláva, kterou si v Praze těžko představit. Trutnov je pro nás pravé kulturní město Evropy!
