Krevety á la indigo

Od pre­mi­é­ry fan­ta­zií srší­cí insce­na­ce ubě­hl sko­ro rok. Nyní se uvá­dí v pozmě­ně­ném obsa­ze­ní, ale se stej­ným espri­tem a energií.

Kre­ve­ty jsou hloupouč­cí živo­či­cho­vé. Nejen, že je tedy nebo­lí, když je zaži­va vho­dí­me do vrou­cí vody, ony si toho dost mož­ná ani nevšim­nou. Snad je to prav­da, snad jen tvr­ze­ní, kte­ré sami sobě nalhá­vá­me, abychom unik­li svě­do­mí. Prá­vě morál­ní roz­měr vaře­ní zaži­va inspi­ro­val Spit­fi­re Com­pa­ny, kte­rá teď v Akro­po­li uvá­dí svou insce­na­ci Kre­ve­ty á la indi­go.

Jak by asi nikdo ani neo­če­ká­val, nejde o eti­ku ve svě­to­vé gastro­no­mii, ani o boj za prá­va zví­řat. Ve sku­teč­nos­ti jde o boj za prá­va žen. Ač to nezní o nic méně pro­tiv­ně akti­vis­tic­ky, po zbě­si­lém femi­nis­mu není v insce­na­ci ani sto­pa. Čty­ři dív­ky, kte­ré našly předob­ra­zy ve slav­ných surre­a­lis­tic­kých uměl­ky­ních, vyprá­vě­jí o svém živo­tě, do něhož je kdo­si vho­dil jako do hrn­ce vaří­cí vody a ony se v něm – jako ty kre­ve­ty – bez­rad­ně plá­ca­jí. Cosi jako těž­ký úděl žen­ské­ho poko­le­ní je až v zad­ním plá­nu, a ani tam není nikterak rigoróz­ní – žena je mož­ná vní­ma­ná jako sexu­ál­ní objekt, sama tomu ale svým cho­vá­ním čas­to nahrává.

Sexu­ál­ní napě­tí v insce­na­ci oprav­du nechy­bí, dív­ky svý­mi lad­ný­mi pohy­by a uhran­či­vý­mi pohle­dy doká­žou oblou­dit nejed­no­ho muže, včet­ně tak tro­chu zakřik­nu­té­ho a used­lé­ho číš­ní­ka obslu­hu­jí­cí­ho v restau­ra­ci, v niž se pro­mě­ni­lo jeviš­tě. Pro­sto­rem zní cin­ká­ní pří­bo­rů, jak si hos­té pochut­ná­va­jí na nebo­hých kre­ve­tách, a omam­ný zpěv míst­ní šan­so­ni­ér­ky. Ten je na roz­díl od pří­bo­rů reál­ný — v zad­ní čás­ti scé­ny pod­ma­ni­vě pěje Ceci­le da Cos­ta ve fli­t­ry pose­tých šatech s obrov­skou vycpa­nou kre­ve­tou na rozkoš­ném čepeč­ku. Na ban­do­ne­on ji dopro­vá­zí Mathieu Gautron a svou hud­bu pouš­tí Matouš Hekela.

Kro­mě ale­spoň čás­teč­ně živé hud­by ale Spit­fi­re Com­pa­ny vyu­ži­la i dal­ších spe­ci­fik, kte­rá posky­tu­je jedi­ně umě­ní ode­hrá­va­jí­cí se tady a teď. Zásad­ním prin­ci­pem insce­na­ce byla totiž komu­ni­ka­ce s divá­ky. Ješ­tě před začát­kem před­sta­ve­ní se zmí­ně­ný číš­ník pro­chá­zel v hle­diš­ti a roz­dá­val jed­no­hub­ky. Poslé­ze si pak spo­lu s taneč­ni­ce­mi vyti­po­val něko­lik návštěv­ní­ků, kte­ré usa­dil ke stol­kům pří­mo na jeviš­ti a posta­vil je tak do jakési troj­ro­le – byli divá­ky, her­ci i hos­ty v luxus­ní restau­ra­ci. I v prů­bě­hu veče­ra se per­for­mer­ky pra­vi­del­ně na divá­ky obra­ce­ly, a jed­nou se na ně dokon­ce vrh­ly a zuři­vě je zlíbaly.

Spit­fi­re Com­pa­ny tak doko­na­le – obraz­ně i doslo­va – vtáh­la pub­li­kum do děje. I když by se mož­ná na prv­ní pohled zdá­lo, že to nebu­de zrov­na leh­ký úkol. Pří­běh v tom nej­běž­něj­ším slo­va smys­lu byl totiž důmy­sl­ně ukry­tý pod vrst­va­mi hud­by, pohy­bu a svě­tel­ných efek­tů. Navíc tady sku­pi­na pou­ží­va­la veš­ke­ré post- postu­py, jaké zná­me, její pří­stup byl vylo­že­ně post-dra­ma­tic­ký a post-moder­ní. Taneč­ní­ci tak – spo­lu s cho­re­o­gra­f­kou Shar­nou Fabi­a­no – destru­o­va­li neje­nom kla­sic­ké tan­go, ale roz­lo­ži­li a zno­vu posklá­da­li i samot­ný děj. Stříp­ky pří­bě­hů čtyř dívek do sebe zapa­da­ly postup­ně a pozvol­na. Sko­ro se zdá, jako by nako­nec byly mno­hem méně pod­stat­né. Tím zásad­ním tady byla ona pověst­ná atmo­sfé­ra a poci­ty, kte­ré v divá­ko­vi vzbudila.

Spit­fi­re Com­pa­ny vysta­vě­la na jeviš­ti doko­na­le surre­ál­ný svět, restau­ra­ci, ve kte­ré se s napros­tou samo­zřej­mos­tí sedá­vá v salá­to­vých mísách, leze po sto­lech a hlav­ně tan­čí. Ačko­li byla tahle restau­ra­ce půl dru­hé hodi­ny napl­ně­ná zába­vou, vtíp­ky, nápa­di­tý­mi cho­re­o­gra­fie­mi a nej­růz­něj­ší­mi efek­ty, tak úpl­ně vtip­né to nako­nec není – vza­du v kuchy­ni pořád bub­lá voda na kre­ve­ty. I když se tedy divá­ci po celou dobu skvě­le baví, myš­len­ka a zvlášt­ní tíseň, kte­rou insce­na­ce nese, se sama dosta­ne na povrch. Zvlášť ve chví­li, kdy se taneč­ni­ce blí­ží k divá­kům v mas­kách nápad­ně při­po­mí­na­jí­cích Pussy Riot. Že ke kon­ci vtrh­nou na jeviš­tě v pes­t­ro­ba­rev­ných šatech mís­to původ­ních šedých, už opti­mis­mus nevrá­tí. Nao­pak. Mož­ná se ženy jen nau­či­ly umně skrý­vat to, co je tíží. A mož­ná se pak může zdát, že necí­tí bolest a ani si nevšim­nou, že lapa­jí po dechu ve vrou­cí vodě.

Režie: Miřen­ka Čecho­vá
Cho­re­o­gra­fie: Shar­na Fabi­a­no a kol.
Scé­nář: Petr Boháč
Hra­jí: Miřen­ka Čecho­vá, Jin­dřiš­ka Kři­ván­ko­vá, Patri­cie
Porá­ko­vá, Tere­za Havlíč­ko­vá a Robert Janč
Scé­na: Bar­ba­ra Wojt­kowi­ak
Kos­týmy: Pet­ra Vla­chyn­ská
Hud­ba: Ceci­le da Cos­ta, Mathieu Gautron, Matouš Heke­la
Zpěv: Ceci­le da Costa

Ve spo­lu­prá­ci s Palá­cem Akro­po­lis a rezi­denč­ním pro­gra­mem Schloss Bröllin

Psá­no z reprí­zy 16. břez­na 2014

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Klára Fleyberková

Klára Fleyberková vystudovala Estetiku na FF UK, poté Teorii a kritiku na DAMU a následně se vrhla na psaní. Uměleckou scénu - především tu českou - se pokouší pojímat v celé její šíři, takže píše o literatuře, výtvarném umění, ale v první řadě o divadle všeho druhu. Kromě Taneční zóny externě spoupracuje s A2, Radiem Wave, Aktuálně.cz nebo se Salonem Práva. Ve volném čase pak dělá přesně to, co jindy - čte knížky, chodí do divadla a občas jen tak odpočívá...